Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Burian má podporu činohry i baletu. Bude-li odvolán, vzbouříme se

  8:37
Sbor nemůže diktovat, kdo bude šéf, říká v rozhovoru herec Jiří Štěpnička o stávkové pohotovosti opery Národního divadla, již doprovází kampaň proti řediteli Janu Burianovi. Divadlo není fabrika, dodává.

Jiří Štěpnička byl oceněn za roli Raymonda ve hře Davida Harrowera Blackbird. foto:  František Vlček, Lidové noviny

Patří k „nejdéle sloužícím“ členům činohry Národního divadla, ale jak říká, pětačtyřicet let není rozhodujících, důležitá je i pokora k umění. A právě tu Jiří Štěpnička postrádá v současné situaci, kdy operní sbor divadla vyhlašuje stávkovou pohotovost, protože se jí nelíbí nový šéf souboru. Jiří Štěpnička jasně prohlašuje, že sbor je služební orgán a nemá co určovat, kdo bude ředitelem divadla a jaké má mít názory. A se stejnou důrazností říká, že jak činohra, tak balet ředitele Jana Buriana podporují a v případě jeho odvolání by se vzbouřily.

LIDOVÉ NOVINY: Jak hodnotíte stav, kdy operní sbor vyhlásí stávkovou pohotovost, aby protestoval proti novému šéfovi, kterého v souladu se zřizovací listinou divadla vybral a jmenoval ředitel?

ŠTĚPNIČKA: Že je to velká absurdita. Operní sbor přece nemá co mluvit do výběrů šéfů, nemůže určovat, jakého ředitele bude mít činohra nebo balet, ba ani opera. Nechci snižovat jejich umění, ale je to služební orgán, kolektivní těleso, které se podílí na inscenaci, ale netvoří ji. Nehledě na to, že na výkonu a kvalitě kolektivního tělesa má velký podíl sbormistr. S Petrem Štěpánkem jsme se sborem léta mívali problémy, protože v minulých dobách kolektiv vždy vítězil nad názorem jednotlivce. Nás v činohře nikdy nebylo osmdesát.

LIDOVÉ NOVINY: Jak činohra vnímá operní soubor, který dnes tvoří dva někdejší operní celky – Státní opera a Národní divadlo? Začala ta stálá nespokojenost jejich spojením?

ŠTĚPNIČKA: Podle mě to fúzí nezačalo. Vždyť proti vyhlášení nynější stávkové pohotovosti se Státní opera postavila a nesouhlasí s tím. To všechno ale rozdmýchává jeden člověk z operního sboru, Jakub Hrubý, který už dal i výpověď a není členem divadla. Údajně ve sboru jen hostuje, což je tedy hezký paradox.

LIDOVÉ NOVINY: V každém případě současný ředitel v době svého nástupu problémy se sborem i orchestry zdědil a obě tělesa se pořád celých pět let vůči vedení vymezují. To je stále napětí, které nikam nevede, nemyslíte?

Vždyť proti vyhlášení nynější stávkové pohotovosti se Státní opera postavila a nesouhlasí s tím. To všechno ale rozdmýchává jeden člověk z operního sboru, Jakub Hrubý, který už dal i výpověď a není členem divadla. Údajně ve sboru jen hostuje, což je tedy hezký paradox.

ŠTĚPNIČKA: Tak s orchestry se to už všechno vyřešilo a je to už snad v pořádku. Je ale pravda, že orchestrální hráči České filharmonie mají podstatně lepší finanční ohodnocení než jejich kolegové na první scéně, protože dirigent Bělohlávek využil svého věhlasu a jednoduše ministerstvo přitlačil ke zdi. A udělal to tak správně. Jenže ministerstvo přece nemůže postupovat tak nesystémově, jednomu dát a druhému ne. A říct, že už nic takového neudělá, že to byla výjimka.

LIDOVÉ NOVINY: Jinými slovy to znamená, že zřizovatel České filharmonie a Národního divadla má zřejmě národní orchestr za mnohem významnější instituci. A to asi taky nebude v pořádku, že?

ŠTĚPNIČKA: Ono je to trochu i tím, že Národních divadel v Čechách a na Moravě je víc než dost. Jaké pražské Národní divadlo, vždyť to je jen jedno a nemá žádný přídomek. Ta Národní divadla na Moravě byla dřív Státní divadla, měla to i v názvu a označení národní je chápáno ve smyslu zemském. Ale tak, jak se to nyní prezentuje, to nemá oporu v ničem a je to směšování pojmů.

LIDOVÉ NOVINY: Operní soubor se vymezil proti novému šéfovi protestním dopisem, kde na ředitele Buriana vznesl třicet jedna otázek. Ředitel jim odpověděl, dle nich ale nedostatečně. Ten dopis podepsali i sólisté a třeba Eva Urbanová prohlásila, že chce se svým šéfem v Národním divadle mluvit česky. Co tomu říkáte?

