Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Češi duchovně žízní

  22:33

Jde o to žít konzistentním způsobem, který si neprotiřečí, vede k pravdě, ke svobodě a radosti, říká františkán František Jakub Sadílek.

Myslím si, že současná společnost už není ateistická. Ateismus byl úzce spjat s obdobím komunismu. Od té doby se mnohé změnilo, míní františkán František Jakub Sadílek. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V 18. století jich byla tisícovka, dnes v České republice čítají okolo padesáti mnichů. Přežili mor, vyvražďování i období komunistické nesvobody a dočkali se blahořečení. Žebravý řád františkánů dokázal prokličkovat staletími, aniž by přišel o to základní — učení sv. Františka z Assisi.

Co motivuje lidi v 21. století vstupovat do mnišského řádu? Jak se žije v celibátu? Kdo se zasadil o rozšíření vánočního symbolu betlémských jesliček? Snědl by sv. František vánočního kapra? A proč vnímá církevní restituce jako osvobození? V rozhovoru pro ČESKOU POZICI na tyto i další otázky odpovídá čtyřiatřicetiletý František Jakub Sadílek, františkán z Konventu u kostela Panny Marie Sněžné v Praze.

ČESKÁ POZICE: Co přimělo smíchovského kluka z nekatolické rodiny se zájmem o fotbal, aby vstoupil do mnišského řádu a vystudoval teologii?

SADÍLEK: Byl to už můj křest v roce 1992, který se odehrál krátce po pádu komunismu. Obrátil jsem se na víru, protože jsem se setkal s Ježíšem Kristem. Je to pro mě živá osoba i dnes. Život sv. Františka z Assisi, s nímž mám společné jméno, mě velmi zaujal. Hledal jsem proto, nejdříve podvědomě a pak i trochu romanticky, praktický způsob, jak žít jako on, ale v dnešní době.

ČESKÁ POZICE: Co si mám představit pod souslovím setkání s Ježíšem?

SADÍLEK: Byl to zásadní životní obrat, větší jsem už nepoznal. Jako kdybych našel smysl života. Už jako kluk jsem přemýšlel, jestli existuje něco po smrti. Vnitřně jsem byl přesvědčený, že spíše existuje, nevěděl jsem ale přesně, co to je. V dětství jsem se zkoušel modlit, ale byly to víceméně pokusy. Nevěděl jsem, ke komu se mám vlastně modlit.

ČESKÁ POZICE: Pamatujete si na konkrétní okamžik setkání s Ježíšem?

SADÍLEK: Bylo to na promítání filmu Ježíš, což sice nebyl umělecky vyvedený snímek, přesto však měl sílu. Šlo o film natočený podle evangelia sv. Lukáše. Postava Ježíše mě zaujala. Při kratičké modlitbě po promítání bylo možné svěřit život do rukou Ježíše, tak jsem to udělal. Říkal jsem si tehdy, že kdyby to náhodou nebyla pravda, tak se v mém životě nic nestane. Ale ono se začalo dít tolik věcí, že už jsem tuto cestu neopustil.

ČESKÁ POZICE: V jednom rozhovoru jste řekl, že vás zavolal sv. František. Proč jste ho chtěl následovat?

SADÍLEK: Život křesťana je život s Bohem, Ježíšem, v církvi a ve společenství křesťanů. Můžete ho žít různými způsoby dle odlišných akcentů a povah lidí. Moje povaha a jméno mě se sv. Františkem spojovaly. V mnoha věcech jsem se v něm viděl. Naším styčným bodem bylo například to, že pocházel ze zajištěné rodiny z měšťanské vrstvy, což u nás bylo taky. Zároveň však sv. František cítil, že ho tento způsob života svazuje. Viděl, že ne všichni, kdo mají peníze, jsou šťastní. To samé jsem zažil v naší rodině. „Sv. František viděl, že ne všichni, kdo mají peníze, jsou šťastní. To samé jsem zažil v naší rodině.“Můj bratr přišel kvůli penězům o život. Nahlédl jsem také do prostředí mafie, jež byla v Praze a s níž brácha přicházel do kontaktu. V tomto ohledu bylo rozhodnutí sv. Františka následovat jiné hodnoty, jež mu dávaly svobodu a radost, pro mě zásadním objevem a kontrastem. Bylo to nesmírně krásné.

