Byl příčinou okupace v roce 1968 plynovod?

V prosinci 1970 přijala československá vláda natolik tajné usnesení o výstavbě tranzitního plynovodu, že nedostalo ani evidenční číslo

Roury pro výstavbu plynovodu, původně dislokované v Polsku, byly převezené na území tehdejšího Československa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Roury pro výstavbu plynovodu, původně dislokované v Polsku, byly převezené na území tehdejšího Československa. | foto: © ČTKČeská pozice
Roury pro výstavbu plynovodu, původně dislokované v Polsku, byly převezené na území tehdejšího Československa.

Vzpomínáte si na film Maratónec, v němž se hlavní padouch vždy před tím, než začne pracovat se zubní vrtačkou, táže: „Je to bezpečné?“ Hlavní hrdina, nevěda, trpěl. Ani nevím, proč se mi tato scéna vybaví pokaždé, začne-li se diskutovat o míře ohrožení Evropy ruskými zájmy. Odhlédneme-li od části populace, které bývá takové téma lhostejné, nalézáme v něm široké názorové spektrum jako málokde – od totální bagatelizace problému až po téměř hysterickou obavu.

Tyto extrémy přitom nemusejí být spojené s tím, zda jejich nositelé jsou občasnými konzumenty kaviáru na ruské ambasádě, či jim komando NKVD uneslo po válce bělogvardějskou pratetu na širou Rus. Pokusme se tedy o volnou, pokud možno objektivní analýzu toho, co již bylo, i toho, v čem nyní žijeme, a co nás čeká. Obchod se zemním plynem je pro ni jako stvořený. Vraťme se však do poloviny šedesátých let minulého století.

Ovzduší v ostře bipolární Evropě se začalo mírně oteplovat, soudruzi již nebyli natolik bdělí a ostražití, a proto se trochu lépe dýchalo. V té době vznikly i první rusko-československé plynové projekty. Výstavba soustavy Bratrství, jejímž primárním, leč skrytým účelem byla válečná přeprava pohonných hmot k předpokládané frontě, přinesla na slovenské území – a později i k nám – ruský zemní plyn. Plynovod byl navíc propojen do Rakouska.

Teprve na sklonku šedesátých let se však uskutečnila jednání tehdejšího Sovětského svazu (SSSR) s Rakouskem, Německem, Itálií a Francií o prodeji velkých objemů ruského plynu. Následovala postupná výstavba systémů tranzitního plynovodu přes území Československa.

K tomu malá poznámka. Někteří lidé spojují okupaci Československa i se snahou SSSR získat územní kontrolu nad budoucí trasou exportního plynovodu. Nevím. Mohlo by tomu nasvědčovat, že plynové roury pro výstavbu plynovodu, původně dislokované v Polsku, byly převezené na území tehdejšího Československa. A snad i to, že 12. prosince 1970 – v době, kdy si rudoarmějci ještě věšeli papachy na stěny českých kasáren – přijala československá vláda usnesení k výstavbě tranzitního plynovodu, které bylo natolik tajné, že nedostalo ani evidenční číslo.

Nestandardní vztahy

Výsledky vládních jednání Východu se Západem z přelomu šedesátých a sedmdesátých let formovaly nejen tehdejší obchodní vztahy SSSR a čtyř vyspělých ekonomik západní Evropy, ale svými důsledky působí dodnes, kdy se v Evropě zcela změnily mocenské poměry. Na počátku byla hrubá strategická chyba sovětských ekonomů. Je známo, že cenu zemního plynu určuje vývoj ceny ropy a vybraných ropných produktů, přičemž časový posun činí zhruba devět měsíců. Na počátku sedmdesátých let 20. století však existoval dlouhodobý převis produkce ropy nad poptávkou. Nejen ekonom z toho snadno vyvodí, že cena ropy trvale klesala. Pro ekonomickou mentalitu centrálního plánovače to bylo z hlediska předvídatelnosti cenového vývoje poněkud frustrující.

