Sadahiro Inoue (63) již patnáct let provozuje na severu Kjóta franšízu řetězce „Gjóza no Óšó“. Takových krámků s japonskou verzí čínské kuchyně jsou v Kjótu desítky, v celém Japonsku pak tisíce. Krámek pana Inoueho je však zvláštní, stejně jako sám tento „Král knedlíčků gjóza“. Postupem času se stal na severu Kjóta fenoménem, své příznivce má ale údajně i v Česku.
Dovedl mě do něj můj čínský spolužák s tím, že „je to ,japonská čína‘, ale výborná, a hlavně, dostaneš tam porci, že do druhého dne už nebudeš chtít jídlo ani vidět“. Měl pravdu. Jídlo bylo výborné a já už zůstal tomuhle podniku věrný po celou dobu svého života v Kjótu. Nenápadný bufet mě ale překvapil ještě v jednom směru. Vedle výlohy už deset let visí cedule, kterou by člověk jinde hledal těžko: „Kdo má hlad, ale nemá na zaplacení, může se tady dosyta najíst, pokud tu bude 30 minut umývat nádobí.“
Má touha zjistit, kdo že si pověsil tohle na dveře hospůdky, vedla ke vzniku následujícího rozhovoru, či spíše monologu.
INOUE: Říct, že mám rád lidi, kteří nemají peníze, bude znít divně, ale je to tak. Nejde mi jen o studenty. Člověk může přijít o práci, může práci hledat, může být čerstvý absolvent bez zaměstnání. Život je dlouhý, a není tak nic divného, že se snad každý alespoň jednou někdy ocitne bez peněz. Třeba mu pozdě dojde výplata. Nebo studentovi pošlou rodiče později apanáž. Záleží na okolnostech, ale někdy stačí tři dny, aby měl člověk problém a třeba i opravdu hlad.
A člověk má hlad bez ohledu na to, jestli právě má nebo nemá peníze. Pokud by svět fungoval tak, že nemá-li člověk prachy, tak ani nedostane hlad, tak by to bylo fajn… Jenže on člověk vyhladoví, i když momentálně peníze nemá. A tohle je hospoda. Takže minimálně s tím jídlem nějak mohu pomoct. No, a pokud někdo takový uvidí zrovna tuhle moji ceduli, tak ví, že se tady může najíst. Jde jen o to sebrat odvahu a říct mi.
O panu Inouem se v Kjótu ví. Během posledních pár let byl v novinách, v televizi, a já jsem tak skoro pyšný, že jsem jeho štamgastem ještě z dob, kdy ho mediální zájem zcela míjel. „Ondřeji, ten dědula, co dělá gjózu kousek od tvojí koleje, ten byl teď v profilu osobnosti na celostátní veřejnoprávní televizi NHK…“ Nějak takhle ke mně až z Tokia dorazila první zpráva o jeho rostoucím věhlasu. Pan Inoue byl později vyhlášen i „žijícím národním pokladem od vedle“, což je jakýsi mediální protipól japonskému nejvyššímu kulturnímu vyznamenání udělovanému Jeho Veličenstvem za celoživotní zásluhy v oblasti kultury.
Proměny Japonska pohledem kuchaře
Ti, kdo mi sem chodí to nádobí mýt, se mění. Ne že by jich přibývalo nebo ubývalo. Je jich tak asi pořád stejně. Jde převážně o studenty Kyoto University. (Na světovém žebříčku universit aktuálně 52. v pořadí, v Japonsku pak druhá. Vystudovalo zde pět japonských laureátů Nobelovy ceny.) Mám ale pocit, že i ti studenti se mění. Dřív, před těmi deseti lety, když už si někdo řekl o jídlo zadarmo, tak pak myl nádobí třeba i dvě hodiny. I když jsem po něm pořád chtěl jen těch 30 minut. U nich jsem cítil vděčnost za svou laskavost.