ČESKÁ POZICE: V čem spočívá atraktivita františkánství?

SADÍLEK: Sv. František se snažil, aby za životní cíl neměl věci tohoto světa. Jeho cílem byly vztahy s lidmi v komunitě, vztah s Bohem a přesah do života, který nás čeká po smrti. Kdybych to měl říci třemi slovy: chudoba, radost a svoboda.

ČESKÁ POZICE: Sv. František je patronem ekologie. Je toto téma pro františkány důležité?

SADÍLEK: Jeho askeze nespočívala v tom, že by se vyhýbal kontaktu s lidmi, přírodou a věcmi. Choval se opačně. Typické ale pro něj bylo, že nechtěl nikoho vlastnit. Setkával se se vším svobodně. Dokázal se ze setkání s lidmi radovat, obdivoval krásy přírody, lidí a věcí, ale zároveň si je nebral jen pro sebe. Pro františkány je charakteristické, že se nebrání kontaktu s vnějším světem a setkáním s druhými lidmi. Žasneme nad krásami světa, ale nechceme je zneužít.

ČESKÁ POZICE: Jak se díváte na vánoční zvyk zabíjení kaprů?

SADÍLEK: Kdyby byl sv. František vnímán jen jako ekolog, tak by to bylo hodně veliké zúžení a zkratka. Ačkoli miloval přírodu, tak jedl maso. Bylo by chybou, kdybychom řekli, že byl vegetarián. Měl sice úctu ke všemu stvořenému, ale byl také křesťan, který smí jíst všechno.

ČESKÁ POZICE: Dalším symbolem Vánoc jsou jesličky. Je pravda, že se o jejich rozšíření zasloužil právě sv. František? Proč vlastně využíváme tohoto zobrazení narození Krista už více než 2000 let?

SADÍLEK: Znázornění betlémské scény s jesličkami se tuším traduje od 5. století. Existuje toto ztvárnění například v kostele Santa Maria Maggiore v Římě, kde mají zbytky jesliček. V češtině jde o Kostel Panny Marie Sněžné, v němž mimochodem sídlí i františkáni v Praze. Sv. František byl asi první, kdo znázornil živý betlém. Od té doby se tato tradice rychle rozšířila. „Sv. František byl asi první, kdo znázornil živý betlém. Od té doby se tato tradice rychle rozšířila.“ Začaly se také vyrábět betlémy s figurkami.

ČESKÁ POZICE: Proč sv. František živý betlém vytvořil?

SADÍLEK: Sv. František se často chtěl věcí dotýkat a chtěl je vidět. Potřeboval si na věci zkrátka šáhnout. Chtěl vidět chudobu Ježíše Krista, jenž byl Bůh, stal se člověkem a byl jedním z nás. S bratry proto udělal živý betlém a do jesliček položil miminko. Františkáni vymysleli například pořádání křížových cest. Chtěli vidět, jak nás Ježíš miloval a jak za nás trpěl.

ČESKÁ POZICE: Jesličky se senem a oslíkem, ukřižování Krista, žebravý řád františkánů – to nejsou velká lákadla. Myslíte si, že máte čím oslovit současnou společnost, jež si cenní především úspěchů a výkonů?

SADÍLEK: Je pravda, že spousta z těch věcí je málo pozitivních, například kříž, bolest, nemoc a chudoba. Paradoxní ale je, že papež Pavel VI. napsal encykliku, v níž označil sv. Františka za patrona radosti. Přes všechny svízele, v nichž se sv. František ocitnul, neztratil radost. Chtěl ukázat, že jeho radost pramenila odjinud.

