Lidovky.cz

Budoucnost zemního plynu: Tři úhly pohledu

Evropa

  6:39

V jakém kontextu se zemní plyn nachází na energetickém trhu? Dle Vratislava Ludvíka má budoucnost, avšak s četnými „ale“...

foto: © Reuters, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Vratislav Ludvík bilancuje téma zemního plynu doma i v zahraničí. Podle jeho pohledu má zemní plyn budoucnost, avšak existují zde četná „ale“. Nejde tedy pouze o retrospektivu nebo prognózu, ale především o posouzení kontextu, v němž se na energetickém trhu zemní plyn nachází.

„Obsah tohoto článku by měl být bilanční; týká se pozice zemního plynu a jeho možného rozvojového potenciálu. Předesílám, že se jedná spíše o žurnál nežli o esej – proto se předem omlouvám za určité ,těkání‘ mezi jednotlivými tématy,“ píše autor.

Úhel první: Ambiciózní záměr MND

Začněme nedávnou zprávou z domova: Moravské naftové doly, součást skupiny KKCG, se rozhodly, že zemní plyn ze své těžby nabídnou přímo koncovým zákazníkům – domácnostem. Myšlenka je to nepochybně dobrá a ekonomicky přínosná. Náklady spojené s těžbou plynu lze jen obtížně porovnávat s cenami, za něž je plyn nakupován v rámci dlouhodobých kontraktů. Cena není zatížena ani tranzitními poplatky. Je tedy jasné, že nabídka, která je navíc formulována jako jednotný tarif, má podstatně větší schopnost konkurovat ostatním prodejcům plynu.

Záměr získat na první výstřel dvacet tisíc zákazníků a během jednoho roku jej zdesateronásobit, se zdá být mimořádně ambiciózní. Je ale reálný? Podívejme se na prostou matematiku:

  • celá Česká republika spotřebuje ročně okolo 8,5 miliardy m3 zemního plynu;
  • z toho domácnosti představují spotřebu 2,4 miliardy m3;
  • těžba na Hodonínsku dosahuje okolo 200 milionů m3 plynu ročně;
  • tedy asi 8 procent z celkové spotřeby domácností.

Pokud by tedy společnost dodávala pro uvažovaných 200 tisíc domácností, potom na jednu připadá jeden tisíc kubíků. Vezmeme-li v potaz průměrnou strukturu typů odběrů českých domácností (pouhé vaření, topení, topení a příprava teplé vody), pak by bylo možno uspokojit právě oněch 200 tisíc odběratelů; na další však již plyn nezbývá. Stačí tedy například „přebrat“ Brno a Hodonín současným dodavatelům, a je vystaráno. Potíž tedy netkví v tom, zda lze projektované množství zákazníků obsloužit, ale v tom, že nabídka je objemově limitována.

Doufám jen, že pražský magistrát již definitivně opustil onen nešťastný nápad prodat obchod s plynem nějakému „strategickému“ partnerovi. Jedním z potenciálních pretendentů byla právě skupina KKCG. Chci věřit, že prezentované „raketové“ obchodní ambice Moravských naftových dolů s touto věcí nijak nesouvisejí…

Úhel druhý: Míra závislosti na Gazpromu

Přesuňme se nyní do Evropy. Ruský Gazprom Export zveřejnil údaje o exportu zemního plynu do Evropy za uplynulý rok. Přehled zahrnuje i dvě léta předešlá; lze z něj usoudit, že v roce 2013 se exportu ruského plynu do Evropy dařilo mnohem lépe nežli rok předtím.

Dal jsem si trochu práce a pokusil se provést konfrontaci s údaji Mezinárodní agentury pro energii (IEA). Ta však ještě data za loňský rok nemá, musíme tedy vzít za vděk rokem 2012. Vzešla z toho následující tabulka.

Spotřeba a dovoz zemního plynu do Evropy v roce 2012 a podíl ruského zemního plynu na této spotřebě (v mld. m3/rok)

Země

Spotřeba

Dovoz celkem

Z toho Rusko

Závislost spotřeby plynu na importu
z Ruska

Francie

44,1

45,2

8,04

18,2 %

Německo

87,2

87,7

33,16

38 %

Itálie

74,9

67,6

15,08

20,1 %

Nizozemsko

46

26,1

2,31

5 %

Belgie

17,9

21,1

0

0 %

Velká Británie

78,1

50,3

8,11

1 %

Finsko

3,7

3,7

3,48

94 %

Dánsko

3,9

0,3

0,33

8,5 %

Rakousko

9

11,6

5,22

58 %

Řecko

4,4

4,5

2,50

56,8 %

Česká republika

8,3

7,5

7,28

87,7 %

Slovensko

5,3

4,8

4,19

79 %

Polsko

18,1

12,2

9,94

54,9 %

Maďarsko

10,2

8,2

5,29

51,8 %

Bulharsko

2,7

2,5

2,53

93,7 %

Rumunsko

13,6

2,9

2,17

16 %

Chorvatsko

3

1,4

0

0 %

Slovinsko

0,9

0,9

0,5

55,5 %

Bosna a Herceg.

