IDnes.cz před pár dny informoval: „Jeden z bostonských atentátníků Tamerlan Carnajev v roce 2011 diskutoval s matkou o plánech zapojit se do islámské svaté války džihádu.“ Nebo Lidovky.cz: „Vyšetřovatelé zkoumají, zda pachatelé informace například o tom, jak sestrojit podomácku bombu, nezískali v internetovém magazínu teroristické organizace Al-Káida na Arabském poloostrově s názvem Inspire.“
Podobných textů, které jsou založeny na více či méně explicitní hypotéze souvislosti mezi islámem a bombovým útokem Tamerlana a Džochara Carnajevových nalezneme desítky, ne-li více. Je islám vinen? Měli by se islámští duchovní alespoň opožděně veřejně omluvit a všelijak reagovat, jak doporučuje například Roman Joch na ČESKÉ POZICI?
Budeme soudit ideologie podle výkladu deprivantů?
Každá velká společnost je souborem absolutně úspěšných i těch absolutně neúspěšných – a různě šedého spektra mezi nimi. Je-li někdo poraženým systému, nedokáže-li se do něj včlenit, hledá zastání a ospravedlnění svého neúspěchu, své frustrace.
Obecněji řečeno: hledá záchranu, cosi, co by mu dodalo lidské důstojnosti, co by ho ujistilo, že on za svou prohru nemůže, že vina je na straně společnosti, protože ona to byla, která ho nebyla schopna akceptovat. Společnost odmítá prohrávajícího, prohrávající pak logicky odmítne společnost.
Vyhlašuje jí boj. Pokud je navíc tento prohrávající, slovy neuropatologa Františka Koukolíka, od přirozenosti vyšinutým deprivantem, je schopen tento boj vést velmi krutým, nelidským způsobem. Vytvoří si svůj vlastní systém hodnot, kde destruktivita je již dopředu omluvena ve jménu vyššího principu.
Anebo častěji: přimkne se k nějaké již existující ideologii, k vnitřně propracovanému systému hodnot, který mu poskytne vysvětlení, proč je na světě všechno tak, jak je; současně mu poskytne snadný návod k rozpoznání dobra a zla. Takovou ideologií jsou všechny velké ideologie vzniklé z osvícenství, ale také třeba náboženství – islám stejně jako křesťanství.
Nicméně: budeme soudit velké ideologie podle toho, jak je vykládají deprivanti? Budeme soudit islám podle Tamerlana Carnajeva a křesťanské hodnoty podle takových ochranitelů, jako je Anders Breivik? Nebo uznáme, že existuje etické jádro těchto ideologií, které s činy jmenovaných nemá nic společného?
Islám se deprivantům hodí
V euroatlantickém světě by bylo poněkud zpozdilé očekávat, že hájemstvím poražených psychopatických deprivantů se většinově stane křesťanství – zjednodušeně řečeno privilegované náboženství našeho „Západu“; navíc toho Západu, který vládne, nebo minimálně v posledních desetiletích vládl světu.
Křesťanství se v naší civilizaci nicméně může chopit – jako své záštity – jiný typ deprivantů: ryzí „našinci“, kteří těžce snášejí přistěhovalce, protože v nich vidí zase naopak příčinu svého neúspěchu, nebo kteří těžce snášejí rozpad „tradičních“ hodnot.
Většinově ovšem tito neúspěšní psychopati přirozeně inklinují k „souputnické ideji“, k ideji, která je v daném společenském prostředí stejně prohrávající jako oni, která má punc protestu, punc čehosi, co je neslučitelné s většinovou společností. A islám takový nádech v euroatlantické civilizaci má.
Tamerlan Carnajev: příklad neúspěšného deprivanta
O Tamerlanu Carnajevovi se už napsalo dost. V posledních letech se mu nedařilo tak jako dřív. Když se přistěhoval do USA, o učení se sice moc nezajímal, ale našel si tam své pole působnosti – box. Po jednom vyhraném zápase v ringu (rok 2004) celkem v pozitivním duchu o životě v USA řekl: „Když chceš pracovat, můžeš tady vydělat peníze.“ O tři roky později se seznámil a později se oženil s Katherinou Russelovou (ženou z klasické americké střední třídy, která pravděpodobně kvůli němu konvertovala k islámu), měl s ní dceru. Do roku 2012 dostával pár státní podporu.
V roce 2009 byl nějakou dobu zadržen za podezření z páchání domácího násilí – s velkou pravděpodobností tím ztratil šanci získat americké občanství a padl tím jeho sen, o kterém mluvil, že by rád reprezentoval USA na olympiádě. V roce 2010 Tamerlan Carnajev řekne: „Nemám jediného amerického přítele, nerozumím jim.“ V té době byl také zavražděn jeho blízký přítel – vražda dosud neobjasněná. Byl nějaký čas nezaměstnaný.
Začíná se radikalizovat. Zříká se boxu – se zdůvodněním, že jako muslim nemůže uhodit jiného muže do obličeje. Zříká se alkoholu a cigaret. Tlačí na matku, aby se zahalovala. Později, když už se vztah jeho do Ruska se navrátivších rodičů rozpadl, odjíždí na několik měsíců do Dagestánu...
Atentátníci mezi námi
Vedou-li se nyní již poněkolikáté spory o povahu islámu v souvislosti s útoky typu toho bostonského, pak jsou to spory, v nichž se může snadno obracet příčina a důsledek. Příčinou může být vrozené deprivantství, vykořeněnost, frustrace. Pocity selhání a vrozená psychopatičnost pak teprve vhánějí skupinu „loserů“ pod pláštík idejí, které si přivlastní, překroutí a vydávají se za jejich proroky. (A samozřejmě jsou pak též za určitých okolností využitelní.)
Vždy bude existovat skupina prohrávajících deprivantů schopných čehokoli, třeba si i osedlat jakoukoli ideologii (třeba i tu nejvznešenější), která dá jejich životu smysl a které jsou schopni odevzdat všechno, i život. Je jen otázkou času, kdy se objeví další deprivovaní bratři Carnajevové.