ČESKÁ POZICE: Jaké životní svízele provázely život sv. Františka?

SADÍLEK: Byl vůdcem mládeže v Assisi. Ve františkánských legendách se objevuje, že se například oblékal do sešívaného oděvu. Polovina šatů byla pestrobarevná a druhá část byla z úplně jiného druhu látky. Dělal ze sebe trochu šaška. Chtěl se také proslavit a stát se rytířem. V občanské válce mezi Assisi a Perugií se dostal do vězení, v němž onemocněl. To byl první šok, po němž začal více přemýšlet o životě. Následovala křížová výprava, v níž bojoval za císaře. Ve snu se mu tehdy zjevil Ježíš, což pro sv. Františka představovalo druhý šok. Vrátil se do Assisi, pohroužil se do sebe a začal žít s chudými lidmi, kterých se dříve bál a štítil. Mohl si založit banku a živit chudé z okolí, ale on se rozhodl žít jako jeden z nich, aniž by však přišel o lidskou důstojnost. Tím ji navracel i chudým, což je poslání františkánů i dnes.

ČESKÁ POZICE: Jak si vysvětlujete všeobecně rozšířený ateismu v Česku?

SADÍLEK: Myslím si, že současná společnost už není ateistická. Ateismus byl úzce spjat s obdobím komunismu. Od té doby se mnohé změnilo. Lidé dnes mají duchovní žízeň a duchovní svět uznávají. Vzpomínám si na jednoho člověka, jak mi říkal, že je ateista. Později jsme dospěli k tomu, že chodí k léčitelům a věří v energie, jež jsou nepopsatelné. Takže jsme dospěli k závěru, že úplný ateista není. Lidé hledají víru.

Problém vnímám spíše v tom, že existuje mnoho nerozlišeného duchovna, což způsobuje zmatek. Zároveň s tím cítím, že se pokřivilo vnímání svobody. Svoboda není dát si do nákupního košíku kus buddhismu, kus křesťanství, kus z vesmírných lidí. Jde o to žít dle konzistentního způsobu života, který si neprotiřečí, „Svoboda není dát si do nákupního košíku kus buddhismu, kus křesťanství, kus z vesmírných lidí.“ vede k pravdě, ke svobodě a radosti. To je pro mě křesťanství. Ježíš žil ve společenství a založil církev. Ačkoli v ní jsou hříšní lidé, přesto mi to nebrání věřit, že v ní Bůh působí. Bůh skrze církev k lidem stále promlouvá a oni v ní nacházejí Ježíše, víru, zázemí, společenství a uzdravení.

ČESKÁ POZICE: Proč se katolická církev drží celibátu?

SADÍLEK: Už Ježíš žil v celibátu. Mniši se dobrovolně rozhodli ke slibu čistoty. Vedle toho se však celibát vztahuje i na diecézní kněží, kteří žijí na farách a slouží lidem. Celibát je otázkou církevního práva, nejde o takzvaný božský zákon. To znamená, že nejde o absolutní nutnost. Kdykoli to církev může změnit. Proč to církev momentálně nařizuje? V případě diecézních kněží je to praktická pomůcka, protože kněží mají celý den na starost mnoho lidí z farnosti a musejí jim být k dispozici. To se špatně spojuje s rodinným životem, což se ukazuje i u nekatolických duchovních, kteří dělí život mezi vlastní rodinu a život ve farnosti.  

ČESKÁ POZICE: Jak se žije v celibátu vám?

SADÍLEK: Myslím si, že se to budu pořád učit, až do konce života. Pomáhá mi to cvičit se v tom, abych mohl lidi svobodně poznávat, aniž bych je vlastnil. To je jeden ze smyslů slibu čistoty.

ČESKÁ POZICE: Chodil jste s dívkou, než jste vstoupil do řádu?