Dnes to bohužel mnozí vnímají čistě jako barterový obchod, takže sem přijdou, i když ve skutečnosti peníze mají. Ale zase, pokud mám venku tu ceduli, tak je jen těžko mohu odmítnout. To vnímání je ale prostě jiné. A trochu se obávám, jestli to tak trochu nevykresluje i současné Japonsko. Mám pocit, že lidi k sobě byli dřív benevolentnější a nebazírovali na maličkostech. To je dnes pryč. Když člověk vidí přenos z parlamentu, na jakých nicotnostech si politici vzájemně podrážejí nohy, na čem grilovali minulého premiéra… Štve mě to.
Mou aktuální zkušenost právě toto potvrzuje. Jak jsem za zhruba pět let nikoho nádobí umývat neviděl, tak zrovna večer, kdy děláme náš rozhovor, nádobí myjí dva mladíci ve značkových teplákovkách, oba, když čekají, než skončí kamarádových 30 minut, surfují na iPhonu… jako lidé bez drobných na jídlo opravdu nepůsobí.
Začátky u mytí nádobí
Snažím se navázat na starší rozhovor, který s panem Inouem otiskly místní noviny. Článek dával tušit, že ho kdysi snad kvůli neplánovanému dítěti, útěku s partnerkou z Kjóta do Ósaky a snad i svatbě proti vůli rodičů jeho rodina údajně zapudila. K detailům se ale pan Inoue vracet nechce. Tahle anabáze však každopádně stála na začátku jeho příběhu. Neplánované děcko připouští a u toho zůstáváme.
Otec mi, těsně než zemřel, řekl, že si mě opravdu váží a respektuje, co jsem dokázal. Že přes to všechno jsem to zvládnul, dokázal si koupit domek, všechny moje tři děti se dostaly a mohly jít studovat na univerzitu, všechny dělají zhruba práci, kterou si přály. Já jsem dokázal vydělat i na jejich školné.Moje děti se dostaly, kam chtěly, a víceméně dělají, co chtěly. Ony si vlastně tak trochu i za mě splnily můj sen.
Já na „vejšku“ nešel, hned po střední jsem začal pracovat. A jasně, že jsem chtěl ve dvaceti něco změnit. Odejít z Óšó, dělat něco jiného a něco dokázat, ale jak má člověk jednou dítě, musí se starat, živit ho a jít tehdy znova studovat, třeba jen nějakou nástavbu, na to prostě nebyl čas. To je ale teď už jedno. Moje děti se dostaly, kam chtěly, a víceméně dělají, co chtěly. Ony si vlastně tak trochu i za mě splnily můj sen. A tak to je v pořádku. A strašně moc mi pomohla moje manželka.
Dnes se holky především dívají, z jaké univerzity vyšel jejich potenciální partner a kolik přesně bere. Naopak, jak vypadá, kolik mu je roků a jaký vlastně je, jim bývá dost jedno. Hlavně, aby měl „stabilní, dostatečný příjem“. To vidím i doma u svých dvou dcer. Chápu, že nikdo si nechce vytáhnout černého Petra, ale i tak jim pořád říkám, že jen o „bezpečí a stabilitě“ život není. Že když dva jako manželé opravdu spojí své síly, protlučou se vším.
Já jsem tedy do řetězce Óšó nastoupil, když mi bylo něco přes dvacet, a začal u mytí nádobí. O jídle jsem nevěděl nic. Ale když člověk někde pracuje, tak ostatní mají tendenci ho lecčemu postupně učit. Směny byly od 10 do 22, volno jeden den v týdnu. Ze začátku to bylo opravdu krušné. Pak jsem se začal učit vařit nudle. Další krok byla výroba maso-zeleninových knedlíčků gjóza. Pak někdy jsem se dostal k „čínské pánvi“ a taky se naučil, jak dělat obalované kuře „karaage“. Ne že by to bylo tak těžké, ale kuchař k tomu potřebuje cit. Cit vlastně potřebuje na cokoliv, ale ten přijde až po jisté době praxe. Člověk se učí i díváním. Vidí, co udělá kolega, a řekne si, „jasně, tohle bude dobrý“.
Řetězec Óšó se postupně rozvíjel. V době nástupu pana Inoueho fungoval pouze v Kjótu. Postupně se ale ke konceptu přidávaly další a další provozovny, na Kjúšú, na Hokkaidu. Dnes to je firma s celojaponskou působností čítající přes 650 provozoven v Japonsku a několik má i mimo souostroví.
