Dnes je Tomášovi K. devatenáct. „Přede dvěma lety jsem měl hroznou angličtinu. Skoro ničemu jsem nerozuměl, vytvořit větu byl pro mě strašný úkol. Pak jsem začal sledovat několik seriálů: How I Met Your Mother, Big Bang Theory, IT Crowd, Black Books... Všechny se vysílají i v českém znění; ty jsem nejprve sledoval. Pak mě ale několik přátel přesvědčilo, ať se koukám na anglické originály. No a od té doby to jde s angličtinou jen nahoru,“ vypráví mladík z Olomouce, který začíná studovat na univerzitě ve Zlíně.
Nedávný maturant už nedá na originální znění dopustit: kvůli dabingu se neztrácejí vtipné hlášky, ve filmech si lze vychutnat čistší zvuk a divák se tak nějak přirozeně učí nové fráze. „Lidem bych filmy s titulky nenutil. Nejlepší je mít volbu v nastavení, protože několik televizních stanic už povoluje volbu mezi dabingem a originálem. Přijde mi, že v Česku je úroveň angličtiny nulová, skoro nikdo nečte anglicky, učitelé na tom nejsou nijak slavně a nejlépe si vedou ti, co sledují pravidelněji seriály a filmy s titulky,“ míní Tomáš, jenž patří ke generaci, pro kterou je čím dál běžnější ignorovat onen „skvělý český dabing“.
Před pár týdny, po prvotní iniciativě ministra školství, se do boje s tuzemskou tradicí (a pohodlností) pustili sami studenti sdružení v České středoškolské unii (ČSU). Veřejně přednesli argumenty proti „nadměrnému“ dabování filmů, akcentovali význam titulkovaných snímků pro lepší znalost cizích jazyků a úspěšně vlétli do mediálního prostoru s tématem, jemuž se ČESKÁ POZICE již dvakrát – předloni a loni – věnovala.
Antidabingové patero od studentů
„Země, kde se titulkuje – jako je například Malta, Švédsko, Dánsko či Finsko –, umějí anglicky nejlépe v Evropě. Naopak země dabérů – Česko, Španělsko, Bulharsko či Maďarsko – si v mezinárodních srovnáních vedou špatně,“ citovala ČTK předsedu unie Jana Papajanovského. Podle dívek a hochů ze středoškolské unie by se důrazem na původní znění s titulky zlepšovala nejen znalost angličtiny, francouzštiny či němčiny, ale ve druhém sledu i češtiny – díky profesionálním a spisovným titulkům.
Studenti zformulovali dokonce jakési své „antidabingové patero“, které zveřejnila na svém webu i společnost EDUin, jež se zabývá vzdělávacími tématy:
- Zkušenosti ze zahraničí podporují titulkování. Například obyvatelé skandinávských zemí (i neanglosaského Finska), kde se titulkuje, hovoří anglicky skoro jako rodilí mluvčí.
- Děti mohou u televize smysluplně trávit čas. Mladí do dvanácti let jsou tak schopní naposlouchat přízvuk, intonaci, naučit se slovíčka a získat sebedůvěru pro studium jazyků.
- Televize by měla plnit vzdělávací funkci. Platí to i pro Českou televizi, alespoň dle jejího kodexu; postupné nahrazení dabingu je cestou, jak veřejnoprávní deficit napravit.
- Titulky přimějí děti číst. Současné děti málo čtou, mají problémy s porozuměním textu i pravopisem, takže sledování titulků v TV by pomohlo i výuce mateřského jazyka.
- Současný dabing je nekvalitní. Studenti tvrdí, že český dabing kazí zážitek z filmu a že se někdejší kvalita zhoršila, poněvadž se spěchá a na dabování se vynakládá méně peněz.
Ministr Štys: „Nebýt Evropany druhé kategorie“
Studentům se dostalo silné mediální odezvy – od Lidovek po Novinky, dokonce i deklarované podpory stávajícím ministrem školství Daliborem Štysem, jenž se s nimi má počátkem října setkat. Pro biofyzikálního chemika, jenž v letech 1992 až 1995 působil na univerzitě ve švédském Lundu, je totiž odpor k dabování filmů tématem, které rozvíjí i v osobních debatách. I proto jej ČESKÁ POZICE požádala o krátký rozhovor.
