Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Celý moderní svět svými kořeny pevně tkví v renesanci. A to italské

Slavný pohled na Florencii z Michelangelova náměstí. Nyní je normálně turisticky velmi exponované místo prázdné. foto: Reuters

Dvousvazková antologie Italská renesanční literatura je pomník nějakému cizímu písemnictví, jichž jsme dosud mnoho nepostavili. A vše se zde na ten nejlepší myslitelný způsob sešlo – slavní i méně slavní autoři italské renesance nebo známí i méně známí jejich čeští překladatelé.
  13:03

Rozsáhlou dvousvazkovou antologii Italská renesanční literatura můžete číst, jak je vydaná, tedy systematicky stránku po stránce, a dobře uděláte. Nebo si ji můžete dát do knihovny na čestné a dobře viditelné místo, abyste do ní pokud možno často nahlíželi a při listování si náhodně zvolený text přečetli. A opět dobře uděláte! Špatně (ale opravdu hodně špatně!) uděláte, jen pokud si tuto knihu nepořídíte. Tento výbor je literární událostí, jež se neodehraje každý rok.

Je to totiž pomník cizímu písemnictví, jichž jsme dosud mnoho nepostavili. A vše se zde vlastně na ten nejlepší myslitelný způsob sešlo – slavná i méně slavná jména autorů italské renesance, známá i méně známá jména jejich českých překladatelů, zajímavá a dlouhá historie vzniku díla, již rámuje editorská práce legendy českého kulturního života 20. století Václava Černého (1905–1987) a jeho žáka, předního českého romanisty Jiřího Pelána, jemuž náleží lví podíl nejen na překladech, ale i na tom, že antologie vyšla.

Ničím nepodmíněné trvání

Přidalo se i nakladatelství Karolinum, které fyzickou podobou obou svazků obohatilo četbu i o nesporný a svrchovaný požitek estetický. Vznikla tak dvojí pečlivě vytvarovaná mozaika – ta první seznamuje pomocí výboru z lyriky, epiky, historické a náboženské prózy či korespondence s tímto zvolna se rodícím ovzduším životní radosti od druhé půlky 13. století až k počátku století 17., ta druhá pak s námi samými. Jakže to totiž uvedl Václav Černý ve svém úvodním slově:

„Pojednat o italské renesanci, co to je jiného než mluvit o nás samých? Celý náš moderní svět svými kořeny pevně tkví v renesanci.“ A tak na stránkách antologie defiluje na nejpestřeji možný způsob zachycená vznešená láska a důstojnost člověka, stejně jako jeho stíny a rozverné hry plné vulgarit – moderní člověk, a tedy i my sami ve své úplnosti. Ale především je zde přítomna krása.

Pokud subtilní výbor italské renesanční lyriky z poloviny šedesátých let 20. století nese název Navštívení krásy ve smyslu jejího letmého pobytu v naší přítomnosti, nesrovnatelně objemnější soubor Italská renesanční literatura lze označit za zvěstování jejího už ničím nepodmíněného trvání v samotném našem nitru

Pokud subtilní výbor italské renesanční lyriky z poloviny šedesátých let 20. století nese název Navštívení krásy ve smyslu jejího letmého pobytu v naší přítomnosti, tento nesrovnatelně objemnější soubor bych si troufal označit za zvěstování jejího už ničím nepodmíněného trvání v samotném našem nitru. Tedy pokud jí to dovolíme…

Z nakupené chvály vysvítá, že jsem nejen obdivovatelem nedávno vzniklého díla, ale i italské renesance, a v dalším se proto pokusím připomenout (texty vyzvedávané knihy mi budou více než vítaným vodítkem) i úžasnou pestrostí prostoupený rozměr jí samotné. Nejprve si ale dovolím být trochu „osobní“. Totiž kde a proč se v nás rodí zaujetí pro určitou epochu dějin?

Odpověď, již ve své studii Ivanhoevův středověk nabízí francouzský historik kulturních dějin Michel Pastoureau, zní, že často je to dětství či mládí, kdy se setkáme s natolik silným uměleckým zážitkem, že v nás trvale zůstane a z něj vyvěrá naše vášeň (to slovo je namístě) pro dějinné období, jehož se týká. Dokládá to osudy historiků, kteří se i při pozdějším vědomí chyb ve zpracování románu Waltera Scotta (1771–1832) pro něj v dětství natolik nadchli, že si kvůli němu ve své profesní dráze středověk vyvolili za oblast „své realizace“.