SADÍLEK: Krátkodobě jsem s jednou holkou chodil. A zamilovaný jsem byl pořád. Ženy se mi líbí dodnes. V člověku zůstává určitá nenaplněnost. To je ale podobné jako v manželství. Protějšek neuspokojí partnera absolutně. Nenaplní všechny jeho touhy a potřeby. Tato nenaplněnost vede člověka v celibátu k modlitbám a k tomu, že si vytváří širší okruh vztahů s lidmi.

ČESKÁ POZICE: Co máte u františkánů na starosti?

SADÍLEK: Mam pět úkolů. Společně s bratrem Regalátem jsme duchovními správci farnosti na pražském Spořilově. Moderuji formaci (výchova – pozn. red.) a studia v našem řádu. Dále pak mám na starosti několik vstupních formačních fází, jako je přijímání do řádu a časné sliby pro bratry, kteří se připravují na složení doživotních slibů. Kromě toho se starám i o evangelizaci.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadá evangelizace v 21. století?

SADÍLEK: Jde o nabídku františkánských misií, které probíhají jeden týden v roce. Neděláme to formou násilného přesvědčování. Snažíme se předat svědectví o tom, jak žijeme. Nabízíme možnost se našeho života dotknout a zakusit ho. Jezdíme po větších městech, v nichž si připravíme pro lidi program. Snažíme se, abychom se s lidmi osobně setkávali. Nechodíme po bytech, setkáváme se s nimi na ulicích a v prostorách, kam je zveme. Máme také webové stránky frantiskanskemisie.cz. Děláme přednášky, koncerty, modlitby, rozhovory a požehnání, aby se lidé mohli dotknout Pána Boha.

ČESKÁ POZICE: Jak probíhá u františkánů přijímací řízení?

SADÍLEK: Je to setkání dvou požadavků – řádu a člověka, který přichází. Když si člověk vybere takto specifické poslání, tak k tomu musí mít impuls od Boha. To zjišťujeme skrze praktické věci i skrze duchovní motivace. Žadatel musí být věřící, křesťan, katolík, pokřtěný, biřmovaný a ve věku mezi 18 až 40 lety. Měl by také pracovat nebo studovat. Jde o to, aby u nás nehledal jen řešení své sociální situace. Měl by být i zdravý, aby byl přínosem pro službu v řádu. S řádem je spojena i práce. Se žadatelem zůstaneme rok v kontaktu a zjišťujeme, jestli jeho motivace odpovídají zvolenému způsobu života, aby byl šťastný on i naše společenství. Následuje další rok, kdy se plně účastní komunitního života v našem centru v Brně, čemuž se říká postulát. Když projde i tímto obdobím, tak dostane hábit a jméno. Pak studuje františkánství. A pak přichází slib na jeden nebo tři roky. Tyto sliby obnovuje až do chvíle, kdy složí věčný slib, což se zpravidla stává po šesti letech.

ČESKÁ POZICE: Františkáni si loni připomněli umučení svých bratří v Praze. Čím byl tento svátek výjimečný?

SADÍLEK: Uběhlo 400 let od umučení bratří v našem klášteře. Letos v říjnu pak vyvrcholil několikasetletý proces jejich blahořečení. Přijel k nám zástupce Vatikánu a prohlásil je za blahoslavené, což znamená, že se stávají pro druhé vzorem a upozorňují nás na důležité hodnoty života.

ČESKÁ POZICE: Kolik františkánů žilo v českých zemích v době největšího rozkvětu řádu?

SADÍLEK: To je zajímavá souvislost s umučenými františkány. V roce 1611, kdy k nám přišli, byla v Praze veliká krize, řekl bych i duchovní. V důsledku moru a nedobré situace uvnitř řádu bylo mnichů málo. Bratři přišli do Prahy jako posila komunity ze zahraničí. V té době bylo v zemi asi sedmnáct františkánů. O sto let později jich v Čechách a na Moravě žilo už tisíc. Dnes jich v Česku je zhruba okolo 50.