0,3

0,3

0,26

86,6 %

Švýcarsko

3,6

3,6

0,3

8,3 %

Turecko

45,3

45,9

27,02

59,6 %

Srbsko

2,4

1,5

0,74

30,8 %

Makedonie

0,1

0,1

0,08

80 %

EU celkem

431,3

358,5

106,13

24,6 %

Celkem

483

409,9

134,53

27,8 %

Pro lepší orientaci jsou samostatně uvedeny staré a nové země Evropské unie i země mimo EU. Mezi evropskými zeměmi můžete postrádat všechny tři státy Pobaltí (jakkoliv jsou členy EU) a Bělorusko, Ukrajinu a Moldavsko, přestože je i sem ruský zemní plyn dodáván. Vysvětlení zdá se být v tom, že tyto země – jako bývalá součást SSSR – jsou zásobovány přímo Gazpromem, a nejsou tedy považovány za „export“ (sic!). Z tabulky vyplývá několik závěrů:

  • Tradiční státy EU jsou vesměs (s výjimkou Finska a Rakouska) závislé na ruském plynu mnohem méně nežli země „nové“.
  • Míra závislosti přímo koreluje s cenami plynu, za něž je ruský plyn prodáván (čím vyšší závislost, tím vyšší cena).
  • Některé země (například Rakousko či Francie) dovezený plyn dále reexportují. Tím se jejich relativní závislost snižuje.
  • V rámci Evropské unie je tak velmi vysoká míra variability hospodářské vydíratelnosti. Proto je společná plynárenská politika Evropy nezbytností.

A na závěr ještě jedna „perlička“: původní ruská tabulka je geograficky rozdělena na dvě skupiny: na západní Evropu a na střední a východní Evropu. Je to opravdu půvabný doklad přetrvávajícího ruského způsobu geopolitického myšlení. Je-li zde součástí západní Evropy například Turecko, Finsko, Řecko či Itálie, pak státy „střední a východní“ Evropy tvoří bývalé sovětské satelity včetně zemí bývalé Jugoslávie. Snad by se chtělo poznamenat, že Vídeň leží východněji nežli Praha…

Úhel třetí: Břidlicový fenomén

Posuňme ale úhel pohledu ještě o stupínek výše. Dostáváme se tak k fenoménu břidlicového plynu. Dnes je již nesporné, že rozvoj těžby „shale gasu“ v USA zamíchal světovými energetickými kartami více, než se původně očekávalo. Spějí-li Američané k energetické nezávislosti, následují je v těžbě i další země: Austrálie, Čína, ale také Rusko. Japonci zase přišli s technologií, jak využívat hydráty metanu, jimiž je na mnoha místech pokryto mořské dno. Podtrženo a sečteno: metanu máme mnohem více, než jsme v následujících stoletích schopni spotřebovat. A zde nastává místo pro ona „ale“:

  • Bude Evropa schopna konkurovat USA, jestliže cena energií pro spotřebitele je v Evropě dvojnásobná? Jak to dopadne v případě vytvoření „společného euro-atlantického hospodářského prostoru“ s evropskou energetikou a s evropskou průmyslovou konkurenceschopností?
  • Bude v budoucnosti spalování metanu (stejně jako každého jiného uhlíkatého paliva) ekologicky přijatelné? Lze tedy efektivně řešit redukci „výroby“ CO2 tak, aby byla zachována ekonomická efektivnost?
  • Na kterých místech planety spotřeba energií dlouhodobě poroste a kde naopak začne klesat?

Pokud si nebudeme schopni na tyto otázky pravdivě odpovědět, není dost dobře možné činit ani střednědobé rozvojové závěry jak pro tu globální, tak ale ani naši energetiku.

Abychom se vrátili domů, zmiňme alespoň jednu konsekvenci rozvoje těžby břidlicového plynu v USA na českou energetiku: zemní plyn v USA masivně vytlačuje uhlí z výroby elektrické energie; uvolněné levné uhlí je exportováno (i do Evropy) a havíři z dolu Paskov ztrácejí svá zaměstnání, neboť jejich uhlí není schopno tomu americkému cenově konkurovat.

To je jenom malá ukázka toho, jaké posuny mohou vlivem nových energetických zdrojů globálně vznikat. Jak že je to v onom rčení? Pohyb motýlího křídla nad Andami může způsobit hurikán v Karibiku…

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.