Gotika i baroko

Speciálně český čtenář má na dosah také beletristický text, který – byť představuje pouze do konce nedotažené torzo monumentu – podobně nezaměnitelným tónem vyzývá k trvalému zájmu o italskou renesanci. Hlasem vášnivým, dramatickým, zkrátka takovým, který zejména pokud čtete román Kámen a bolest v době dospívání, nemůžete oslyšet.

Michelangelovo mládí strávené především ve Florencii Lorenza Nádherného (1449–1492) či Velkolepého („il Magnifico“), o němž smrtí Karla Schulze (1899–1943) přervané dílo o životě vyvolené hlavní postavy stačilo pojednat, spadá až do konce 15. století, kdy renesance slaví na italské půdě své největší triumfy, její příběh ale začal mnohem dříve.

Maximalisticky pojatý výbor z literárních skvostů italské renesance začíná dlouho před jejím vrcholem a končí natolik pozdě za ním, že by se až někdo možná mohl přít, zda si zejména časovým zařazením trochu nenárokuje gotiku a na druhém konci příliš neukusuje z baroka

Byla by škoda to nepřipomenout, protože raná italská renesance má opět svébytné kouzlo, jež podle jiného českého spisovatele, nesmrtelně oslavujícího slávu Apeninského poloostrova pro změnu ve svých Italských listech, souvisí zase s Toskánskem. Zcela konkrétně Karel Čapek (1890–1938) píše: „Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci. Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu…“

Je skvělé, že když už máme – ať na základě uvedené beletrie, či četby mnoha jiných odborných a v češtině dostupných knih – o italskou renesanci zájem (nebo se dokonce stravujeme vášnivou láskou k ní), tento maximalisticky pojatý výbor z jejích literárních skvostů začíná dlouho před již zmiňovaným jejím vrcholem a končí natolik pozdě za ním, že by se až někdo možná mohl přít, zda si zejména časovým zařazením trochu nenárokuje gotiku a na druhém konci příliš neukusuje z baroka.

Ale i „postavy přechodu“ jsou důležité. Už na počátku italské literární renesance je přítomno dosud nebývalé, jak o tom nehovoří nikdo menší než sám Dante (1265–1321), když způsob psaní sobě blízkých básníků označuje jako „dolce stil novo“ („sladký nový styl“). Touto dobou stilnovismu, jíž se Černého a Pelánova antologie otvírá, zpětně rozumíme zhruba půlstoletí mezi léty 1275 až 1325, přičemž jejím hlavním jevištěm bylo centrum Toskánska Florencie a dále i Bologna.

Také Lorenzo Medicejský

A pak již v knize v souladu s jejím chronologickým členěním doplněným ještě přiřazením textů do příslušných žánrových oddílů následuje „trecento“ v celé své slávě nesmrtelných jmen, mezi něž kromě toho Dantova patří jistě i to Petrarcovo (1304–1374) či Boccacciovo (1313–1375), tolik kvůli Dekameronu připomínané v nedávném a vlastně i současném období. Ale mor nepřivedl ve své vcelku pochopitelné reakci na něj na svět jen hédonismus.

V prvních měsících svého života jej v toskánské Sieně prožívala i podivuhodná světice Kateřina Sienská (1347–1380), honosící se ve svém psaní pozoruhodnou silou výrazu, a i něco málo z jejího toužení po Bohu je v rámci oddílu „náboženská próza“ do výboru po právu zařazeno. Protože i takový mohl být a také byl renesanční člověk – zbožný a ve své zbožnosti vášnivý…

Ani v roce objevení Ameriky předčasně umírající Lorenzo Medicejský nebyl prost nejen literárních ambicí, ale ani literárního nadání, jak o tom opět hovoří do výboru zařazené texty

Následuje „quattrocento“ a s ním i skvělý latiník Lorenzo Valla (1405 až 1407–1457) či „humanismu bez zábran“ oddaný hédonik Poggio Bracciolini (1380–1459), jak o tom svědčí přetištěné listy. A pak i „filozofická próza“, v níž nemohou chybět Marsilio Ficino (1433–1499), pokoušející se smířit svůj platonismus s křesťanstvím, či Pico della Mirandolla (1463–1494), jehož „uhrančivou osobnost“ dodnes obklopuje legenda přímo faustovská. S těmito dvěma jsme dosáhli dob, v nichž se odehrává Schulzův román.

