KOMENTÁŘ Jakuba Kalenského / Na rozoranou půdu Poslanecké sněmovny, v níž se strany doposud nebyly schopné dohodnout na žádném jednotném postupu, přijelo těžkotonážní vozidlo. Pokud někdo doufal, že prezident Miloš Zeman bude po svém drtivém vítězství uvnitř ČSSD k poslancům alespoň trochu milosrdný, musel být zklamán – Zeman potvrdil dosavadní předpovědi a vyhlásil, že vláda v čele s Jiřím Rusnokem povede zemi delší dobu i v případě, že nedostane důvěru. Jedinou jinou reálnou variantou by mohlo být rozpuštění sněmovny, které avizuje dostatečné množství politických stran poté, co Rusnokův kabinet nezískal důvěru. Avšak nepředbíhejme a vraťme se do středečního dopoledne.
Pro vysvětlení svých – mírně řečeno – nestandardních kroků použil Zeman svou nejoblíbenější metodu – tvrdě účelovou sofistiku. To samozřejmě není nic, čím by se jeho příznivci nechali odradit, neboť pro ně není důležité, zda je Zeman ve svých postojích konzistentní, nýbrž jaký účinek má jeho chování na politickou scénu. Ale přestože jsme již na Zemanovy metody zvyklí, neměl by projev na podporu jeho Rusnokovy vlády zůstat bez pozornosti. Rozeberme si jej podrobněji.
Jako argument, proč pokus k sestavení vlády nedat pravicové koalici, zmínil Zeman vysokou neoblíbenost u veřejnosti.
„Jde o souvislou, několikaletou řadu průzkumů různých agentur, které ukazují, že v současné době míra nedůvěry vůči bývalé vládě kolísá mezi 80 a 90 procenty. To je tedy důvod, proč jsem se rozhodl co nejrychleji vládu Petra Nečase nahradit vládou jinou,“ řekl Zeman před sněmovnou.
Ohánění se veřejným míněním je záležitost, která se Zemanovi hodí právě teď, kdy je ještě celkem čerstvým vítězem přímých voleb. Není to ale nic, čeho by se dlouhodobě držel. Jeho první, opozičněsmluvní vláda v letech 1998–2002 rovněž dosahovala historických hodnot neoblíbenosti. Podle CVVM důvěřovalo Zemanově vládě v listopadu 1999 pouhých 19 procent občanů. Průběžně jí nedůvěřovalo 58 až 78 procent občanů, až ke konci funkčního období, kdy Zeman ohlásil odchod z politiky, nedůvěřovalo jeho vládě „jen“ 50 až 60 procent občanů.
Jenže tehdy se Zemanovi hodilo říkat, že jediným solidním průzkum emveřejného mínění jsou volby a že pokud agentury osloví několik set respondentů, on má mandát od několika set tisíc voličů. Stejnými slovy odbýval i několikatisícové demonstrace proti opoziční smlouvě či týmž směrem namířenou výzvu Děkujeme, odejděte, kterou podepsalo 200 tisíc signatářů.
Ale to je jen detail. Podstatnější je, že nikde v Ústavě není psáno, že má prezident ignorovat poměry ve sněmovně na základě toho, co vyčte z průzkumů veřejného mínění.
Nečasova vláda bez Nečase ne, Zemanova bez Zemana ano
Proti jmenování pravicové vlády Zeman použil i jedno „osobní, soukromé a subjektivní vyznání“.
„Při vší úctě k panu poslanci Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády pan Miroslav Kalousek. A jsem stejně tak hluboce přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji paní Miroslavu Němcovou, tak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek.“
Tento argument používaný v momentě, kdy Miloš Zeman prosazuje vládu Jiřího Rusnoka, v níž bude faktickým premiérem Miloš Zeman, také příliš neobstojí.
Zeman prý také jmenoval Rusnoka premiérem proto, že představitelé TOP 09 slibovali, že v takovém případě vyvolají předčasné volby. Tento výrok v důsledku znamená, že podle Zemana smí prezident ignorovat rozložení sil ve sněmovně pokaždé, když někdo z poslanců vyhlásí přes média nějakou prezidentovi sympatickou hypotézu. I v tomto případě je velmi složité pro takový postup najít oporu v Ústavě.