ČESKÁ POZICE: Čím se františkáni od ostatních řádů odlišují?

SADÍLEK: Zatímco jiné řády bývají zaměřeny na nějakou konkrétní činnost, pro nás je charakteristický způsob života. To znamená chudoba. Není to například práce ve školství, pro chudé či starost o nemocné. Pokud je to slušná činnost, můžeme dělat cokoli. Většina z nás je také kněží. V Česku je totiž nedostatek farářů, poptávka po nich je veliká.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadal život františkánů za komunismu?

SADÍLEK: Do roku 1950 žili bratři v klášterech. Během jedné noci v rámci „Akce K“ však byly všechny kláštery přepadeny. Mužští řeholníci byli převezeni do internačních táborů v pohraničí, představení klášterů zavřeni do vězení na pět až dvacet let „Během jedné noci byly všechny kláštery přepadeny. Řeholníci byli převezeni do internačních táborů.“a ostatní františkáni strávili ve vězení alespoň rok; někteří z nich sloužili na vojně u jednotek PTP. Do roku 1968 nesměli bratři vykonávat kněžskou činnost a pracovali zpravidla v dělnických profesích. Později se mohli ke kněžskému povolání vrátit, ale nesměli žít v komunitách. Bratři však přesto chtěli žít společně. Ti odvážní se sestěhovali do tajných domů. V Praze byl tajný dům v Kunraticích a v Řepích. Tajné komunity však vznikly i v Liberci, Brně a Bratislavě.

ČESKÁ POZICE: Žádali jste o povolení k založení těchto tajných domů ve Vatikánu?

SADÍLEK: Naším nadřízeným je generální ministr ve Vatikánu. Dostali jsme tehdy takzvané mexické fakulty. V minulém století byla totiž církev pronásledovaná v Mexiku. Tamní kněží a řeholníci byli zabíjeni. Vatikán proto vydal pro mexickou církev speciální pravidla pro fungování v ilegalitě. To znamená, že církev nemusela dodržovat všechna pravidla jako ve svobodě. Ta samá pravidla byla dovolena za komunismu i nám. Směli jsme tak tajně světit kněží a mohli jsme žít v tajných komunitách, aniž bychom se na všechno museli ptát v Římě, což bylo v té době nebezpečné.

ČESKÁ POZICE: Pomohou církevní restituce k rozvoji duchovního života v Česku?

SADÍLEK: Znamená to oddělení církve od státu. Dosud byla církev živená státem, čímž nad ní měl vlastně kontrolu. Víceméně to bylo stejné jako za komunismu. Někteří politici dokonce přiznali, že je to způsob jejich kontroly nad církvemi, což připomíná totalitu. Chápu to tedy jako osvobození. Propojení státu a církve nikdy nedělalo dobrotu. Podle mě to církvi přinese více starostí, určitě je snazší se nechat někým živit, než se o sebe postarat sám. Majetek bude užívat mnoho církevních subjektů. Nedokážu vám říci, jak odpovědně to budou všichni spravovat a jak to využijí.

ČESKÁ POZICE: Jak bude vypadat navracení majetku u františkánů?

SADÍLEK: Před nástupem komunismu měli františkáni v Československu dvacet skutečně velikých klášterů. Většinu z nich jsme získali už po pádu totality. A hned jsme se jich zbavili. Asi čtrnáct klášterů jsme za pakatel či za symbolickou korunu předali různým jiným institucím typu škol a galerií. Několik jich spravuje občanské sdružení. Františkáni dnes vlastní jen tři kláštery – v Praze u Panny Marie Sněžné, v Moravské Třebové a poutní místo v Hájku u Prahy. V ostatních místech bydlíme v malých domečcích, jež jsou pozůstatkem tajných františkánských komunit z dob komunismu anebo jde o bývalé mnišské fary.

Autor: