Subjektivita zkoušejících, kvůli níž mohou někteří koncipienti „vyletět“ od ústní části advokátních zkoušek snáze než druzí. To byl hlavní argument právníků, kteří se v nedávné anketě Hlas elity přikláněli k reformě těchto testů. A ústní část zkoušky by u nás nejraději zrušili, případně ji podrobili dohledu kamer a nahrávacích zařízení.
Jiní právníci ale byli se současnou podobou prověrky znalostí spokojení. Hlavně proto, že právník, který umí jen psát, ale neumí svůj názor podat ústně, je prý poloviční advokát.
Více o výsledcích ankety se dozvíte v článku:
K výsledkům ankety se nyní ozvala se svým názorem i Česká advokátní komora (ČAK). ČESKÁ POZICE přináší reakci člena představenstva ČAK a předsedy jejího výboru pro výchovu a vzdělávání Radima Mikety v plném znění:
„Advokátní zkoušky jako jedny z nejtěžších justičních zkoušek vždy byly, jsou a budou předmětem zájmu a diskuse, neboť je každoročně absolvují stovky advokátních koncipientů. O to více je třeba v takové diskusi vycházet z faktů, nikoliv z pocitů či dojmů, ať již absolventů těchto zkoušek, či těch, kteří se na tyto zkoušky připravují.
Advokátní zkouška je skládána v průběhu 4 dnů, přičemž 3 dny uchazeči vykonávají písemnou část zkoušek a čtvrtý den – s odstupem cca 14 dnů – je vykonávána ústní část zkoušky.
Již složení pětičlenného zkušebního senátu zajišťuje objektivitu ústních zkoušek, říká ČAKJe třeba zdůraznit, že ústní část zkoušky se koná před pětičlenným senátem, kterému předsedá vždy advokát. Zkušební senát je tvořen nejen z řad zkušených advokátů jmenovaných ministerstvem spravedlnosti, ale také z řad soudců, státních zástupců či vysokoškolských učitelů. Již tímto složením zkušebního senátu je zajišťována objektivita uvedených zkoušek, přičemž složení senátu je předem uchazečům známo. Cítí-li uchazeč jakoukoliv podjatost vůči kterémukoliv zkušebnímu komisaři, má samozřejmě právo tuto podjatost namítat. Ústní část zkoušek je navíc veřejná (jak se o tom ke své nelibosti mohl přesvědčit například bývalý premiér Stanislav Gross), a jejich objektivitu tedy může posuzovat kdokoliv, kdo o to má zájem. Zkušební komisaři by naopak přivítali hojnější účast například kolegů, a zejména školitelů zkoušených adeptů, aby oni sami mohli posoudit nejen objektivitu zkoušek, ale i prezentované výkony uchazečů.
Česká advokátní komora vždy zastávala a zastává názor, že advokátní zkouška nemá ověřovat znalosti uchazečů jednotlivých právních odvětví, neboť takové encyklopedické znalosti již měli uchazeči načerpat na vysoké škole. Advokátní zkoušky mají ověřit schopnosti uchazeče aplikovat již získané znalosti právních předpisů při výkonu advokacie. V tomto směru je i zadání písemných prací odrazem právní praxe, nikoliv ověřováním znalostí jednotlivých předpisů. Skutečnost, že předmětem zkoušky není ověřování encyklopedických znalostí, ale jejich praktická aplikace, svědčí i to, že uchazeči mají možnost ať již při ústní, či písemné zkoušce používat právní předpisy. Úvaha o podobě advokátní zkoušky pouze ve formě testu by naopak nutně směřovala k tomu, že budou přezkušovány právě ony encyklopedické znalosti a takovýto test by dle převládajícího názoru vedení ČAK nemohl odhalit to, zda uchazeč je schopen své znalosti aplikovat ať již v písemném, či ústním projevu.
Zjednodušeně řečeno: klientovi, kterému bude absolvent advokátní zkoušky poskytovat právní pomoc, je úplně jedno, zda jeho advokát dokáže odpapouškovat znění toho, či onoho ustanovení, ale je pro něj podstatné, aby mu advokát jeho záležitost srozumitelně zanalyzoval, jeho případný nárok (zpravidla písemně) uplatnil, a poté jej dokázal i (zpravidla ústně) obhájit. Obdobné samozřejmě platí nejen pro uplatňování nároků, ale i pro sepisování smluv, obhajobu v trestním řízení a pro všechny další oblasti, ve kterých advokáti své klienty zastupují.
Česká advokátní komora samozřejmě nehodlá strnule trvat na současné podobě advokátních zkoušek, pokud bude přesvědčena o tom, že existují varianty přezkušování efektivnější, objektivnější a vhodnější. V tomto směru budou nadále advokátní zkoušky stále více směřovat k prověřování schopnosti praktické aplikace práva, advokátních znalostí a dovedností a v neposlední řadě také advokátní etiky. Cílem advokátních zkoušek totiž nemůže být ověřování znalostí uchazečů v jednotlivých oborech práva, ale to, zda takový uchazeč bude připraven samostatně poskytovat právní pomoc klientům. K tomuto cíli by i z důvodů uvedených výše nemohl napomoci sebeobsáhlejší test, neboť ten neověří a nemůže ověřit schopnost písemného a ústního projevu advokáta, který je pro výkon jeho činnosti zcela zásadní.“