ČESKÁ POZICE: Jaké vidíte výhody titulkování oproti dabingu?
ŠTYS: Abych se neprojevil jako tupý „militant“, chtěl bych především na úvod uvést, že jsou samozřejmě případy, kdy je dabing nutný nebo alespoň výhodný. Jsou to především pořady pro děti tak do šesti až osmi let. Jednoduše proto, že ještě neumějí tak dobře číst. Mohou být i filmy, které se dají jen obtížně titulkovat...
ČESKÁ POZICE: Můžete uvést příklad?
ŠTYS: Četl jsem kdysi rozhovor s dabéry jednoho z psychologických dramat Ingmara Bergmana; myslím, že to byly Šepoty a výkřiky. Sami dabéři tam původně pochybovali o smyslu dabingu, pak se ale společně s režisérem dohodli, že pro pochopení smyslu filmu je titulkování nedostatečné.
ČESKÁ POZICE: Sám máte několikaleté zkušenosti ze Švédska, kde jste žil. Jak to bylo s cizími jazyky a titulkováním v tamní televizi?
ŠTYS: Švédští rodiče v devadesátých letech říkali: „Nemám sice moc radost, na co se moje děti dívají (Baywatch/Pobřežní hlídka), ale alespoň poslouchají angličtinu a čtou titulky ve správné švédštině.“ A to přetrvává dosud. Jednoduše je to neformální učení se jazykům. Myslím, že často používaný argument o příbuznosti skandinávských jazyků a angličtiny neobstojí. Nedabují ani Finové ani Slovinci.
ČESKÁ POZICE: Jak si Češi podle vás vedou ve znalosti cizích řečí?
ŠTYS: Znalost jazyků byla vždy naší devizou; bez ní snad ani nejsme Češi. Vždyť našemu prvnímu prezidentovi se připisuje výrok: „Kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem“, i když to ve skutečnosti nejspíš první řekl Karel V. Habsburský, španělský král a římský císař...
Ale při našich dnešních jazykových neschopnostech se ptám: Jsme ještě Čechy, o nichž Masaryk tehdy mluvil? Nebo jinak, jak jsem řekl i ve svém projevu na začátku školního roku: „Bez pohledu zvenčí, bez toho, abyste se na svůj stát i sami na sebe byli schopni kriticky podívat, jste rukojmími populistů různého druhu.“ To poslední je podle mne na znalostech jazyků to nejdůležitější. Naše neznalost jazyků z nás dělá Evropany druhé kategorie – nesebevědomé a vláčené kdekým, kdo se tváří jako náš ochránce.
Na konci evropského pelotonu
Česko na tom se znalostí cizích jazyků skutečně není dobře. Každý, kdo někdy navštívil samoobsluhu ve Stockholmu nebo restauraci v Oslo, si vzpomene, že místní hovoří anglicky tak trochu jinak než prodavači ve Stodůlkách nebo číšníci pod Špilberkem...
Nehezký pohled nabízejí třeba i webové stránky LanguageKnowledge.eu, které uvádějí procenta jazykově (konverzačně) vybavených obyvatel v jednotlivých zemích Evropské unie. Jde o data z loňského Eurobarometru. Pakliže klikneme na „protidabérskými“ studenty vychvalovanou špičku, zjistíme, že na Maltě mluví maltštinou 97,3 procenta obyvatel a druhým úředním jazykem – angličtinou – 62,3 procenta. Ve Švédsku umí dobře anglicky 54 procent dospělých, v Dánsku 53 procent (a německy ještě 30,5 procenta). Dospělých Finů znalých angličtiny je 45,3 procenta, na Kypru činí toto číslo 43,1 procenta. Mimochodem: uvedené země filmy titulkují.
