ČESKÁ POZICE získala novou aktualizaci návrhu Státní energetické koncepce České republiky 2011–2060, kterou letos v srpnu zveřejnilo ministerstvo průmyslu a obchodu. V několika analytických článcích ji rozebere expert na energetiku Vratislav Ludvík. Dnes zveřejňujeme první z nich, ve které podává její celkovou analýzu.
Když se mi na stole objevil objemný svazek, jehož obsahem byla nová aktualizace Státní energetická koncepce ČR 2011–2060, povzdechl jsem si. Ach jo, zase budu klopýtat přes neúrodná slova úřednického newspeaku, abych se nakonec dozvěděl, co se již hlásá víc než deset let. S potěšením mohu konstatovat, že tato předběžná skepse nebyla na místě.
Na rozdíl od svých předchůdkyň je tato koncepce čitelná, přehledná a zejména zcela otevřená. Zda k tomu přispěl fakt, že se rozkračuje až do doby, kdy její autoři budou buď ve starobním důchodu nebo mrtví, či zkušenost s jalovostí a rigiditou předešlých dokumentů, nevím. Každopádně jsem si ji přečetl se zájmem a s chutí.
Dnes se pokusím shrnout, co je podle mne důležité. Začnu dvěma drobnými výtkami. Myslím, že prvními a posledními.
HDP a spotřeba energií
První výtka se týká předpokladu vývoje HDP v letech 2007–2060. Vím, že u takové dlouhodobé prognózy je každé číslo správné, ale přece jen… Trend let 2007–2008, kdy nebylo po krizi ani památky, je méně strmý, než se počítá v letech následujících. Předpoklad konstantního tříprocentního ročního růstu vyjadřuje opravdu vysokou míru sebedůvěry ve stabilitu naší ekonomiky. Ani bezprostřední vazba mezi tempem růstu HDP a spotřeby elektrické energie totiž nemusí být tak pevná.
Tempo spotřeby energií budou v příštích 20 letech silně ovlivňovat lepší tepelná izolace budov a energeticky úsporná spotřebitelská zařízení
Tempo růstu spotřeby energií budou v příštích 20 letech silně ovlivňovat lepší tepelná izolace budov a energeticky úsporná spotřebitelská zařízení. Může se proto od tempa růstu HDP podstatně lišit. Pamatuji už dost, a proto bych připomněl krach podobné úvahy v letech 1989–2000, kdy tato závislost byla prezentovaná jako hlavní argument pro potřebu dostavby Temelína.
V té době se však odehrávala velká restrukturalizace našeho průmyslu a růst cen energií tlačil spotřebitele k úsporám. Křivka vývoje HDP se proto odpojila od reálného vývoje energetické spotřeby a v „argumentačním grafu“ vznikal rok za rokem čím dál patrnější zub, jenž byl doháněn neustále nesmyslnějšími růstovými prognózami spotřeby. Na obranu autorů koncepce však připomínám, že optimismus při stanovení tempa růstu HDP připouštějí.
Druhá drobná výtka
Druhá drobná výtka se týká absence grafu závislosti České republiky na dovozu paliva do jaderných reaktorů. V koncepci najdeme grafy importní závislosti na ropě i plynu, ale jaderný v ní chybí. Přitom se dočteme, že toto palivo dovážíme. Trochu tím pokračuje snaha vnímat jadernou energetiku, jako by byla založená na domácí surovině. Omyl!
V koncepci je sice oprávněně věnováno dost pozornosti těžbě uranové rudy – ta je však pro nás z energetického hlediska asi stejně důležitá jako krevel či bauxit –, ale nikde v ní nenajdete zmínku o úmyslu ČR zahájit obohacování vlastního uranu, vyrábět žlutý koláč či postavit strojírenský závod na výrobu palivových článků. Za této situace je ovšem dovoz jediným řešením.
Argument importní závislosti je v této zemi účelově zneužíván k posilování pozice jednoho druhu energie nad jiným
Maje snad právo trochu zavzpomínat, připomínám situaci z počátku 90. let minulého století, kdy dostavba Temelína byla podmíněna změnou řídící technologie a odběrem paliva od americké firmy Westinghouse. Na ruský reaktor tím byla namontována americká řídící technologie a do reaktoru byly zavezeny americké tyče.
Importní závislost
Argumentem pro taková opatření bylo zvýšení bezpečnosti provozu a snížení závislosti na Rusku. Z dnešního pohledu není výsledek příliš skvělý. Řídicí systém, jenž měl umožnit konverzi ruského paliva za americké, sice funguje, ale po ne zcela dobrých zkušenostech s americkými články – údajně deformace paliva v reaktoru – již Temelín opět vesele polyká palivo ruské.