I když jsme řetězec, na každém místě jsou i tak v nabízeném menu velké rozdíly a i chuť jídel je jiná. S jídlem toho kterého kuchaře to je tak trochu jako s jídlem u maminky. Když si zvykneš na jeden podnik, bereš to jako standard. Ale i obsluha a styl toho kterého krámku či restaurace se liší.
Občas mi i někdo přímo řekne, že sem chodí také proto, aby si spravil náladu. Že když v tomhle krámku vidí mě, takovýho starouše, poskakovat v zástěře, tak že mu to zvedne náladu. A asi na tom něco bude, Je mi 63, ale když vařím, tak se mlaďochama ještě převálcovat nenechám. Tahle práce je fajn, má jen jeden problém. Někdo se na ni hodí, a někdo vůbec ne. Pokud ji necháš dělat někoho, kdo se na to nehodí, koho tohle netěší, tak se z toho zblázní a zákazníkům to chutnat nebude.
O magické síle někomu pomoci...
Ono, když člověk zažije nějaké trable, projde si utrpením, tak pak spíš pochopí druhé. Jen je dobře, když člověk ty trable zažije, dokud je ještě mladý. Když člověk trpí, ale včas se mu od někoho dostane povzbuzení nebo pomoci, může ho to posunout dál a dát mu impuls chtít se dostat zase nahoru. Naopak, pokud od něj právě v takové chvíli dají lidé ruce pryč, jen se stáhne a uzavře.
Mně asi nejvíce ze začátku pomohl můj šéf. Postupně jsem kolem sebe viděl, jak moji kamarádi a bývalí spolužáci získávají dobrou práci, a já sám jsem se zatím učil vařit v řetězci. A tehdy mi šéf povídal, že pokud na sobě jenom trochu zapracuju, nechá mě dělat manažera pobočky. Tak ať se snažím, že to je jen na mně. To mi neskutečně pomohlo. Já tehdy neměl opravdu nic a tomu člověku jsem mohl být ukradený. A přesto mi pomohl. To byl zlom, který mě postavil na nohy. Opravdu jsem se manažerem stal a svého času jsem řídil všechny velké pobočky v Kjótu.„Jídlo není jen o tom ho vyrobit a prodat. Pro mě bylo vždy důležité, že když přišli hosté, já z toho měl opravdovou radost.“
A myslím si, že jsem byl dobrý manažer. Ono, udělat někoho manažerem, to je taky trochu risk. Je to jak s trenérem u baseballového týmu. Každý se přirozeně hodíme k něčemu. Není pravidlem, že výborný hráč musí být po konci kariéry také úžasným trenérem. Ale může se stát, že docela nevýrazný, průměrný hráč dokáže dělat výborného kouče.
Řekněme, že mně sedla spíš ta role manažera. Ten zase musí vnímat zákazníky. Jídlo není jen o tom ho vyrobit a prodat. Pro mě bylo vždy důležité, že když přišli hosté, já z toho měl opravdovou radost. A časem člověk přijde i na to, že co se týká obchodu, tak opravdu není nutné být nenažraný, chamtivý… stačí si vážit hostů, aby se člověku dařilo.
... a neuvěřitelných souvislostech
Díky své zkušenosti moc dobře vím, jak moc právě takový skutek, poskytnutí šance, dokáže druhému pomoci. Proto by člověka nemělo odradit, ani když ho občas někdo zneužije. Protože ty nevíš, co právě může být ten jedinečný zlom, který někomu pomůže se odrazit a stoupat nahoru a nepadat hloub a hloub.
Pocit „chtít někomu pomoci“ na jedné straně a snaha „přechytračit naivního hlupáka“ na straně druhé, to je asi odvěký problém, který nemá jednoduché řešení. Ono, upřímně, pokud se snažíš někomu pomoct, většinou to dopadne tak, že toho někdo zneužije a ty jsi za blbce. A bohužel, ono často stačí se setkat s jedním vykukem, aby člověk začal propadat smutku. Stačí jedna špatná zkušenost, aby se člověk takhle díval už na všechny, to je bohužel taková naše lidská vlastnost. Pochopitelně to mrzí. Ale nepomáhat proto druhým vůbec?