A na druhém konci? Italů hovořících anglicky je podle téhož webu 13,7 procenta, následují Slováci (12,8), Maďaři (12,4) a Bulhaři (12,3). Ve Španělsku je to 11,7 procenta anglofonní populace a pozor – teď to přijde – v Česku 11,75 procenta! Takže alespoň nejsme úplně poslední. Shodou okolností patří všechny slabší země mezi ty, které převážně dabují, ale hledat v tom přímou a všeříkající souvislost je pochopitelně nesmysl; filmy dabují i Němci a Rakušané, kteří dosahují slušných výsledků: 31,9 respektive 40,6 procenta angličtinářů.
Pro jistotu ale přidejme údaje ještě z jiného šetření, jež v roce 2007 iniciovala Evropská komise. Týká se stavu dabingu a titulkování v 31 evropských zemích. Z výsledků je zřejmé, že se Evropa historicky a kulturně rozdělila na „dabingové“ a „titulkové“ státy.
Kinodistribuce
- dabing: v Itálii téměř výlučně;
- dabing i titulky (většinou dvě verze filmů, v různém poměru): Španělsko, Francie Německo, Rakousko, částečně Česká republika;
- titulkování: ostatní zkoumané země.
Televizní vysílání
- dabing: frankofonní Belgie, Česká republika, Francie, Itálie, Maďarsko, Německo, Rakousko, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko;
- voice-over: Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, částečně Estonsko;
- titulkování: vlámská Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Island, Kypr, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Velká Británie, Slovinsko, Švédsko.
Autoři studie připomínají, že zatímco v kinech poslední dobou přibývá titulkování filmů, v televizním vysílání se spíše udržuje daný stav. „Spolu s několika dalšími zeměmi patříme mezi státy, kde se v televizním vysílání preferuje jiná metoda než v kinech. Zatímco v ČR, na Slovensku a v Maďarsku dominují v kinech titulky, v televizi je to dabing. Kromě média má ale vliv na způsob převodu i žánr. Prakticky všechny z 31 zkoumaných zemí dabují pořady pro děti, a to jak v kině, tak v televizi. Pokud jde o dokumentární pořady, v mnoha zemích se využívá voice-over, případně kombinace voice s titulky,“ uvádí vynikající a v Česku jedinečná kniha Titulkujeme profesionálně (2012).
Výhody a nevýhody podle profíka
Jejím autorem je Miroslav Pošta, jenž vystudoval Ústav translatologie Filozofické fakulty Univerzity Kalovy. Živí se jako překladatel, tlumočník a titulkář; na obálce druhého vydání své knihy uvádí, že k loňskému datu přeložil 5600 minut filmů, seriálů a dokumentů – a to jak titulkovaných verzí, tak podkladů pro dabing. Jaké vidí výhody a nevýhody obého?
„Když srovnáme titulky a dabing, při převodu do druhého jazyka dochází obecně k odlišným ztrátám. V otitulkovaném filmu se především neztratí nic ze zvukové složky díla včetně neverbálních zvuků (ruchy a podobně), které se v dnešním levném dabingu často ztrácejí – české znění často zní dutě, ,studiově‘. V titulcích se samozřejmě neztratí původní dialogy, z nichž některé prvky převést není možné – jde například o dialekty, sociolekty a podobně, například postava hovořící britskou angličtinou na rozdíl od všech ostatních postav, které hovoří americkou angličtinou,“ řekl ČESKÉ POZICI překladatel Miroslav Pošta.
Do titulků se vejde méně textu, dialogy je potřeba promyšleně „zhutňovat“ a často z nich i leccos vypustit – divák ovládající původní jazyk však o tyto výpustky nepřichází. „Výhodou titulkovaných pořadů je logicky i divácký kontakt s cizím jazykem, ledacos se z něj může naučit. Říká se kupříkladu, že průměrný Slovinec rozumí Čechovi lépe než Čech Slovinci, protože české seriály typu Nemocnice na kraji města se v bývalé Jugoslávii vysílaly v původním znění s titulky,“ dodává translatolog.
V titulkování ovšem vidí i nevýhody. Je nutné „rozdvojení pozornosti“: divák nemůže plně sledovat vizuální složku filmu, takže se v titulcích nepřekládá vše, aby divákovi zbývalo trochu času i na obraz. „Proto je sledování titulkovaného pořadu z hlediska vnímání náročnější a chápu, že pokud si někdo chce u televize odpočinout po těžkém dni a cizí jazyk výborně neovládá, spíše zvolí dabing,“ říká Pošta překládající z angličtiny.
