Pravnuk legendárního válečného premiéra Winstona Churchilla, kapitán skotské gardy Alexander Perkins, minulý týden napochodoval před tradiční sídlo předsedů britských vlád v londýnské Downing Street. V čele delegace vysloužilých armádních důstojníků předal pradědečkovu současnému nástupci Davidu Cameronovi petici se 60 tisíci podpisy. Signatáři v ní žádají, aby všem afghánským tlumočníkům, kteří pod Hindúkušem věrně sloužili po boku britských jednotek, vláda umožnila usadit se ve Spojeném království.
Sedmadvacetiletý Perkins, který v Afghánistánu absolvoval dva „turnusy“, uvedl, že Británie má vůči tlumočníkům veliký dluh, a že neudělí-li jim azyl, ponechá je napospas téměř jisté násilné smrti. O svém slavném předkovi už dříve prohlásil, že by byl „šokován způsobem, jakým se naše vláda chová k mužům, kteří nasazovali své životy, aby pomohli britským vojskům“.
První na mušce
Práce tlumočníků byla v Afghánistánu vskutku riskantní. Tálibán si záhy uvědomil, že spolu s průvodci představují „oči a uši“ spojeneckých patrol. Proto bývají často prvním terčem jeho útoků. S blížícím se datem stažení spojeneckých vojsk se množí výhrůžky fyzickou likvidací „zrádců a kolaborantů“ i s rodinami.
Londýn zatím nabídl azyl pouze zhruba polovině z 1200 Afghánců, kteří pracovali pro Británii k 19. prosinci 2012, kdy premiér Cameron ohlásil začátek stahování jednotek. Od začátku spojenecké invaze do Afghánistánu v roce 2001 se však ve službě Británii vystřídalo mnoho tisíc místních zaměstnanců. Organizátoři petice požadují, aby se vůči všem afghánským pracovníkům postupovalo stejně.
Výjimečnou starost si dělají o tlumočníky, kteří se od roku 2006 vystavovali obzvlášť velkému nebezpečí v bojovné paštúnské provincii Hílmand na jihu země. Jedním z nich byl například Barjálaí Šáms, který Britům tlumočil v letech 2008 až 2009, ale odešel ze služby, když mu Tálibán zabil otce a bratra. Na falešný pas odjel do Německa, kde byl zatčen a dva roky strávil v imigrační vazbě. Němci mu nakonec minulý měsíc udělili azyl sami, neboť seznali, že současná britská nabídka přesídlení se na něho nevztahuje, leč v případě vyhoštění zpět do Afghánistánu mu skutečně hrozí zabití. „Jsme zklamáni, že poté, co sloužil Británii, byl nucen vyhledat útočiště v jiné evropské zemi,“ míní vysloužilý major James Driscoll, jeden z členů petiční delegace.
Dostaňte je odtamtud!
Také v USA se veteráni z Afghánistánu zasazují o své tlumočníky, kterých v době, kdy americký kontingent čítal bezmála sto tisíc vojáků, sloužilo až devět tisíc najednou. V roce 2009 schválil Kongres speciální program na udělování přistěhovaleckých víz 1500 Afghánců ročně. Zpracování a schválení žádosti o přistěhovalecké vízum ovšem úředníkům trvá zhruba dva roky. Na čekací listině je přitom sedm tisíc Afghánců, takže hrozí, že lhůtu nestihnou, neboť první vízum bylo v Kábulu uděleno až koncem roku 2011 a platnost nynajšího programu vyprší v září 2014.
Nikdo z imigračních úředníků nechce, aby na vízu příštího únosce letadla byl jeho podpisAmbasádní úředníci často komolí afghánská jména a používají na různých formulářích různou transkripci. Zaměňují také žadatele s podobně znějícími jmény. Do října 2012 proto afghánským tlumočníkům vystavili pouze 32 cestovních dokladů k vystěhování do USA. „Nikdo nechce, aby na vízu příštího únosce letadla byl jeho podpis,“ vysvětluje zdrženlivost úředníků Kirk W. Johnson, zakladatel nadace na přesídlení tlumočníků z Iráku, kde působil v americké vládní rozvojové agentuře USAID.