Proto je i připomenuto, že ani již zmíněný a v roce objevení Ameriky předčasně umírající Lorenzo Medicejský nebyl prost nejen literárních ambicí, ale ani literárního nadání, jak o tom opět hovoří do výboru zařazené texty. Příběh Kamene a bolesti a také příběh renesance pokračuje známějšími i méně známými jmény v antologii dále, až se na konci prvního svazku zastaví u dominikánského mnicha Girolama Savanaroly (1452–1498), jehož canzona Duše zaslepená nadčasově v nabádavém refrénu zděšeně sděluje:

„Běda nám, běda nám, bázeň boží je ta tam.“ Zmrazeni hrůzou využijme chvíli, než začneme listovat druhým, ještě objemnějším svazkem, jak k osobnímu pokání a zpytování svědomí, tak ke kratičkému zamyšlení nad fenoménem renesance a renesančního člověka.

Prostředí městských států

Není dnes asi sporu, že to bylo především prostředí italských městských států, jež vytvořilo zásadní předpoklady pro vznik „nového světového názoru“, jenž v sobě pojí jak návrat k antice, tak vznik originálního životního pocitu, k němuž se váže označení „radost bez askeze“.

Jistá „člověkostřednost“ renesančního optimismu, k němuž se pro změnu z německého prostředí hodí známé zvolání Ulricha von Huttena (1488–1523), že je nyní skutečná „radost žít“, protože studia vzkvétají, duchové se povznášejí a barbarství odchází… V důsledku toho všeho se objevuje i kýžený „nový člověk“, nikoli bájný a od lidských slabostí důsledně vymiškovaný tvor utopií, ale normální bytost plná obvyklých člověčích poklesků, a přece jiná – „člověk renesanční“.

Není dnes asi sporu, že to bylo především prostředí italských městských států, jež vytvořilo zásadní předpoklady pro vznik „nového světového názoru“, jenž v sobě pojí jak návrat k antice, tak vznik originálního životního pocitu, k němuž se váže označení „radost bez askeze“

Ten termín buď s úctou (když poznáme někoho, jehož šíře zájmů a znalostí je rozsáhlá, navzdory tomu nikoli povrchní), či ironií (v případě jedince, jenž si osobuje nárok být arbitrem „téměř ve všem“ a „o tom všem“ kromě papouškovaných základních a často mylných frází nic pořádného neví – jeho výskyt je obzvlášť hojný ve světě politiky), používáme dodnes.

Jenže vedle toho byl nutně a zákonitě i „člověk renesanční každodennosti“, který se radoval a trpěl podle vzorců svého vrozeného osudu či profese. O tom třeba zase skvěle poučuje před časem i do češtiny přeložený soubor textů editovaný předním znalcem italské renesance Eugenio Garinem (1909–2004) Renesanční člověk a jeho svět. V jednotlivých kapitolách v něm defilují „vždy renesanční“ vládce, kondotiér, dvořan, kupec či bankéř.

A také kardinál, například Pietro Bemba (1470–1547), jenž byť složil řeholní sliby, žil „renesančně“ obklopen „svými dětmi a jejich krásnou matkou Morosinou“ a o němž bylo napsáno, že to byl „muž, jemuž hodnost kardinála mocné církve, která pomáhala zrodu humanistické a humánní kultury, stála za mši“. Prostě měl ten „purpurový klobouk, jenž patří dětem štěstěny“.

Michelangelo Buonarotti

Právě osobností Pietra Bemby začíná i druhý díl antologie a „cinquecento“ vůbec, přičemž kardinál je zastoupen nejen svými básněmi, ale i výborem Z hovorů asolských. Následuje opět mnoho dalšího a neméně zajímavého od mužů renesance, kteří se zjevně domnívali, že vlastní literární tvorba je neodmyslitelnou součástí úsilí o dosažení kýžené harmonie duše a těla. Leč nebyli jen muži.