Pokud budeme vycházet z koncepcí předpokládaných instalovaných výkonů elektrárenských kapacit, pak v roce 2035 (podle scénáře C1e) bude k dispozici 19,443 tisíce megawattů. Z toho v plynu 3,5 tisíce megawattů a v jaderných elektrárnách asi jedenáct tisíc megawattů. To znamená, že importní závislost české elektroenergetiky bude v roce 2035 dosahovat 75 procent.
Pokud ovšem budeme uvažovat v kategorii produkce elektrické energie, kde jaderné elektrárny poskytují trvalý výkon, dostaneme se k číslu, které je o dost vyšší. Nesdílím názor, že dovoz jaderného paliva a zemního plynu nelze srovnávat. Bez paliva každá elektrárna stojí. A je úplně jedno, jaká jsou jeho množství. Myslím si, že argument importní závislosti je v této zemi účelově zneužíván k posilování pozice jednoho druhu energie nad jiným.
Moderní a přehledná, možná příliš optimistická
Teď k tomu, co mě potěšilo. Koncepce poprvé přestává být rigidní. Neříká „takhle to bude“, ale „takto by to mohlo být“. Připouští, ba zdůrazňuje volnou soutěž paliv, hlásí se k pravidlům Evropské unie, neurčuje, co by mělo mít přednost – snad s výjimkou těch nejobecnějších a akceptovatelných tezí o dlouhodobé energetické bezpečnosti a obecně volném přístupu odběratelů ke všem druhům energie.
Není v ní již cítit onen podtón, charakteristický pro předchozí verze, a skrytě vyjadřující podnikatelské zájmy jednotlivých hráčů. Je to zkrátka moderní a přehledná koncepce, byť možná příliš optimistická. S napětím jsem hledal pasáže dotýkající se územních limitů těžby hnědého uhlí. I zde jsem však bohudík nalezl spíše otevřený prostor než vyjádření nějaké vůle. Jsem hluboce přesvědčen, že jednou ze základních povinností státu je ochrana občanů.
Opravdu je vyloučena možnost, že pod vlivem několika silných členských zemí nebude v budoucnu jaderná energetika vnímaná méně příznivě než dnes?
Vždy mě trochu rozčilovalo vyjadřování politiků k rušení územních limitů. Myslím si, že se tím zpronevěřovali svému postavení reprezentace voličů. Nešť; každý můžeme mít svůj názor. Doporučuji jim však pozorně si prohlédnout novou energetickou koncepci. Z ní je až polopaticky zřejmé, že zbourání Dolního Jiřetína a Černic umožní prodloužit těžbu o dvanáct let. O pouhých dvanáct let! A kvůli takové krátké době mají zaniknout sídla, která zde leží více než 60krát delší dobu? Jestli toto není důvod k hlubokému zamyšlení nad zachováním limitů, pak už opravdu nevím, co by jím mohlo ještě být.
A těm, kdo stále pochybují, doporučuji prostudovat graf Vývoj instalovaného výkonu velkých výroben, spalujících fosilní paliva ČR v koncepci. Do roku 2030 klesá na polovinu a deset let poté na čtvrtinu…
Pochvala
Co ještě říct k nejnovějšímu návrhu státní energetické koncepce? Hlavní orientace směřuje do oblasti rozvoje jaderné energetiky. Předpokládá výstavbu reaktorů, které by disponovaly lepší regulační schopností. Elektřina by se tím stala vedle současných forem využití zcela klíčovou pro dopravu a teplárenství. Je to jedna z vizí, která má vedle jiných své místo na slunci. Přece jen si však myslím, že scénáře prezentované energetickou koncepcí jsou příliš poplatné této jaderné představě.
Asi bychom měli bedlivěji sledovat vývoj v sousedním Německu. Aby nedošlo k nedorozumění: nejde mi o to, podřezat českou jadernou energetiku stejně, jako to udělali naši sousedé. Spíše si myslím, že je tato situace donutí hledat technologická a systémová řešení, která by mohla být úspěšně aplikována i u nás.
Kromě toho bychom měli být pozornější při sledování tendencí vývoje energetické politiky EU. Opravdu je vyloučena možnost, že pod vlivem několika silných členských zemí nebude v budoucnu jaderná energetika vnímaná méně příznivě než dnes?
Navzdory tomu návrh státní energetické koncepce chválím. Představuje jednu z mnoha možností, kam se bude naše energetika ubírat. Velice důležitý je proklamovaný liberální přístup státu, jenž implicitně připouští i zcela odlišný vývoj, než nabízí koncepce. Zkrátka, zelený je strom života…
