Slavná italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli se pouští do obtížných hudebních projektů, které na první pohled nemají velký komerční potenciál, přičemž se většinou ukáže, že opak je pravdou. Ale to je spíše bonus, nikoli její prvotní záměr.
V případě repertoáru neapolské školy kastrátů, který zvěčnila na cenou Grammy (2011) ověnčeném albu Sacrificium a s nímž vystoupí 16. října podruhé v krátké době v pražském Rudolfinu, jde Bartoli ve svých záměrech ještě dál: zpívá nejvirtuóznější skladby pro lidský hlas, přestože ví, že jako žena není k jejich dokonalé interpretaci předurčena. To bylo dáno právě a jen kastrátům.
Nicméně po poslechu alba či filmového dokumentu musíme upřímně dodat, že Cecilia Bartoli zpívá skladby určené „mužům s ženským hlasem“ báječně. A vůbec nevadí, že nemáme srovnání s tím, jak v první polovině 18. století v Neapoli uchvacovali publikum Caffarelli, Farinelli nebo Porporino, tehdejší nesmírně populární hvězdy operního nebe.
Nikdo to nezazpívá jako kastráti
Kde se vzal nápad natočit Sacrificium, což v latině znamená obětování? Pěvkyně toužila dát dohromady kolekci skladeb, která by se týkala těch nejlepších zpěváků i autorů 18. století. A logicky dospěla k neapolské škole, hvězdným kastrátům a jejich učiteli a skladateli Nicolovi Porporovi a dalším komponistům, jako byli Riccardo Broschi, Georg Friedrich Händel, Francesco Veracini, Leonardo Vinci, Antonio Caldara a další.
Poslechněte si Cecilii Bartoli: Zpěvačka představuje album Sacrificium, 2009
„Chtěla jsem natočit zajímavou a pěknou hudbu, ale posléze také souběžně s tím upozornit na nejkrutější stránku historie hudby. Vždyť v Itálii byly kastrovány tisíce chlapců ročně,” zmiňuje Bartoli v červnovém vydání časopisu Harmonie i další rozměr svého projektu, ke kterému přizvala vyzkoušené partnery: orchestr Il Giardino Armonico s dirigentem Giovannim Antoninim, s nimiž nahrála již své průlomové vivaldiovské album z roku 1999.
V chudých rodinách na italském jihu měli v té době často deset až dvanáct potomků, z nichž jeden mužského pohlaví býval „obětován“na kastraci, aby mu zůstal chlapecký hlas. Šlo o šesti sedmileté děti, u nichž se samozřejmě nedalo přesně odhadnout, zda se jako pěvci-kastráti prosadí. Většina z nich také byla odsouzena k bídě a zapomnění. „Ze tří tisíc jich udělalo kariéru nanejvýš sto, zbytek se ocitl mimo společnost. Hlas těch, kteří uspěli, se však vyznačoval neuvěřitelnou šíří výrazové škály i obrovským rozsahem,” vysvětluje Bartoli.
Co tedy může, při vší úctě, dát žena áriím kastrátů? Na provokativní dotaz, který Bartoli položil redaktor Guardianu Sturat Jeffries a odpověď ani nečekal, zpěvačka přesto s úsměvem reagovala: „Pro kohokoli je těžké zpívat, jak to dokázali oni, protože kastráti byli muži s ženským hlasem. Měli kapacitu plic jako muži, která je větší než u žen. Zpívat ženský repertoár je mnohem jednoduší.“ Sice to nebyla přímo odpověď na otázku, nicméně Bartoli supertěžké árie zvládá s bravurou, přestože je určitě výsledek jiný než v případě špičkových kastrátů.
Na „souboj“ s obtížnými skladbami bylo třeba uzrát. V případě alba Sacrificium, jež vyšlo v říjnu 2009, to vyžadovalo dvacet let na vrcholu. Bartoli vysvětluje, proč. „Až nyní mám tu správnou techniku. Když začínáte zpívat, jste čerstvý a mladý, ale vaše technika není spolehlivá. Nyní mám hlas daleko více pod kontrolou než před 20 lety. Znám lépe svůj instrument. Jsem jako malíř, který může malovat lépe, protože má k dispozici více barev.”
Již počátky kariéry Cecilie Bartoli (* 1966) se vymykají z průměru. Například odmalička měla pouze jednu učitelku – vlastní maminku, také pěvkyni. Matka pomáhá dceři dodnes. Operní zpěvačky zpravidla dozrávají až po třicítce, což ale není případ Bartoli. V 19 letech zaujala dirigenta Riccarda Mutiho v televizní soutěži talentů. Neváhal a pozval ji do La Scaly. Brzy rozpoznali neobyčejný talent černovlásky s hlubokýma hnědýma očima i další dirigentští velikáni jako Herbert von Karajan, Daniel Barenboim či Nikolaus Harnoncourt. Mistři vybrali pro učednici Mozarta a Rossiniho. Teprve později přišla méně známá díla Paisiella, Caldary, Vivaldiho, Salieriho, Glucka či Händela.
Bartoli má totiž ráda nestandardní repertoár. Její kritikou nadšeně přijatý debut v Metropolitní opeře v roce 1996 nakonec přesvědčil i mateřskou firmu Decca, že by Italce mohla vydat něco netradičního. V roce 1999 to bylo vivaldiovské album a díky fantastickému komerčnímu úspěchu následovaly další neobvyklé tituly se skladbami Glucka (2001) a Salieriho (2003). Rekordy prodejnosti lámalo i album Opera Proibita (2005) s díly autorů z počátku 18. století. Následovalo CD Maria (2007), v němž připomněla legendární pěvkyni první poloviny 19. století Marii Malibran.
V Praze vystoupila hvězda nejvýznamnějších operních domů i koncertních síní v Evropě i zámoří poprvé 9. června a publiku, kritiku i autora těchto řádků svým výkonem oslnila.