ŠTĚPNIČKA: Ono se těch sólistů tolik neangažovalo. Nebyl tam ani Štefan Margita, ani Dagmar Pecková a jiní významní pěvci. Domnívám se, že jde do jisté míry o manipulaci a že je to dílo pana Hrubého. On má jednu vynikající schopnost – umí mluvit a člověka ukecat. Je schopen tyto lidi ovlivnit a pak útočí na mě, že já sloužím zlému, to je opravdu komické. Abychom si ale vyjasnili jednu věc – když se rozhodovalo o stávajícím řediteli Národního divadla čili divadla vícesouborového, byli v Česku k mání tři lidé mocní výkonu této funkce, protože divadlo musí vést divadelník, všechno ostatní jsou nesmysly. Divadlo je specifická záležitost, kde každého, kdo divadelní prostředí nezná, utopí na lžíci první technikář. Ti tři možní ředitelé byli Stanislav Moša, ředitel Městského divadla v Brně, který Brno a své království rozhodně nechtěl a nechce opustit, dále Jiří Šesták, bývalý ředitel Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, a ten se zase dal na politiku. A Jan Burian, který léta takové divadlo – rovněž významné – řediteloval v Plzni. Činohra si tehdy Jana Buriana vydupala a postavila se za něj, i když ho na jeden den odvolal jiný výtečník z Rusnokovy úřednické vlády – Jiří Balvín. Po všech těch malérech bylo třeba, aby divadlo vedl profesionál, který ví, co první scéna potřebuje. Burian je takový ředitel a kampaň, která se proti němu vede, je uměle vyvolávaná a někdo ji vydatně živí. Naposledy ho kritizovali, že letenky na služební cesty mu proplácí zaměstnavatel. Co to vůbec má znamenat a kam jsme se to proboha dostali? To se vážně budeme na takové úrovni bavit o tom, co obnáší funkce ředitele takové instituce? Opravdu je nutné zdůrazňovat, že je to člověk, který reprezentuje české divadlo v zahraničí, a musí se tudíž pohybovat na určité úrovni?

LIDOVÉ NOVINY: Národní divadlo bylo už od svého vzniku i místem intrik, animozit, které šly až k profesní, a tím pádem i lidské likvidaci, a po roce 1948, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Patří ten stálý boj k první scéně?

V šedesátých letech tam vznikala skvělá díla, v souboru byli skuteční bardi. Třeba v dalším desetiletí, nevím, jak to vznikalo, ale první dáma činohry byla Jana Hlaváčová, nikdo to nevyhlásil, ale bylo to tak.

ŠTĚPNIČKA: Poprvé jsem tam přišel jako teenager, to bylo v době, kdy jsem se vrátil do Prahy za mámou, kterou pustili z kriminálu. Do té doby jsem žil u táty v prostředí výtvarníků, a to jsem tedy vyměnil za herecké. V šedesátých letech tam vznikala skvělá díla, v souboru byli skuteční bardi. Třeba v dalším desetiletí, nevím, jak to vznikalo, ale první dáma činohry byla Jana Hlaváčová, nikdo to nevyhlásil, ale bylo to tak. A kolem ní byl okruh dalších vynikajících hereček, ale ona byla ta první. V té pánské části to bylo stejně. Ale bylo to a je specifické prostředí. Když jsem tam potom hrál jako student DAMU, dozvěděl jsem se třeba, že spolu dva kolegové nemluvili po celou dobu svého angažmá, protože jeden z nich si pověsil klobouk na jeho věšák, a vznikl tak mezi nimi spor, který byl neřešitelný. A skutečně to tak fest fungovalo, to jsem sám zažil.

LIDOVÉ NOVINY: A to trvá?

ŠTĚPNIČKA: Dneska je všechno jiné. Ale i v dobách socialismu fungovalo třeba to, že když něco řekl pan Růžek, bylo to jiné, než když to řekl pan Hrušínský nebo pan Lukavský. A to neznamenalo, že by se nesnášeli. Prostě měli jiné názory na tvorbu a na existenci inscenací a dovedli si je prosazovat. A i to z Národního divadla dělá to, čím je.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte tedy něco jako nepsaná hierarchie?

ŠTĚPNIČKA: Ano a taky tam nepřišel nikdo, kdo neuměl. Jako student si pamatuju, že onemocněl kolega, a tak pozvali jednoho herce z jiného pražského divadla, aby zaskočil, a bylo to příšerné. Viděl jsem to na vlastní oči.

LIDOVÉ NOVINY: Když už jsme se dostali k činohře, tak se mi zdá, že stále trvá problém hereckého stylu. Je to jistě dáno i tím, jak se soubor utváří, jak v něm každý šéf nechá svůj otisk. Co o tom soudíte?