Vždy prý zdůrazňuje, že v pomyslném duelu „titulky vs. dabing“ nemusí jít o boj kdo s koho. Současná technika nabízí – na DVD a někdy už i v televizním vysílání – vybírat z různých zvukových stop. „Nevím do detailů, co všechno umožňuje televizní vysílání (zda je možné vysílat formou skrytých titulků nejen titulky pro diváky se sluchovým postižením, ale i klasické titulky) a co umožňují licenční smlouvy, ale myslím, že televize by těchto možností měly využívat mnohem víc než dosud,“ míní profesionál.
Mediální střelba nadšenců a odpůrců
Po studentské revoltě vůči českému dabingu, který má báječnou tradici a mistry oboru oceňuje od roku 1995 Cenou Františka Filipovského (před pár dny ji získali Ivana Milbachová a Vladimír Brabec), se ozvali kritikové i jeho zastánci. Dost možná se díky tomu rozjela dlouho očekávaná debata, zda s dabováním něco neudělat.
„Třeba se bojovníkům proti dabingu časem podaří totéž, co Matěji Hollanovi a spol. (v boji proti hernám – pozn. red.), třeba ne, ale bez organizovaného občanského nátlaku to rozhodně nepůjde. To, že se iniciativy chopili mladí studenti, je zároveň jistou nadějí. Dorůstá zde generace, pro kterou je vzdělání, znalost jazyků a schopnost obstát v globální soutěži prioritou. Tato generace už má dost becherovky, tepláků a knedla-vepřa-zela generací předchozích,“ uvedl komentátor Jan Macháček, který na vlnách Českého rozhlasu hovořil i o silné dabingové lobby sestávající z armád, citujme, „druhořadých herců“.
Kdyby nezbední voliči uměli jazyky, třeba by je napadlo z české kotlinky vykukovat, a to nemá z politiků nikdo zapotřebíA upozornil na své texty z devadesátých let o „škodlivosti dabingu“, když doplnil, že „čeští politici chtějí zjevně obyvatelstvo tupé, nevzdělané a díky tomu snadno manipulovatelné předvolebními hesly, o čemž svědčí to, že proti otupujícímu dabingu nezasáhli politici ani zleva, ani zprava, i když na to měli dvacet tři let času... Kdyby nezbední voliči uměli jazyky, třeba by je napadlo z kotlinky vykukovat, a to nemá z českých politiků nikdo zapotřebí.“
Těžko soudit, jak moc převládající je to názor mezi českými intelektuály, ale průzkum Eurobarometru z loňského roku ukázal, že Česká republika je největší tvrzí dabingu v Evropské unii! Preference filmů v původním znění s titulky jsou následující:
Filmům s titulky dává přednost...
- 96 % dotázaných ve Švédsku;
- 95 % ve Finsku;
- 93 % v Nizozemsku a Dánsku;
- 87 % na Kypru;
- 86 % ve Slovinsku, (...);
- 25 % na Slovensku;
- 24 % ve Španělsku;
- 22 % v Německu;
- 21 % v České republice.
Občanskými aktivitami požadované omezování televizního dabingu má i své odpůrce. V Lidových novinách takové výtky shrnul právník Petr Kolman; za to, že Češi, Slezané a Moravané neumějí anglicky, nemohou dabované filmy – dabing není čiré zlo, jak zní současný evergreen. „K opakovaným steskům na dabing jako ,zabijáka angličtiny‘ se stavím kriticky a myslím, že se jeho význam na jazykovou zdatnost hojně přeceňuje. Kdyby po nedabovaných filmech byla taková poptávka, jak se nám snaží nakukat někteří intelektuálové, tak by televizní trh dávno zareagoval,“ napsal Kolman.
A přidal: „Udatní bojovníci proti dabingu, zamyslete se, prosím! Televizi sleduje zejména střední a starší generace. Představte si, že máte pětaosmdesátiletou babičku či tetu, která anglicky neumí (a nikdy už umět nebude) a čtení titulků jí dělá zdravotní problém. A televize je jedna z jejích posledních zábav. Místo populistické snahy o zákaz dabingu by se mělo spíše bojovat za to, aby české televize využívaly intenzivněji výhodu digitálního vysílání, tedy – moderní vymoženost vysílat zvuk duálně.“ Dabing i titulky, a vyberte si.