Navíc, alespoň u mě to funguje tak, že pokud tímhle způsobem o něco přijdu, většinou se mi to hned nějak vrátí. Vyhraju na dostizích nebo tak. Moje žena nechápe, jak je tohle možné, ale prostě se to tak většinou stane a už si na to zvykla i ona.„Ono, upřímně, pokud se snažíš někomu pomoct, většinou to dopadne tak, že toho někdo zneužije a ty jsi za blbce“
Ale nejde jen o peníze. Jak jsem říkal, mně sem chodí ponejvíce studenti z Dóshisha University a z Kyoto University, hodně i studenti postgraduálu. A jednou večer mi tu takhle sedí jeden bývalý student z Kyoto University, povídáme si, a protože věděl, že můj syn bude končit střední, ptá se, co plánuje dál. A já mu povídám, že syn má sen, že by chtěl jednou programovat hry u Nintendó. A tam se dostat, na to je potřeba být absolventem opravdu špičkové univerzity, takže samozřejmě chce zkusit především právě Kyoto University.
Ten člověk tehdy nic neříkal. Ale za čas volá, že dal dohromady další studenty z Kyoto University, kteří sem ke mně na jídlo chodili. A že posbírali otázky z přijímaček několik let dozadu a i s řešením to chtějí s mým synem probrat. Syn se na Kyoto University opravdu dostal, vystudoval a od loňska v Nintendó pracuje.
Ať děláš cokoliv, bůh tě vidí
Kdysi jsem se tady o tom všem bavil s jedním hostem. Byl to buddhista, co si pamatuju, a dlouze mi vysvětloval zákon karmy, že člověku se vrací, jak se chová k ostatním. Já si jen myslím, že to funguje spíše přes děti. Myslím, že pokud se člověk chová hezky k dětem druhých lidí, vrátí se to někde právě jeho dítěti. Je asi hodně rodičů, které zajímá, jestli se má dobře právě jejich potomek.
Já se ale snažím na všechny ty studenty, co mi sem chodí, dívat, jako by to byly moje děti. Jasně, že od nich za jídlo beru peníze, ale snažím se na ně být laskavý. Tu dostanou kousek kuřete navíc a tak. A oni to samozřejmě vnímají. A pak třeba dostudují a přijdou sem a řeknou mi, že už asi nikdy nepřijdou, protože dostudovali a stěhují se pryč, ale že mi děkují – a já mám opravdu velikou radost. Někteří sem přijdou po deseti letech a vyprávějí mi, co dělají, kde pracují. A já mám zase radost. Je to jak losos, který se vrací do řeky, kde se narodil. Dává mi to chuť do dalšího života. Takže tuhle práci tady asi budu chtít dělat, dokud to půjde, protože jinak bych se s nimi neměl kde potkávat.
V Japonsku se často říká, že ať děláš cokoliv, božstva tě vidí. Já myslím, že ten Bůh či bohové, kteří nás vidí a soudí, se na nás dívají skrz oči našich dětí. Ať děláš, co děláš, tvoje děti se na tebe pořád dívají. Pokud dítě vidí, že flákám práci, i dítě se bude poflakovat. Ale skvěle to funguje i obráceně. I děti se snaží, aby si zasloužily respekt svých rodičů.
Syn, když se tehdy dostal na univerzitu, mi napůl v legraci povídá: „Hele, táto, máš radost? Ta škola je státní, nebudeš muset platit tak drahý školný.“ A já, já jsem byl opravdu rád. Ale rozhodně to nebylo kvůli penězům.
Takže jsem zpětně strašně moc vděčný těm, kteří mi kdysi byli ochotní pomoct. Já jsem byl tehdy úplně na dně a uvažoval jsem se vším skoncovat. To by se ale už nepovedlo nic z toho, o čem jsem mluvil. Já jsem tak opravdu rád, že jsem tehdy šanci dostal. Dostat svoji šanci. To bych přál opravdu úplně každému.
