Budou v Durynsku vládnout postkomunisté?

Německý prezident Joachim Gauck v sobotu 1. listopadu prohlásil: „Lidé mého věku, kteří zažili NDR, se musejí dost namáhat, aby něco takového přijali.“ A dodal: „Respektujeme rozhodnutí voličů, zároveň se ale ptáme: Dostala se už strana, která chce mít zemského premiéra, tak daleko od názorů SED, která kdysi utlačovala lidi, abychom jí mohli plně důvěřovat?“

Tyto spíše opatrné věty hlavy státu rozpoutaly v německém veřejném prostoru bouři. Gauck jimi reagoval na jednání o sestavení vlády ve spolkové zemi Durynsko. Tam se po zářijových volbách rýsuje historický přelom. Letos před Vánoci by poprvé od pádu berlínské zdi mohl stanout v čele spolkové země zástupce částečně postkomunistické Strany levice.

Prezidentu Gauckovi jako někdejšímu členovi východoněmecké opozice a zakladateli ústavu, který spravuje archivy komunistické tajné policie Stasi, nikdo neupírá právo na vlastní názor. Větší emoce vzbuzuje otázka, zda má „nadstranický“ prezident právo veřejně komentovat aktuální politické dění. I tato polemika však zřejmě brzy vyzní do ztracena. Čtvrt století po krachu Honeckerova režimu nad pochybnostmi jednoznačně vítězí pragmatismus. Je to dobře, nebo špatně?

Autentický zastánce

Především je třeba zdůraznit, že Strana levice (SL) se na vládnutí na regionální úrovni podílí už od roku 1998. Byla členem zemských koalic v Meklenbursku-Předním Pomořansku a Berlíně, v braniborských volbách letos na podzim voliči posvětili pokračování jejího společného kabinetu se sociální demokracií (SPD). Durynská „revoluce“ spočívá v tom, že SL má být ve zdejší vládě vůdčí silou a její zástupce premiérem.

Důležité také je, že Strana levice není jednoduše pohrobkem Honeckerovy Sjednocené socialistické strany Německa (SED). Její dnešní podoba vznikla v letech 2005 až 2007 spojením na východě zakotvené postkomunistické Strany demokratického socialismu (PDS) a WASG – organizace západních, silněji levicově smýšlejících odborářů a sociálních demokratů, kteří nesouhlasili se středovou vládní politikou tehdejšího kancléře Gerharda Schrödera.

Minimálně pro část veřejnosti je tedy SL autentickým zastáncem zájmů tradičních sociálnědemokratických voličů. Ne všem Němcům vadí, že v jejích grémiích a poslaneckých klubech zasedají lidé, kteří za komunistického režimu aktivně spolupracovali se státní mocí. Tvoří totiž jen část strany, jejíž spolkové předsedkyni Katje Kippingové bylo v době zániku Německé demokratické republiky (NDR) pouhých jedenáct let. Je tedy standardní politickou silou?

Žádný „škraloup“ z minulosti

„Je každopádně demokratickou stranou do té míry, že její vnitřní struktury jsou demokratické,“ vysvětlil pro ČESKOU POZICI jenský politolog Sven Leunig s tím, že by jinak SL už čelila návrhu na rozpuštění. „Zároveň je známo, že uvnitř strany existuje minimálně jedno velmi silně levicové uskupení, Komunistická platforma. Zda je ale lze označit za levicově extremistické, je otázkou definice,“ dodává Leunig.

V tomto směru by byl spíše opatrný zejména proto, že Komunistická platforma (KPF) nevykazuje sklony k násilí či vůli ke změně demokratického uspořádání ve Spolkové republice Německo, jak tomu často bývá u organizací z extrémně pravého okraje politického spektra.

V Durynsku Straně levice pomáhá, že ji zde vede Bodo Ramelow, který podobně jako celostátní předsedkyně strany Kippingová nemá žádný „škraloup“ z minulosti. Na východ přišel až po konci komunismu, aby v nově se utvářející demokracii podpořil vznik svobodných odborů. Do tehdejší PDS vstoupil až v roce 1999 a je považován za realistického politického profesionála.

Skutečný vítěz

Jedním z prvních Ramelowových kroků, které inicioval po zářijových volbách v Durynsku, byla veřejná deklarace jeho strany, že NDR byla „bezprávným státem“. Dlouholetý zemský poslanec a člen Spolkového sněmu v letech 2005 až 2009 doufal, že tím bude otázka minulosti jednou provždy uzavřena. Na zmíněná kritická slova prezidenta Gaucka proto reagoval velmi dotčeně. Svoji jedinečnou šanci stát se prvním zemským ministerským předsedou ze Strany levice si totiž nehodlá nechat vzít.