Na počátku byla hrubá strategická chyba sovětských ekonomůSnaha o dlouhodobou stabilizaci a předvídatelnost příjmů z prodeje plynu měla za následek takzvanou eskalační doložku importních kontraktů. Ta značně nivelizovala očekávané příjmy se silným omezením vlivu změny ceny ropy. V praxi to fungovalo tak, že z ročního rozdílu ceny ropy – a nezáleželo, zda šlo o pokles či o růst – bylo do ceny plynu pro následující období započteno pouze zhruba pět procent. Nejprve to fungovalo k všeobecné spokojenosti. Až do doby, kdy koncem sedmdesátých let vypukly dvě ropné krize, které několikanásobně zvýšily světové ceny ropy. A eskalační doložka zafungovala.

Jakkoli se v ročních kontraktech objevovaly nákupní ceny odpovídající světovým, reálná pořizovací pro čtyři evropské plynárenské firmy byla o 30 až 40 procent nižší. Tím pro ně začal zlatý věk. Svým klientům prezentovaly nákupní, nikoli pořizovací ceny plynu, čímž dlouhá léta mimořádně bohatly. Tady je nutno hledat počátek nestandardních vztahů západoevropských plynárenských společností a Gazpromu, potažmo jejich vlád. Nelze totiž zapomínat, že s výjimkou německého Ruhrgasu byly zbylé tři odběratelské firmy víceméně státní.

Tento pragmatický vztah ovlivňuje i současnost. Pomiňme přitom excesy, jako jsou „plynové obchodní domy“, v nichž zřejmě osobní finanční zainteresovanost dosahovala maximální úrovně. Zapomeňme i na fakt, že významný německý politik bez jakýchkoli skrupulí vyměnil německou vládní židli za ruské plynové křeslo. Podívejme se spíš, jak otázku bezpečnosti vztahů s Ruskem řeší politické reprezentace ve společných orgánech Evropské unie.

Rozdělená Evropa

Evropa je v této otázce nadále rozdělená. Na jedné straně jsou některé země bývalé EU 15, které takové ohrožení nepovažují za vážné a nemají velký zájem podílet se na nějakých obranných opatřeních. Je však třeba vědět, že tyto země disponují vysokou mírou importní diverzifikace a ruský plyn nepřevyšuje 25 až 30 procent jejich celkové spotřeby. Oproti tomu se nové členské státy EU domáhají společných postupů a opatření, která by je ochránila před možným hospodářským a politickým vydíráním Ruskem. Tyto země závisejí na dodávce ruského zemního plynu buď zcela, nebo významně.

Všem, kdo láteří na Brusel, je nutné říct, že Evropská komise činí maximum pro bezpečnost EU. Není arbitrem mezi západním nezájmem a východními obavami. Definuje společný koncept evropského plynárenství, které bude odolné vůči snahám nečlenských států EU získávat prostřednictvím mezinárodního obchodu politické a mocenské výhody. Takzvaný „antiGazprom act“ a opatření vyplývající z dokumentu N-1 vymezují neunijním dodavatelům jejich oblast působnosti.

Rozhodnutí o povinné reverzibilitě evropských magistrálních plynovodů – o technické způsobilosti k oboustranné přepravě zemního plynu – znamená řádově vyšší ochranu před kritickými odstávkami plynu od kteréhokoli z jeho exportérů. Kromě toho je však důležitá i vyšší diverzifikace počtu dodavatelů plynu pro Evropu a doplnění plynárenské soustavy ve střední a východní Evropě o severo-jižní propojení. Tyto problémy proberu podrobněji v některém z následujících příspěvků.

Na závěr je třeba říct, že každým společným opatřením EU slábne ruský potenciál zneužívat dodávek zemního plynu ke svým imperiálním cílům. Každým projektem zvyšujícím míru importní diverzity se přibližuje doba, kdy Rusko přestane považovat export plynu za nástroj politického vlivu a stane se tím, čím má být – pouze seriozním obchodním partnerem. Členské země EU neodmítají ruský plyn, i v budoucnu to bude významný zdroj energie. Odmítají však – nyní již slábnoucí – politické praktiky, které vyvolávají pocit ohrožení. Je nutné s ulehčením konstatovat, že přízraky srpnových nocí již konečně ztrácejí – aspoň v plynárenství – své hrozivé obrysy.

Související články:

Loutková vláda tajně rozhodla o plynovodu

Živý sen o příchodu sovětských vojsk