I jen samotné básně Michelangela Buonarottiho (při pominutí jeho obřího díla sochařského a malířského) by mu zajistily nesmrtelnost. Pro důkladnější posouzení této skutečnosti lze poukázat také na obsáhlejší a již před více než dvěma desetiletími do češtiny přeložený výbor z jeho poezie, příznačně nazvaný Oheň, jímž hořím.

Na stránkách knihy je právem zastoupena i proslulá Vittoria Colonna (1492–1547), manželka markýze z Pescary a po jeho smrti obyvatelka klášterních samot, v nichž vzniká nemalá část jejích meditací, a též i múza a adresátka milostné lyriky nikoho jiného než Michelangela Buonarottiho (1475–1564), k němuž se tak ještě jednou a naposledy vracíme.

I on je ve druhém díle výboru zastoupen, a proto můžeme posoudit, nakolik je někdy se objevující tvrzení, že i jen samotné jeho básně (při pominutí Michelangelova obřího díla sochařského a malířského) by mu zajistily nesmrtelnost. Pro důkladnější posouzení této skutečnosti lze poukázat také na obsáhlejší a již před více než dvěma desetiletími do češtiny přeložený výbor z jeho poezie, příznačně nazvaný Oheň, jímž hořím. Inu, nebyl z té bolesti jen otisk do kamene, nepomíjející zůstala i ve verších…

A pak další a další slavná jména. U každého bychom mohli prodlít v poznámce o jejich zásadním přínosu pro evropské písemnictví. Jen namátkou: Ariosto (1474–1533) a rytířský epos, Machiavelli (1469–1527) a politická věda, Vasari (1511–1574) a biografie umělců, Cellini (1500–1571) a autobiografie, Castiglione (1478–1529) a morální spisy, Aretino (1492–1556) a pornografie. Jakže? Pornografie? Ano, již za polovinou druhého dílu antologie přichází totiž konečně velká chvíle čtenáře-nemravy.

Erotické sonety

Autor Rozprav o mravech hříšných kurtizán nezklame své fanoušky ani tentokrát ve dvou zařazených erotických sonetech. Ani název toho slušnějšího z nich se přitom dle vynalézavých překladů Jiřího Pelána neodvážím kvůli ohrožení veřejné mravnosti citovat. Snad jen v originále: Fottiamci, vita mia, fottiamci presto. Třeba to nakonec někomu prospěje a někdo se od tohoto inkriminovaného slůvka odrazí ke studiu a poznání „Dantova jazyka“ v jeho celku…

Arentino, autor Rozprav o mravech hříšných kurtizán, nezklame své fanoušky ani tentokrát ve dvou zařazených erotických sonetech. Ani název toho slušnějšího z nich se přitom dle vynalézavých překladů Jiřího Pelána neodvážím kvůli ohrožení veřejné mravnosti citovat. Snad jen v originále: Fottiamci, vita mia, fottiamci presto.

Nu a pak již závěr velevýboru – Tasso (1544–1595), Bruno (1548–1600), Campanella (1568–1639), Galilei (1564–1642), s nimi i „vyznívání renesance“ a nástup baroka. To už je ale jiný životní pocit, takový, na který zejména ctitel rané renesance není nastaven.

Soudím tak opět z Čapkových Italských listů, v níž poté, co se projde italskými kostely a vychválí románský sloh jako nejsvětější a ranou renesanci jako dobu, jež přináší „čistotu, přísnost a moudré omezení“, sice ještě špitne „rovněž Bramante byl muž přísný a čestný“, ale pak již jen zazní jako zvuk pozounů od posledního soudu tvrdé a nekompromisní sdělení, čím se v žádném případě nehodlá zabývat: „Vše ostatní pak je barok!“

Při veškeré úctě k Čapkovi lze i nesouhlasit, vždyť zrovna u nás svými eseji krásu a filozofii baroka působivě postihli třeba Zdeněk Kalista (1900–1982) nebo Václav Černý. Ale o tom se nechci přít, protože na stanici Vltava dozněl „Souzvuk“ z textů této antologie a k ní vztažené hudby, tedy další a znásobené „zvěstování krásy“, o níž jsem hovořil v úvodu. Stejně jako jsem tam i zmínil, jak můžete snadno pominutím této antologie ve své knihovně spáchat tu životní chybu, kterou nyní již – jak alespoň pevně doufám – nespácháte…