Ramelow tvrdí, že tím vychází vstříc rozhodnutí durynských voličů. To je ale poněkud sporné. „Skutečná ‚vůle voličů‘ neexistuje. Voliči hlasují jen pro stranu, nikoli pro koalici. Je úkolem stran, aby z daného poměru hlasů vytvořily vlády schopnou většinu,“ upřesňuje Leunig.

Tento na první pohled kosmetický rozdíl je podstatný. V durynských volbách totiž ve skutečnosti s 33,5 procenty zvítězila pravicová CDU. Pod vedením dosavadní premiérky Christine Lieberknechtové získala dokonce o dvě procenta více než v předchozích volbách. Nebude ale vládnout, protože ji opustil menší koaliční partner SPD.

Předání odpovědnosti

Rýsující se koalice, v níž mají vedle SL a sociálních demokratů zasednout i zástupci Spojenectví 90/Zelení, tedy vznikla nikoli na základě rozhodnutí voličů, ale spíše stranického vedení durynské SPD. Její povolební taktika je více než pochopitelná. CDU vládne v zemi čtvrt století a šance ji svrhnout, která se nyní nabízí, je velmi lákavá.

Sociální demokraté byli za svůj dosavadní podíl na vládě velké koalice potrestáni ztrátou více než šesti procent hlasů a jejich podpora dosáhla s 12,4 procenty historického minima. Strana levice oproti tomu vystoupala s 28,2 procenty na svůj dosavadní vrchol a mnozí občané i odborní komentátoři nevědí, proč by nemohla vést vládu.

„Nejsou žádné rozpoznatelné důvody, které by mluvily proti takové koalici, je stejně legitimní jako každá jiná,“ uzavírá Leunig. A pragmaticky uvažující političtí stratégové dodávají: vyžeňme Stranu levice z pohodlné opozice a předejme jí odpovědnost. Uvidíme, co ze svých slibů skutečně dokáže splnit.

Nový model spolupráce

Rudo-rudo-zelená koalice by byla na zemské úrovni novinkou. Spolupráce mezi dotyčnými třemi stranami ale již delší dobu funguje na komunální úrovni. Zdaleka nejen pro Andrease Bauseweina, starostu Erfurtu a novopečeného předsedu zemské SPD, by její ustavení znamenalo otevření nových koaličních možností.

Od durynského experimentu si levicové strany perspektivně mnohé slibují i na celostátní úrovni. Jejich vládní spojenectví je zatím tabu. Čistě numericky by však při současném složení dolní komory, v níž je jako jediná pravicová síla zastoupena CDU/CSU a není myslitelný jiný životaschopný kabinet než velká koalice, měly dohromady většinu.

Takže možná někdy, ale to je zatím zřejmě hudba daleké budoucnosti. Mnohé bude záležet na tom, zda nový model spolupráce v Durynsku vůbec vznikne a jaké bude mít úspěchy. Jeho výchozí podmínky však nejsou ideální. Rudo-rudo-zelení v Erfurtu disponují většinou pouhého jednoho mandátu. Plánovanou vládu Bodo Ramelowa proto může při tajném prosincovém hlasování o podpoře odstřelit hlas osamoceného rebelujícího poslance, který třeba nebude souhlasit s formulací koaliční smlouvy.

Historická dimenze

Ale i když kabinet vznikne, bude jen stěží prosazovat své další návrhy. Jeho výdaje a rozlet bude v chudém a na subvencích ze západu závislém regionu omezovat i v roce 2011 zavedená dluhová brzda, která je závazná pro všechny spolkové země. Jak s nadsázkou poznamenal heilbronnský politolog Wolfgang Bok – zestátňování v Durynsku nenastane. V nových spolkových zemích prý tak jako tak prakticky neexistuje průmysl ani střední třída, nebylo by tedy z čeho brát.

Historickou dimenzi pravděpodobné nové koalice lze podle komentátora měsíčníku Cicero Christopha Seilse spatřovat i v tom, že SPD v Durynsku po dlouhých 150 letech dobrovolně přiznala jiné síle vedoucí roli v levicovém táboře. Zda je ale německá politická scéna skutečně svědkem přelomového okamžiku nebo stojí na začátku slepé uličky, se teprve ukáže.