Překážky v titulkovací revoluci
Data z tuzemských televizí ukazují, jak klesá sledovanost u titulkovaných pořadů, které z podstaty vyžadují větší pozornost. Programový ředitel České televize Milan Fridrich řekl týdeníku Respekt, že čeští diváci jsou „prostě zvyklí, že jim televize všechno naservíruje. Soustředit se na titulky je pro ně nezvyk, a potom přepínají.“ A pokles je to znatelný; údajně až o polovinu v případě, že daný pořad není nadabován.
Letos ČT odvysílala pouze šest procent zahraničních filmů a tři procenta dokumentů v původním znění s titulky. Na poptávku mladých po originálních dílech, kterou vyjadřují na sociálních sítích, už ale začaly reagovat například kanály HBO nebo televize Prima. Patrně pionýrským kouskem bylo od června 2011 vysílání sitcomu How I Met Your Mother (Jak jsem poznal vaši matku) v původním znění s titulky na Prima Zoom. Stanice pak přidala i další seriály.
Tuzemské televize mohly daleko více využívat svých několikerých kanálů, které dnes slouží spíše jako „odpadkové koše“Co nejvíce brání většímu rozvoji titulkovaných filmů v Česku? „Myslím, že hlavní překážkou je konzervativní většinový divák a nesmělé televize, které se bojí experimentů, a možná ani příliš nechtějí poznat své diváky. Kdyby televize lépe poznaly různé cílové skupiny, jejich přání a potřeby, pravděpodobně by zjistily, že na určitý typ pořadů se budou dívat převážně diváci, kteří vyžadují dabing, zato jiné pořady že by přitáhly určitý typ zejména mladých diváků, kteří jsou zvyklí chodit na (titulkované) projekce na filmové festivaly a kteří si stahují pořady z internetu,“ řekl ČESKÉ POZICI překladatel Pošta. Podle něj by tuzemské televize mohly daleko více využívat svých několikerých kanálů, které dnes slouží spíše jako „odpadkové koše“ – pro starší a recyklovanou produkci.
Podíváme-li se na již zmiňovanou analýzu Evropské komise z roku 2007, dabing je v průměru 11,6krát dražší než titulkování; v jednotlivých zemích se rozdíly liší od zhruba 6,5násobku až po dvacetinásobek. Zatímco v Rakousku nebo Belgii vyjde minuta titulkování televizního pořadu na 15 až 20 eur, v Česku je to pod pět eur.
„Dá se tedy předpokládat, že spolu s rozšiřující se nabídkou multimediálního obsahu (digitální a kabelové TV, DVD, aplikace atd.) poroste procento titulkovaných pořadů na úkor dabingu,“ předvídá kniha Titulkujeme profesionálně. Podle protestujících studentů už má český dabing zlaté časy dávno za sebou. „Vytvoření kvalitního dabingu k filmu stojí 600 tisíc korun a trvá tři měsíce, dnes se to ale dělá za týden a s náklady ve výši 40 tisíc korun,“ upozornil Jan Papajanovský, který se o tom chce pobavit se Štysem. A jak asi zareaguje sám ministr?
ČESKÁ POZICE: Může ministerstvo školství nějak podpořit „odklon“ od dabingu v českých televizích, a pomoci tím výuce cizích jazyků? Chystáte nějaké kroky?
ŠTYS: Ministerstvo příliš možností nemá. Nemáme dost kvalitních učitelů jazyků a i ti, kteří absolvují studium učitelství jazyků, mají desítky možností, jak se živit jinak a lépe. Je to takový začarovaný kruh, který měl někdo rozetnout už dávno. Nejspíše univerzity, jejich pedagogické fakulty a odborné fakulty připravující učitele, též ministři školství a vlády někdy z let 1990-1995. Nejde jen o učitele jazyků. Požadavek, aby učitel odborného předmětu bych schopen základně svůj předmět komunikovat v angličtině, je ve světě úplně samozřejmý, vůbec se o něm nediskutuje. Už jen proto, že se tím otevírá přístup k obrovskému množství výukových materiálů, pomůcek či videopřednášek.
