Češi v zahraničí? Nikdo přesně neví, kolik jich je

Cizince, kteří přicházejí do Česka, má ministerstvo vnitra spočítané a rozřazené podle národností dokonale přesně. Ty nelegální i migranty, kteří k nám míří s vízem v pase. Pro obrácený směr to kupodivu neplatí. Přestože se stal český exil jedním z argumentů, proč bychom měli být solidární a pomáhat uprchlíkům, nikdo dosud nedokázal spočítat, kolik našinců v zahraničí žije.

Statistiky, které se snaží podchytit Čechy dlouhodobě žijící v zahraničí, totiž naráží na základní problém – žádná povinnost hlásit úřadům, že držitel české občanky žije a pracuje v cizině, neexistuje. A tak je nutné spoléhat se jen na neúplná čísla, z nichž vždy nějaká kategorie Čechů vypadne.

„Při bádání o imigrantech zapomínáme na zahraniční Čechy. Přitom je to podstatný fenomén i z ekonomického pohledu,“ říká sociální geograf Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty UK.

Na problém s nejasnými čísly naráží nejen badatelé, ale i politici. Marek Ženíšek (TOP 09) se snaží protlačit změnu volebního zákona, která by umožnila volit krajanům v cizině korespondenčně.

Ženíšek přiznává, že je těžké určit, kolik by ze zahraničí přišlo hlasů, kdyby krajané tak jako dosud nemuseli jít na zastupitelský úřad osobně odvolit.

„Mohu vycházet jen z odhadů. Podle mě by korespondenční volba výrazně zlepšila postavení až desítek tisíc Čechů, kteří své právo volit mohou dnes uplatnit jen velmi problematicky,“ řekl LN Ženíšek.

Ambasády zachytí jen zlomek

Ministerstvo zahraničí, které má zvláštní volební okrsky v zahraničí na starosti, každopádně registruje jen zlomek krajanů. Při posledních volbách do sněmovny v roce 2013 mělo na svých volebních seznamech 14 tisíc Čechů. Jenže jsou to jen ti, kteří se sami na konzulátech a ambasádách registrovali. Třeba v Německu jde pouze o 1081 registrovaných voličů. A není výjimkou, že na seznamu jsou jen sami diplomaté. Týká se to třeba Kišiněva, Jerevanu nebo Teheránu.

Spolehlivějším zdrojem údajů o zahraničních Češích jsou statistiky VZP, jež každý rok sčítá pojištěnce, kteří se kvůli dlouhodobému pobytu v cizině odhlásí z českého zdravotního pojištění. Ke konci loňského roku evidovala takových odhlášek 63 582. Jenže zákon definuje právo pojistku neplatit, nikoliv nutnost se z ní vyvázat. „Statistika eviduje jen ty pojištěnce, kteří využijí svého práva a z českého pojištění se odhlásí,“ vysvětluje Oldřich Tichý, mluvčí VZP.

O něco přesnější čísla má k dispozici ministerstvo práce. Podle jeho statistik pracovalo loni v zemích EU 110 tisíc Čechů. Ovšem včetně pendlerů, kteří nadále žijí v Česku a za prací jen dojíždějí.

Databáze Eures naopak nedokáže podchytit ty, kteří si práci najdou sami i bez inzerátu registrovaného některou zemí osmadvacítky. A jako unijní statistika samozřejmě Eures nepracuje třeba s Čechy, kteří vyjedou za oceán.

V USA na zapřenou

V Americe se k českým kořenům hlásí 1,3 miliony lidí, samotných českých občanů mohou být desítky tisíc. Nikdo je ale neeviduje. Statistiky práce nezohledňují národnost a navíc je v USA poměrně snadné celá léta přežívat bez potřebných povolení.

Stačí si pořídit kartu sociálního pojištění nebo americký řidičský průkaz, který v USA slouží namísto občanky. Pokud pak imigrant není obviněn například z federálního zločinu, jeho pobytový status žádný policista ani nezjistí.

Celosvětově Čechy v zahraničí sleduje Světová banka. Ta ve svém World Bank Factbook on Migration v roce 2011 odhadla jejich počet na 370 600. „Není ale jasné, jak autoři k takovému údaji došli,“ namítá Drbohlav.

Ambasadoři pracující zdarma

Spolehlivé počty zahraničních Čechů nemá k dispozici ani senátní komise pro krajany. „Spočítali jsme, že po roce 1989 odešlo za prací do ciziny na 250 tisíc Čechů,“ nabízí svůj odhad předseda krajanské komise Tomáš Grulich (ODS) s tím, že čtvrtina českých občanů se po nějaké době z ciziny vrátí.

Jasněji by mohlo být napřesrok. Etnologický ústav Akademie věd ČR se chystá uzavřít projekt mapující české krajany v zahraničí. A jeho výsledkem by kromě popisu krajanských komunit měly být i nové odhady. Důležitější než přesné počty je ale podle Grulicha náš přístup k našincům v cizině, na které se často zapomíná. „Jsou to přirození ambasadoři naší země. Tak, jak se k nim budeme chovat, budou i oni šířit dobré jméno Česka. A přitom nás to nic nestojí,“ dodává Grulich.