Světová potravinová krize se letos vrátila. Není radno ji podceňovat, ale vylézt z klimatizovaných místností velkokapitalistů, velkofinančníků i velkoekologů a hledat širší příčiny jejího vzniku. Je třeba si přestat hrát na spásu světa zelenou energií i investičními spekulacemi.
Od června vzrostly světové ceny obilovin i o 50 procent následkem mimořádným klimatických událostí. USA, hlavního producenta pšenice, zasáhla nebývalá sucha. Totéž platí o Rusku. Sezonní monzuny v Indii byly o 20 procent nižší a dopad je děsivý zejména pro její sklizeň rýže. Všežravé kobylky napadly západní Afriku i ruské zemědělství.
Právě ukončená německá sklizeň pšenice a žita ve výši zhruba 29 milionů tun je lepší než loni. Nejvyšší ceny za uplynulých 25 let, jež narostly za rok o 25 až 35 procent, udělaly radost agrárníkům, nikoli však mlynářům. Ti sice až 95 procent svých vstupů berou z národní ekonomiky, ale platit musejí světové ceny, což přenesou do potravinářského průmyslu a ten na spotřebitele. A ti zase do svých rodinných rozpočtů. Tím radost končí.
Znepokojení jsou všichni. Německé rodiny vydávají za potraviny jedenáct procent svých příjmů, což unesou. Horší to bude s rodinnými rozpočty třeba v Česku.
Důvody nižší produkce
Stejně jako za světové potravinové krize v letech 2008 a 2010 i letos skupina největších ekonomik světa G20 ustanovila k jejímu sledování zvláštní grémium. V USA totiž poklesne i produkce sóji a kukuřice o 17 procent a jejich světové ceny narostly o 30, respektive 50 procent. „G20 musí reagovat okamžitě. V září už může být pozdě,“ varuje Marita Wiggerthaleová z mezinárodní charitativní organizace Oxfam. Dle Světové banky dosáhl počet obětí potravinové krize v roce 2008 sto a v roce 2010 44 milionů.
Američtí farmáři se spoléhají spíš na zaručený odbyt a příjmy z rafinerií než na potravinářský trh
Oxfam uvádí ve svém varování fakta, jež víc ukazují důvody nižší produkce zemědělských plodin k nasycení světové populace – jejich přesun do výroby pohonných hmot či přimíchávání do nich. Zejména v USA, kde to je 40 procent vypěstované kukuřice. Na tomto objemu se však nic nezmění, protože američtí farmáři se spoléhají spíš na zaručený odbyt a příjmy z rafinerií než na potravinářský trh. Tržní chování založené na deformovaném systému dotací a umělých kalkulací je totiž tak nasměrované.
Tím se dostáváme k mechanismu dotací a produkce známému ze světové literatury – z knihy Hlava XXII od Josepha Hellera:
„Jeho specialitou byla vojtěška, na jejímž nepěstování velmi vydělával. Vláda mu velice dobře platila za každý metrák vojtěšky, který nevypěstoval. Čím víc vojtěšky nesklidil, tím víc peněz od vlády dostal, a každý halíř, který si takto nevydělal, vynakládal na nákup dalších pozemků, aby mohl množství nesklizené vojtěšky stále zvyšovat. Pokud šlo o nepěstování vojtěšky, nedopřával si tatínek Majora Majora ani chvilky oddechu. O dlouhých zimních večerech zůstával doma a neopravoval žádné postroje, a den co den vyskakoval k polednímu čile z postele, aby se přesvědčil, že pole zůstávají neobdělaná. Do půdy investoval velmi promyšleně a brzy nepěstoval více vojtěšky než kterýkoli jiný farmář z okresu. Sousedé ho vyhledávali s žádostmi o radu ve všech možných záležitostech, neboť se mu dařilo vydělávat velké peníze a byl proto moudrý člověk. ,Co člověk zašije, to také sklidí,‘ kázal všem bez rozdílu, a všichni na to zbožně říkali: ,Amen.‘“
Limitovaná plocha Země
Nepodsunujme však globálním „vykonavatelům dobra“ vědomou spoluúčast na katastrofických scénářích globálního hladomoru. Mysleli to s podporou alternativních zdrojů pohonných hmot upřímně. Proto se namísto fosilních paliv, jež prý jsou na pokraji vyčerpání, dali na zemědělskou půdu. Ta ale nesnese vše.