ČESKÁ POZICE: Co byste poradil televizím?
ŠTYS: Samotné televize mají veliký vliv. Kdyby třeba začaly tím, že nebudou dabovat jednodušší filmy – jako jsou přírodovědné seriály. Postupně pak je možné nedabování rozšiřovat na všechny nové filmy. Koneckonců televize dost „recyklují“, takže bude zásob nedabovaných filmů stále dost. Ale televize můžeme jen přesvědčovat a vyzývat.
Ke vzdělávacímu potenciálu titulků...
Samostatnou – a rozhodně stěžejní – kapitolou je otázka, zda sledování filmů v původním znění s titulky skutečně vede k rozvoji jazykových dovedností, jak většina odpůrců dabingu očekává. Tímto tématem se zabývá řada odborných studií, jejichž obsáhlý bibliografický soupis uspořádal Yves Gambier z univerzity ve finském Turku. Problematiku sledují desítky vědců, psychologů i translatologů – především Géry d´Ydewalle z Lovaně publikoval články o přínosu sledování cizích filmů a učení se jazyku díky titulkům.
„Mnohé studie naznačily, že titulkování může mít potenciál v učebním procesu dodáním velkého množství autentických a srozumitelných jazykových vstupů,“ uvádí profesorka Noa Talaván Zanónová v časopise Porta Linguarum (2006), přičemž dodává, že v jejím rodném Španělsku jsou titulky považovány za „otravné“. V poznámce pod čarou pak píše, jak jsou Španělé pyšní na svou dabingovou školu, jednu z nejlepších na světě... Čechům to může být povědomé, ale připomeňme statistiku ukazující dvě nejslabší země EU v angličtině.
Lingvistka uvádí výhody titulkování jakožto „opory“ studenta v naposlouchávaném jazyce, lepší fixování pojmů v paměti a klíčové spojení tří filmových rovin k naučení se pojmům: díky spojení obrazu, zvuku v daném jazyce a textu v rodné řeči. To posiluje učení, stejně jako náslech výslovnosti, pochopení vtipů nebo upevnění koncentrace čtením textu.
„Fansubbing“ jako nejlepší možný kurz?
Ale tím to nekončí. Vědci se zajímají i o další pedagogické využití titulků – tentokrát díky jejich sestavování v rámci výuky a kurzů. Noa Talaván Zanónová nebo její řecká kolegyně Stavrula Sokoliová učí studenty cizí jazyk pomocí vytváření titulků k videopasážím, filmům, sitcomům, reklamám nebo různým scénkám. Nejprve je možné anglické dialogy přepsat do anglických titulků, pak i do mateřského jazyka.
Na to, že jde o skvělé a zábavné učení už – nevědecky – přišlo mnoho mladých, kteří si sami pro sebe či pro širší publikum vytvářejí titulky ke staženým filmům a seriálům. Amatérské titulkování je fenomén svého druhu. Říká se mu „fansubbing“ – fanouškovské titulkování.
„Je paradoxním jevem, že titulky vytvořené amatéry (fansubbery) jsou mnohdy přinejmenším po technické stránce kvalitnější než ,profesionální titulky‘ na DVD,“ píše Pošta ve své knize. Vyzpovídal i jednu slečnu, významnou fansubberku s nickem Larelay, které položil otázku: Jaký je váš názor na dabing? „Dabing je největší zlo, jaké může být, a proto je titulkářská komunita tak velká, neboť někteří lidé prostě dabing nenávidí a chtějí si vychutnat film v originále,“ odvětila majitelka jednoho titulkovacího serveru.
Devatenáctiletý Tomáš K., onen mladík z úvodu, tak vyhraněný zatím není: „Nikomu titulkované filmy nenutím. Ale před dvěma lety jsem pochytil sotva pár slov ve větě a teď si už díky nakoukaným seriálům sám překládám a cvičně titulkuji americké talk-shows či komediální stand-upy. A je to opravdu jen a jen díky titulkům a originálnímu znění.“