Chcete-li být populárním politikem, prohlašujte, že hodláte omezit podporu obnovitelným zdrojům energie. Tato logika neplatí pouze v Česku. S blížícím se datem zářijových parlamentních voleb začíná být aktuální i tam, kde by to leckdo očekával nejméně – v Německu. Především politici pravicových stran, které ovšem tvoří vládní koalici, se předhánějí, jak zelené zdroje omezit.
Jistě, navrhované kroky nejsou stejně radikální jako v Česku, kde chce ministerstvo průmyslu a obchodu i Energetický regulační úřad zcela zastavit podporu obnovitelným zdrojům ve formě garantovaných výkupních cen elektřiny z nich. Ale i v Německu sílí pocit, že lidé kvůli tomu platí neúměrně vysoké účty za proud. Letos činí německá přirážka za obnovitelné zdroje už 5,28 eurocentu za kilowatthodinu, což je dvakrát více než loni. A také dvakrát více, než budou letos platit Češi.
Je jasné, že další vývoj energetiky v největší sousední zemi bude mít silný vliv na český trh. Potíž je v tom, že v Česku chybí realistické posouzení toho, co se v Německu děje. Vztah Čechů k Němcům se obzvlášť v oblasti obnovitelných zdrojů pohybuje mezi dvěma extrémy. Buď německé plány, jak nahradit jadernou energetiku, zpochybňujeme a nesmyslně si nalháváme, jaké šance se tím otvírají pro naše budoucí Temelíny, nebo naivně předpokládáme, že finančně silní Němci vše bez problémů zvládnou. Čeští zastánci obnovitelných zdrojů k tomu přidávají iracionální adoraci německé cesty.
Připravit se na zvraty
Česká energetická politika by měla vycházet z důkladného studia vývoje v Německu, musí být ale připravená na různé scénáře
Česká energetická politika by měla vycházet z důkladného studia vývoje v Německu, musí být ale připravená na různé scénáře. Dnešní energetika je plná zvratů. A právě Německo je toho příkladem. Vláda Angely Merkelové nejdříve rozhodla o prodloužení životnosti jaderných elektráren, aby se po fukušimské havárii vydala opačným směrem. Proč bychom měli předpokládat, že německý vztah k obnovitelným zdrojům bude neměnný?
Stavba nových energetických zdrojů v Česku musí vycházet striktně z domácích potřeb. Je nesmyslné počítat s tím, že budeme vyvážet elektřinu do Německa. Ale stejně nesmyslné by bylo vsadit úplně všechno na předpoklad, že německé obnovitelné zdroje budou dál stlačovat tržní složku ceny elektřiny (protože tyto zdroje vlastně financuje německý stát, respektive jeho domácnosti), a žádné jiné zdroje se proto ani v Česku nevyplatí.
Retroaktivita už nejen v Česku
Poslední návrhy, které po vzájemných neshodách prezentovali společně německý ministr hospodářství Philipp Rösler za svobodné demokraty (FDP) a ministr životního prostředí Peter Altmaier za křesťanské demokraty (CDU), signalizují, že se v Berlíně opravdu něco zásadního děje. Cílem jsou jasné limity – příští rok se nemají výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů zvyšovat a v dalších letech by měl růst činit maximálně 2,5 procenta.
Jestliže si čeští provozovatelé obnovitelných zdrojů stěžují na retroaktivní zásahy – především solární daně – do již slíbených podpor, zpětná platnost se stává tématem také v Německu. Podle návrhu obou ministrů se mají škrty v podpoře týkat nejen nových solárních, větrných či biomasových zdrojů, ale i těch současných, u kterých jejich provozovatelé očekávali, že už mají své jisté.
Německá debata začíná hodně připomínat tu českou. Tamní asociace obnovitelných zdrojů volají, že hrozí ztráta důvěry investorů.
Německá debata začíná značně připomínat tu českou. Tamní asociace obnovitelných zdrojů volají, že hrozí ztráta důvěry investorů. Celé odvětví zelených energií má z tohoto hlediska údajně nejistou budoucnost.
Přitom nikdo nezpochybnil dlouhodobé cíle – do roku 2020 se mají obnovitelné zdroje podílet na výrobě elektřiny ze 40 procent, v roce 2050 dokonce z osmdesáti. I tato čísla ovšem bývají českými nadšenci pro německou energetickou revoluci přijímaná s přehnaným očekáváním. Závazky se totiž týkají výroby elektřiny, nikoliv podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě energií – tedy včetně tepla nebo pohonných hmot. V tomto ohledu je německý cíl dokonce ještě mírně pod magickou 20procentní hranicí, k níž se zavázala Evropská unie právě k roku 2020.
Kdo odmítne, bude pykat
Je samozřejmě otázkou, zda a v jaké formě omezení podpor pro zelené zdroje projde. V horní komoře – Spolkově radě, která sdružuje představitele spolkových zemí – mají silné zastoupení opoziční strany včetně zelených. Ale kupříkladu i sociální demokraté jako asi nejbližší spojenci zelených budou pod silným tlakem. Zdá se, že odmítání škrtů by pro ně mohlo před volbami znamenat komplikace.
Právě na to pravice podle všeho sází. I kdyby návrh neprošel, je zjevně přesvědčena, že může pomoci k úspěchu ve volbách. A ministr Rösler vzkazuje: „Kdokoliv odmítne, bude politicky odpovědný za další nárůst cen.“
Podle některých zdrojů chce jít Rösler nad rámec současného návrhu a celkovou podporu podstatně více snížit. Nové obnovitelné zdroje, kromě menších instalací, by už údajně vůbec nemusely mít nárok na garantované ceny.
Slízne bonus ve formě voličské podpory za vládní návrhy větší CDU, nebo menší FDP?