Primárně je totiž určená k uživení světové populace, nikoli k ziskům petrochemického průmyslu a k dobrým pocitům „vykonavatelů dobra“. Rostlinná produkce, jež se používá do pohonných hmot, však následně chybí nejen mlynářům, pekařům, spotřebitelům a hladovějícím, ale i jako krmivo například pro prasata nebo drůbež. Proto maso zdražuje a není ho dostatek.
Zemědělské půdy je na světě jen tolik, kolik jí je. Nepřifoukneme ani ji, ani zeměkouli.
Nejde však jen o peněženky, ale i o limitovanou plochu Země. Zemědělské půdy je na světě jen tolik, kolik jí je. Nepřifoukneme ani ji, ani zeměkouli. Půdu nelze vyrobit jako automobil na pásové lince. Spíš se ztrácí – ať již na hranicích s pouští v Sahelu nebo splachováním z českých lánů. Biosložka pohonných hmot vítězí za nadšené podpory ekologistů dobru, které přinesla.
Podruhé za sto let
Kolektivizace v Česku rozorala meze a scelila pole. Dnešní byznys na nich produkuje alternativní zdroje energie. I ve formě fotovoltaických „lánů“, jejíž více cenu bude český spotřebitel elektřiny ještě dlouho splácet.
Takové hospodaření s produkcí plodin pro svět, nerozšiřitelnou zemědělskou půdou a s jejich omezováním ideologicky/mocensky i spekulativně se odehrává podruhé v uplynulých sto letech. Poprvé když Stalin úmyslně a bezcitně vyvolal hladomory v bývalé obilnici Evropy – Ukrajině.
Kolektivizace v Česku rozorala meze a scelila pole. Dnešní byznys na nich produkuje alternativní zdroje energie.
Současný pokles plochy zemědělské půdy používané pro výrobu potravin může být důsledkem falešné ideologie „vykonavatelů dobra“ neboli „užitečných idiotů“, mocenského úmyslu nebo božího trestu stejně jako v Egyptě v Mojžíšově době. Zemědělskou půdu, jež by zabránila hladomorům, rozšířit nelze, energetické zdroje však ano – například novými ložisky, způsoby těžby i dosud nepoznanými technologiemi.
Žádný falešný prorok
Na světových ekonomických fórech moudrých i nejmoudřejších se také diskutovalo o (ne)rozumnosti snižovat množství obdělávané půdy ve prospěch „zelených“ myšlenek. Například na Davoském fóru 2011 se tématu zhostil Peter Brabeck-Letmathe, jeden z jeho zakladatelů, šéf největší potravinářské firmy na světě Nestlé a předseda její správní rady: „Žádné zemědělské plodiny na paliva.“ A indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono prohlásil: „Příští ekonomická válka o potraviny či ozbrojený konflikt se můžou vést o vzácné zdroje, pokud svět nebude v této oblasti spolupracovat.“
Moudrá rada odborníka na výživu Petera Brabecka-Letmatheho nebyla vyslyšena. V srpnu 2012 proto opakuje své poznání a závěry: „Čas levných potravin skončil.“ A tvrdě kritizuje používání zemědělských plodin k výrobě jak bioetanolu, tak bionafty. Oba produkty vytvářejí tlak na světové zdroje půdy i vody a odklánějí je do petrochemického průmyslu.
„Kdyby zemědělské plodiny nebyly používané na výrobu pohonných hmot, jejich ceny by se snižovaly,“ říká Peter Brabeck-Letmathe
„Kdyby zemědělské plodiny nebyly používané na výrobu pohonných hmot, jejich ceny by se snižovaly. Cena potravin se zcela změnila právě kvůli jejich přímému spojení s pohonnými hmotami. Přitom denní spotřeba člověka je 2,5 tisíce kalorií na den v potravinách, ale na energetickém trhu 50 tisíc,“ říká Peter Brabeck-Letmathe.
A lze mu věřit. Věnuje se totiž světovému potravinářství ve společnosti Nestlé od roku 1970 – od roku 1997 jako člen představenstva a od roku 2005 předseda správní rady –, a proto ví své. A zná i správní rady firem například z finančnictví a ropného průmyslu – Credit Suisse, ExxonMobil, L’Oréal. Letos se navíc stal předsedou správní rady Formule 1. Peter Brabeck-Letmathe určitě není žádný falešný prorok.