ŠTĚPNIČKA: O tom už v osmdesátých letech přednášel Radovan Lukavský, který byl velmi vzdělaný a zabýval se tím. Tvrdil, že herecký styl je rozdrobený a že by se už v procesu zkoušek mělo na něj dbát. Dnes už je to totálně roztříštěné, každý si tam přináší to svoje. Je hodně těžké soubor budovat. Ale dneska jde hlavně o to, ukázat se, jestli je tam nějaký obsah, už tak moc nikoho nebere.

LIDOVÉ NOVINY: Má člověk v Národním divadle zůstat, když už tam jednou přijde, nebo se smí odejít?

Za války si hodně herců zadalo s Němci, moje máma ne, ta si dala operovat u profesora Hněvkovského zdravé koleno, aby se z toho vykroutila. A to jí pak ti, kdo se za války drali o role a věděli, že ona ne, neodpustili, a tak dopadla, jak dopadla.

ŠTĚPNIČKA: Když se moje dobrá přítelkyně překladatelka Eva Bezděková dozvěděla, že jdu do Národního, zvolala: člověče, z toho divadla se neodchází, odtamtud se vynáší nohama napřed. Jednu dobu jsme s Rudolfem Hrušínským uvažovali, že bychom šli na Vinohrady, ale neudělali jsme to. Odchody jsou složitá věc a netkví to v souborech ani v budovách. Moje máma z Národního odešla na Vinohrady a měla tam krásnou éru, než se z toho stalo Divadlo československé armády. A tady si neodpustím odbočku, za války si hodně herců zadalo s Němci, moje máma ne, ta si dala operovat u profesora Hněvkovského zdravé koleno, aby se z toho vykroutila. A to jí pak ti, kdo se za války drali o role a věděli, že ona ne, neodpustili, a tak dopadla, jak dopadla.

LIDOVÉ NOVINY: V Národním jste pětačtyřicet let. Je to pro vás výhoda, nebo zátěž?

ŠTĚPNIČKA: Ono ani tak není rozhodující, že jsem tam tak dlouho. Důležité je, že jsem vyrostl v prostředí, v kterém jsem se naučil, že k umění musí mít člověk i pokoru. Nechci urážet sbor opery, ale opravdu nemůže určovat, kdo bude ředitelem divadla a jestli ten bude mít názor takový, či makový. To skutečně nelze. Ale pod vedením pana Hrubého si toto právo sboristé osobují. On neustále opakuje, že ředitel Burian nemá koncepci. A jakou koncepci chce slyšet? Vždyť to jsou úplné nesmysly. Jenže mnoho lidí na to slyší, dnešní společnost je velmi otevřená a každý se vyjadřuje ke všemu, aniž by dohlédl, oč vůbec jde. Samozřejmě že to ulehčuje internet, i když grafomani, kterým je jasné, jak má všechno fungovat, byli vždycky. Jen nedostávali takový prostor.

LIDOVÉ NOVINY: Ministr kultury Staněk naposledy při schůzce s odboráři z opery Burianovi kompetence ve výběru šéfů přiznal a podpořil je. Záměr odvolat jej popřel. Podobně ovšem – a u toho jsem byla – vyloučil, že by uvažoval o odvolání ředitele Národní galerie Fajta. Máte představu, co by takové odvolání v Národním způsobilo?

Burian má schopnosti vedoucího pracovníka a nějak to divadlo staví a jeho záměr je učinit ze souborů samostatné jednotky fungující pod hlavičkou Národního divadla podle vídeňského vzoru.

ŠTĚPNIČKA: Byl by to zvlášť v této situaci velký průšvih a činohra i balet by se určitě vzbouřily. Burian má schopnosti vedoucího pracovníka a nějak to divadlo staví a jeho záměr je učinit ze souborů samostatné jednotky fungující pod hlavičkou Národního divadla podle vídeňského vzoru. Neumím si představit, kdo by tam šel, koho by tam bylo možné „strčit“, aby ho nahradil, byť i přechodně, vždyť se celou dobu bavíme o tom, že divadlo není fabrika.

LIDOVÉ NOVINY: Zřejmě nejlépe někoho, kdo předtím šéfoval ve šroubárně, protože to bude ten pravý krizový manažer.

ŠTĚPNIČKA: Takový hoch ze šroubárny zase půjde dobře ovládat. Ale ono jde ještě o jednu věc. A sice jak dlouho tuhle situaci ředitel Burian vydrží, protože je to souvislý tlak už několik měsíců a nemá to ani hlavu, ani patu. Jestli si neřekne, že to nemá zapotřebí. Ani bych se nedivil, kdyby jim to položil. Nikdo se nenechá otravovat a zneuctívat donekonečna.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...