Faktem je, že na pravici se delší dobu projevuje boj o to, kdo se prosadí jako největší ochránce kapes občanů. Slízne bonus ve formě voličské podpory za vládní návrhy větší CDU, nebo menší FDP?
Rösler i Altmaier zjevně cítí potřebu stát v čele tažení proti přemrštěné podpoře obnovitelné energie. Altmaier mluví o změně paradigmatu. Klíčový nový princip říká, že náklady na přechod k obnovitelným zdrojům nemohou nést pouze spotřebitelé. Studie Röslerova ministerstva zase uvádí, že zelení byznysmeni musejí převzít část rizika.
Opět můžeme hledat paralelu s Českem, byť tady je logicky vše mnohem vyhrocenější. Němci se pouze snaží napravit chyby v systému a přehnané podpory, zatímco Češi řeší důsledky „krádeže za bílého dne“ – solárního tunelu, kvůli němuž lidé platí desítky miliard korun ročně za fotovoltaické elektrárny na polích, které energetice a rozvoji solárního odvětví paradoxně vyloženě škodí, než aby mu pomáhaly. V tomto ohledu německá situace nepřipomíná tu českou ani zdaleka.
A co německý průmysl?
Na druhé straně je ale také jasné, že němečtí občané platí za elektřinu i ve srovnání s českými jako mourovatí. To je dáno dvěma faktory:
- Ambice Německa v obnovitelné energetice jsou mnohem vyšší.
- V Česku se na celkovém účtu za zelené zdroje podílí také průmysl. V Německu se vzhledem k rozsáhlým „výjimkám“ nepodílí téměř vůbec.
Zatímco první bod je víceméně prosté konstatování faktu, na kterém se ani v příštích letech nic nezmění, druhý přináší výbušné téma. V Česku i v Německu.
V Česku se na celkovém účtu za zelené zdroje podílí také průmysl. V Německu se nepodílí téměř vůbec.V domácí, české debatě se dnes mluví především o tom, zda by obzvlášť velké firmy, které soupeří v globální soutěži, neměly získat podobné úlevy jako ty německé. Německo si totiž pozici největšího evropského vývozce zřejmě udržuje i právě díky tomu, že exportéry nezatěžuje příliš vysokými náklady. České firmy naopak ve světě ztrácejí konkurenční schopnost.
Zdejší ministerstvo průmyslu a obchodu se nyní zabývá možností, že některým českým podnikům skutečně uleví. Částku, kterou by bylo nutné doplatit, bychom pak museli oželet ve státním rozpočtu. Kritičkou podobného řešení, které zavádí nerovnost mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny, je předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. V tomto ohledu však nebude mít rozhodující slovo.
Úlevy pro průmysl sice nemusejí být líbivé pro voliče, ale zase mohou znamenat přínos pro lidi z dlouhodobého hlediska. Posílí totiž export, a tím celou ekonomiku.
Německo nyní naopak řeší dilema, zda se přece jen neposunout k větší rovnoprávnosti mezi spotřebiteli a nepřenést část nákladů z kapes lidí na firmy. Zatím se rýsuje spíše kompromis – přirážku na obnovitelné zdroje by měly v cenách elektřiny ty německé podniky, které nekonkurují na mezinárodní scéně. Nižší přirážku by měly platit ty společnosti, které jsou na dodávkách elektřiny závislejší.
Německé skluzy
Při posuzování německých plánů a schopností by se Češi ovšem neměli zaměřovat pouze na diskuse o formách podpory obnovitelných zdrojů. Jak je to vlastně s faktickou schopností Němců rozvíjet obnovitelné zdroje? A dokážou to tak rychle, jak tvrdili? Právě v těchto oblastech zaznamenáváme – navzdory nespornému rozvoji – také velké problémy a rizika do budoucna.
Jeden z ambiciózních plánů, vybudování větrných farem na moři o celkovém výkonu deseti gigawattů, naráží na finanční a technické potíže
Jeden z nejambicióznějších plánů, vybudování větrných farem na moři o celkovém výkonu deseti gigawattů – tedy pětkrát více, než je výkon jaderné elektrárny v Temelíně nebo Dukovanech – naráží na finanční a technické potíže. Energetické firmy se obávají přílišného rizika, i když mají vše fakticky zaplatit koneční zákazníci. Společnost EnBW kupříkladu odložila investiční rozhodnutí o větrném parku Hohe See.
Podle rozvojové banky KfW přitom nejde o nedostatek kapitálu, ale o nejasnosti, jak podobné projekty vlastně financovat. A otázkou je, zda jsou investoři vůbec ochotní převzít část rizika. Mimochodem, pokud by se ukázalo, že nikoliv, znamenal by současný plán berlínských ministrů skutečně zásadní ránu pro další rozvoj celého odvětví obnovitelných zdrojů.
Na druhé straně platí, že Němci už vyrobili tolik větrníků, že ve větrných dnech ohrožují blackoutem sousední země včetně Česka. Problém je v nedostatku přenosových sítí mezi severním a jižním Německem.
A stejně jako v případě diskusí o omezení podpory obnovitelných zdrojů se i v tomto případě dostáváme k poznání, že zájmy německé vlády v Berlíně mohou narážet na odpor v jednotlivých spolkových zemích. Některé jsou proti tomu, aby přenosové sítě vedly přes jejich území, jiné se v energetice chtějí soustředit čistě na vlastní soběstačnost. Stejně jako se mezi sebou dohadují jednotliví ministři, mohou se spolkové země handrkovat mezi sebou. A pak všichni navzájem.
Takové konstatování není žádným škodolibým úsměškem. Věřme Německu, že potíže překoná, ale realisticky předpokládejme, že se mu to rychle nepodaří úplně ve všem.
