Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Červený Újezd: Zničit obec ubytovnou je snadnější, než se zdá

  23:09

Případ Červený Újezd ukazuje ochotu státu přenechat neřešený sociální problém napospas podnikavcům i bezbrannost radnic.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Máme minimální možnosti, vlastně nemáme žádné,“ říká ČESKÉ POZICI starostka Měrunic Jitka Nová. Řeč je o ubytovnách a o tom, jak se obce mohou bránit jejich vzniku na svém území. Starostka od Měrunic jen pár kilometrů vzdálených Hrobčic Jana Syslová mluví stejně: „Jsme bez šancí. Leda bychom se rozhodli vykupovat všechny prodávané nemovitosti na našem území, které mají v kolaudačním rozhodnutí možnost využití jako ubytovací zařízení.“

Měrunice a Hrobčice jsou malé vesnice na půli cesty mezi Lovosicemi a Mostem a obě starostky řeší identický problém: bývalý utečenecký tábor na kraji Červeného Újezdu, osady katastrálně spadající pod Měrunice, který se pod rukama podnikatele (možná přesněji podnikavce) Pavla Fouska nedávno přeměnil v ubytovnu.

Nějaká stovka lidí do Červeného Újezdu přibyla, a to je zajímavé číslo při vědomí, že donedávna byl osadou se zhruba sedmdesáti obyvateliÚdaje o počtu lidí, kteří tam v současnosti žijí, se různí. Sám Fousek mluví o tom, že „ztratil přehled“, ale zmiňuje jich odhadem necelou stovku. Starostka Měrunic předesílá svou odpověď tím, že vlastně také moc neví, protože ji tam zřízenci areálu odmítají vpustit, nicméně se domnívá, že číslo ubytovaných určitě sahá přes jedno sto obyvatel. Lze tedy předpokládat, že nějaká stovka lidí do Červeného Újezdu přibyla, a to je zajímavé číslo při vědomí, že Červený Újezd je osadou se zhruba sedmdesáti obyvateli. Tedy přesněji donedávna ještě byl.

ČESKÁ POZICE před časem dopodrobna proměnu tohoto červenoújezdského areálu analyzovala. Skrze jeho přebudování v ubytovnu pro různorodou směsici desítek nepotřebných a nikým nechtěných lidí jsme se pokusili pohlédnout do soukolí sociálního problému v České republice. Areál byl pro to ideálním příkladem. Bylo zde možno poukázat nejen na sociálně vyloučené Romy (nebo i další občany, prostě chudé lidi) a opomíjené mentálně postižené; bylo zde vidět i druhou stránku problému: vzkvétající byznys založený na přeměně odstrčených lidí ve zboží.

Kdo může za ubytovnu?

„Myslím, že ještě před veřejnými výběrovými řízeními ministerstvo vnitra areál v Červeném Újezdu okolním obcím nabízelo, dokonce nabízelo převod za jednu korunu,“ říká ČESKÉ POZICI hrobčická starostka Jana Syslová, která v té době ještě starostkou nebyla. Korespondence z roku 2011 mezi Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR a obcí Hrobčice, kterou má ČESKÁ POZICE k dispozici, slova Syslové tak úplně nepotvrzuje.

Přijde-li s penězi podnikatel typu Pavla Fouska, jenž si vyhlédne stavbu s patřičným kolaudačním usnesením, mohou obce jen přihlížetV dopise ředitele Správy uprchlických zařízení Miloslava Koudelného starostce Hrobčic Syslové pouze stojí, že „areál azylového zařízení Červený Újezd byl nabízen k bezúplatnému převodu státním organizacím v roce 2007, následně úplatnému převodu vlastníkům pozemků uvnitř areálu“. Pak je tu k nalezení už jen věta, že „o nepotřebnosti areálu pro stát byla informována i tehdejší starostka obce Hrobčice, starostka obce Měrunice byla navíc přítomna v areálu při jedné z mnoha veřejných prohlídek“. O tom, že by i obcím byl areál nabízen bezúplatně, tu nic psáno není.

Že by tedy existence ubytovny v Červeném Újezdu byla chybou tamních obcí, které nekonaly, když konat měly, a tím daly příležitost lidem typu Pavla Fouska? „Nám bezúplatně areál nabízen nebyl,“ říká Jitka Nová z Měrunic. „Ale hlavně: i kdyby nám ho nabízeli třeba i zdarma, vyšlo by to nastejno. Nemohli bychom si dovolit vlastnictví takhle velké nemovitosti. Nenašli bychom v rozpočtu peníze na řádnou údržbu,“ dodává starostka.