„Problémem je Bílý dům. Kdyby prezident Obama řekl: ‚A dost! Dostaňte odtamtud naše tlumočníky!‘, opravdu myslíte, že konzulární úředník na ambasádě v Kábulu odpoví: ‚No, je nám líto, pane, ale potrvá nám to dva roky.‘?“ ptá se Johnson. „Když se na ten systém podíváte, nemůžete se realisticky domnívat, že těm lidem chceme pomoct.“
S podáváním žádostí o americké přistěhovalecké vízum pomáhá Afgháncům texaská nadace armádního ošetřovatele Ronalda Payna. „Tálibán místním pohrozil, že budou-li Američanům pomáhat, spálí jim děti,“ líčí Payne, který působil na oddělení popálenin v polní nemocnici v provincii Chóst. Jednoho dne mu vesničané dovedli 11letého kluka, kterému Taliban zapálil hlavu politou benzínem; jindy přivedli 4letou dívenku, jíž Tálibán ponořil nohu do vroucí vody. „Tálibán nebude mít žádné slitování,“ varuje otřesený zdravotník.
Saigonské trauma
Zahanbující byrokratické průtahy přiměly nadstranickou skupinu senátorů, aby do širší imigrační reformy prosazované Bílým domem zařadili novelu, jež lhůtu na zpracování vízových žádostí afghánských spolupracovníků omezuje maximálně na devět měsíců. Počet speciálně nabízených víz navíc zvyšuje na pět tisíc ročně a okruh adeptů na jejich udělení rozšiřuje i na zaměstnance amerických médií a neziskových organizací (Američané během dvanácti let války zaměstnávali desítky tisíc Afghánců – nejen tlumočníků). Sněmovna reprezentantů však předlohu smetla spolu s celou Obamovou imigrační reformou.
Předkladatelé novely varují, že neuspokojivý azylový program může mít dalekosáhlé důsledky. „Chceme-li, aby cizí státní příslušníci v budoucnu riskovali životy na pomoc našim jednotkám, musejí vidět, že jsme dostáli svým závazkům vůči našim spojencům v Iráku a Afghánistánu. Nikdo se v budoucnu nepřihlásí, aby nám tlumočil, pakliže uvidí, že USA ponechaly předchozí tlumočníci napospas osudu. Je to otázka národní bezpečnosti,“ upozorňuje oregonský kongresman Earl Blumenauer.
Kromě strategických ohledů však některé Američany nutí k starosti o osud afghánských spolupracovníků i bezmála 40leté výčitky z doby po konci jiné války s neslavným závěrem. „Reprízu pádu Saigonu v roce 1975 si lze snadno domyslet. Obrázky vyděšených vietnamských zaměstnanců, jak se na střeše americké ambasády zoufale snaží nastoupit do posledního amerického vrtulníku, zatímco město obsazuje severovietnamská armáda spolu s Vietkongem, jsou nesmazatelně vryty do hořké paměti,“ píše se v editorialu listu The Washington Times.
Protinožci jdou příkladem
Jiní spojenci se o své tlumočníky postarali i bez národních traumat. Jenže vzhledem k velikosti jejich kontingentů šlo o řádově nižší počet osob. Například Nový Zéland, který míval v relativně poklidné provincii Bamján 150člennou jednotku, udělil letos v dubnu 95 přistěhovaleckých víz 30 afghánským tlumočníkům i s rodinami. Zpráva o jejich vřelém přijetí se v Afghánistánu těšila velkému zájmu médií, načež se ozvalo dalších deset tlumočníků, které Novozélanďané do přistěhovaleckého programu zprvu nezařadili.
Česká republika využívala při vojenské misi v Afghánistánu 25 překladatelů a trvalý pobyt v tuzemsku chtěla armáda nabídnout všemDánský kontingent zaměstnal všeho všudy 195 tlumočníků, ovšem vláda čelí opoziční kritice, že dosud nenabídla azyl 37 z nich. Kabinet se hájí tím, že šlo o tlumočníky najaté americkou soukromou firmou, která při jejich dohledávání s kodaňskými úřady bohužel nespolupracuje. Ministerstvo obrany však upozorňuje, že to příslušným tlumočníkům nebrání, aby v případě pocitu ohrožení Tálibánem sami kontaktovali dánské velvyslanectví v Kábulu.
Česká republika využívala při vojenské misi v Afghánistánu 25 překladatelů a trvalý pobyt v tuzemsku chtěla armáda nabídnout všem, včetně rodin (více o jejich osudu přineseme v připravovaném článku). „Pro české vojáky či civilní experty odvedli obrovský kus práce. Po odchodu českých vojáků a dalších koaličních sil z Afghánistánu by mohli být oni i jejich rodiny vystaveni vysokému riziku,“ citovaly mluvčího ministerstva obrany Lidové noviny.
Odlišný přístup zaujalo Maďarsko, které se rozhodlo afghánským tlumočníkům jednorázově vyplatit jen určitou finanční částu v závislosti na délce jejich zaměstnání v maďarském provinčním rekonstrukčním týmu (PRT) na severu země. Budapešť to odůvodňuje tím, že žádost o azyl lze podat pouze na maďarském území.