Podle Zemana se Rusnokova vláda osvědčila už těmi několika málo kroky, které za první týdny svého úřadování prosadila. Zde jde nejspíše o drobné nedorozumění – prezident si možná jen nevšiml, že nekandidoval do sněmovny, nýbrž na Hrad. Vláda nemá dělat takové kroky, které se budou líbit prezidentovi, nýbrž kroky, které jsou v souladu s jejími sliby občanům zastoupeným poslanci. A i pokud by je nedělala, není na prezidentovi, aby tento nesoulad řešil. A kdyby chtěl Miloš Zeman s odvoláním na veřejné mínění chtěl tvrdit, že se vláda voličům zpronevěřila, možná by si mohl vzpomenout na kampaň v roce 1998, kdy se s Václavem Klausem dušovali, že k žádné povolební spolupráci nedojde, aby pak tyto sliby na čtyři roky spláchli do kanalizace.
K čemu potřebujeme volby?
„Prosím, abyste vzali v úvahu, že je to první vláda v ČR, která má podporu jak zaměstnavatelských svazů, tak odborů,“ řekl Zeman dále na podporu svého kabinetu.
Znovu jde možná jen o drobné nedorozumění – vláda nemá mít podporu zaměstnavatelů a odborů, nýbrž Poslanecké sněmovny, která reprezentuje voliče. Pokud má legitimitu vlády určovat oblíbenost u zbylých členů tripartity, pak lze zákonodárce a vládu volit tam a můžeme si ušetřit za nákladné pořádání voleb.
„Z projevu některých významných představitelů bývalé vládní koalice jsem několikrát slyšel obavu před policejním státem, před prokurátorskou republikou. (…) Nemám žádnou záruku, že v případě, kdy by se k moci vrátila dosavadní koalice, by někdo z jejích členů nemohl být případně postižen řízením svého ministerstva z cely vyšetřovací vazby.“
Ano, výroky expremiéra Nečase nebo místopředsedy TOP 09 Kalouska směrem k orgánům činným v trestním řízení jsou v civilizované demokratické zemi nepřípustné. Jenže rozdělovat vládní posty podle toho, zda očekávám, nebo neočekávám trestní stíhání členů vlády, je opět naprosto neudržitelný princip.
Během procesu s Davidem Rathem se třeba dozvíme, že jím nasyslené peníze sloužily k financování strany, a třeba budeme mít nové obviněné i v řadách ČSSD. Nebo si policie všimne náhlého přítoku peněz na transparentní účet nového ministra financí Jana Fischera a odhalí něco nekalého tam. Vymyslet si hypotetickou situaci, která hrozí stíháním, aby řečník nemusel někoho jmenovat, je možné, decentně řečeno, snad u každého druhého poslance ve sněmovně.
I kdybyste mě lámali kolem...
Největší perlu si však Miloš Zeman schoval na závěr projevu. Když hovořil o kauze olomouckého Vrchního státního zastupitelství, mezi kauzami zneužití Vojenského zpravodajství a údajné korupce tří exposlanců ODS vypíchl odhalování kmotrovských mafií.
„Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů, a ujišťuji vás, i kdybyste mě lámali kolem, že během těchto týdnů žádný druhý pokus nepodniknu.“
Jinými slovy – Rusnokův kabinet v demisi by Zeman nechal vládnout do doby, než Ivo Ištvan dotáhne kauzu kolem Ivo Rittiga, Romana Janouška, Tomáše Hrdličky a Libora Grygárka do konce. Jde o neobyčejný, bezprecedentní krok, kdy prezident vyhlašuje, že nehodlá respektovat Ústavu do doby, než padne obžaloba v jedné konkrétní kauze, která se mu zrovna líbí. Bylo by zajímavé sledovat, jak by vypadal Zemanův mandát v případě, že by tento svůj princip vztáhl na sebe. Nemohl by nastoupit na Hrad do doby, než ve Švýcarsku skončí proces kolem Mostecké uhelné společnosti?
Prezident Miloš Zeman ve středu ve sněmovně nijak zvlášť nepřekvapil. Že bude chtít novou vládu udržet u moci i v demisi, jsme psali před mnoha týdny a ostatně také v ranním textu „Zemanova vláda si jde pro důvěru. Ale je to vlastně jedno“. Ale je třeba pojmenovat, jakými argumenty Zeman svůj kabinet podporuje. Kromě polopravd, překrucování faktů a vyhlašování zásad, které nikdy nezastával, jde ještě minimálně o dost násilné interpretace Ústavy. Že s těmito prostředky nebyla dosud sněmovna schopná bojovat, je pro poslance smutným vysvědčením. Uvidíme, zda se v příštích dnech opravdu vzmuží.