A jsme u toho, co dělá zvlášť malé obce bezbrannými – jejich limitovaná kupní síla. Přijde-li s penězi podnikatel typu Pavla Fouska, který si vyhlédne stavbu s patřičným kolaudačním usnesením (tedy vhodnou pro ubytovací účely), mohou obce jen přihlížet. Původně třeba i jen několik desítek občanů čítající obec zapuštěná v lesích může během několika měsíců zdvojnásobit nebo ztrojnásobit svou velikost. Přílivová vlna sociálně slabých obyvatel ubytovny obec změní k nepoznání. Jeden z důsledků? Nemovitosti původních obyvatel ztratí na hodnotě, nelze se vystěhovat beze ztráty. Kdo by si koupil dům, chalupu na vesnici, v níž tvoří polovinu obyvatel sociálně slabí, často sociálně vyloučení lidé?

Obce jsou v případě už existujících budov s platným kolaudačním rozhodnutím pro ubytovací účely víceméně bezbranné (mohou sice podněcovat kontroly hygieny, dávat podněty hasičům, policii a tak dále, ale to je tak vše). Postavit ubytovnu podobného typu na zelené louce je již těžší – dotyčný subjekt k tomu potřebuje rozhodnutí zastupitelstva obce, které musí takovou změnu územního plánu schválit.

Všichni konají správně, výsledek tristní

Na případu Červeného Újezdu je patrné, že vlastně všichni konají správně, dle litery zákona. Správa uprchlických zařízení nabídla nejprve areál k odprodeji, obce v okolí informovala. Obce by ale nákup mohl finančně zruinovat, a tak areál nechtěly – dokonce i za symbolickou korunu by pro ně byl příliš drahý. A tak správa vypsala výběrové řízení a v něm – a to až v desátém kole výběrového řízení – se o bývalý uprchlický tábor přihlásil Pavel Fousek. Vlastně nikdo konkrétní neudělal chybu, výsledek je ale tristní.

Obyvatelé mají strach o svůj majetek. Když s nimi mluvíte, stěžují si na přibývající drobné krádeže (policie nicméně nárůst kriminality nezaznamenala). Nelíbí se jim, že se jejich vesnička rozrostla na více než dvojnásobek, že změnila svůj charakter, že už to není ten „jejich“ domov. Pochopitelně. Asi lze konstatovat i obecně, že jakákoli malá osada se těžko může připravit na to, že se jí během jednoho měsíce zdvojnásobí počet obyvatel...

Současný systém je k situaci, která nyní nastala v Červeném Újezdu, ale mohla by se stát kdekoli jinde, náchylný, a to ze dvou důvodů:

  • Stát svou dlouhodobou neschopností (nebo spíše nevůlí?) zajistit potřebným sociální bydlení vytváří prostor pro to, aby se této jeho povinnosti zmocnily soukromé osoby, jež si ze sociálně slabých logicky dělají byznys (Fousek je produkt, nikoli příčina problému). Podobní Fouskové by „podnikali“ jinde, kdyby jim tato oblast negenerovala zisk.
  • Stát nereguluje ceny v ubytovnách. Všichni můžeme vidět (příkladů je mnoho), že se v některých ubytovnách platí za jednu osobu třeba tři nebo i čtyři tisíce korun za měsíc, takže početnější rodina (která si není schopná opatřit nájem jinde) může obývat i ten nejmenší jednopokojový byt za cenu výrazně vyšší, než je místně obvyklé tržní nájemné. Systém je jednoduchý: stát vyplácí dávky, které ale vlastně nevyplácí sociálně potřebným; vyplácí je podnikavcům přes sociálně potřebné. Ti jsou jen prostředníky.

Není pak nic přirozenějšího, než že se obyvatelé obce, v níž podobná ubytovna vyroste, ještě více posílí ve svých názorech (předsudky podloží zkušenost). Vidí přece na vlastní oči, jak desítky, někdy stovky občanů (třeba s jiným odstínem kůže) nepracují a jsou – jak se říká – sociálně vyloučení. Ti samí lidé už ale málokdy vidí systém za tímto shlukem asociálů stojící, který na jejich existenci zakládá byznys. Zatímco sociálně vyloučená je jen část Romů, všezahrnující systém vytváří Roma univerzálního – parazita.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...