„Myslíš si, že móda jde úplně mimo tebe, že se tě to netýká,“ říká Meryl Streepová, představující ve snímku Ďábel nosí Pradu šéfredaktorku nejvlivnějšího módního časopisu na světě své asistentce v jednoduchém modrém svetru. V jednoduchém monologu potom líčí základní proces současného módního byznysu, aby tak vysvětlila své nové, módy neznalé asistentce, co všechno se skrývá za výběrem barvy, kolekcí a inspirací designérů tak, že ovlivňují i životy těch, kteří si ze všeho nejméně přejí být módou ovlivněni.
To, že móda je fenomén, který úzce souvisí nejen se společností, ale také s uměním, politikou, technologiemi a ekonomikou, mnoho intelektuálů stále odmítá a módu považuje pouze za cosi povrchního, za protiklad ke stálému. Skoro jako by móda byla i protikladem vkusu, jako by vkusné bylo jen tradiční, ne-módní. Spolupracovnice ČESKÉ POZICE Jana Máchalová proto tentokrát důrazně promíchala amalgám nejrůznějších ingrediencí a spojila události s nadhledem, kterému Američané říkají „big picture“.
Skoro jako by móda byla i protikladem vkusu, jako by vkusné bylo jen tradiční, ne-módníV nedávno vydané reprezentativní publikaci Budiž móda mapuje posledních sto až stopadesát let – vzestup i pád haute couture, demokratizaci, retro i subkultury. Na rozdíl od ostatních módních biblí se tentokrát autorka nesoustředila jen na historii, ale vsadila vývoj módy do běhu událostí a společenského dění.
Budiž móda je proto určená nejen těm, kdo módu znají a mají rádi, ale zejména těm, kdo ji ignorují nebo jí opovrhují. Erudovaná a zároveň čtivá kniha jim totiž ukáže, že v módě žijeme všichni.
Od dekád ke vteřinám
S historií módy, a především velkých módních tvůrců a domů, jako jsou Coco Chanelová, Dior, Elsa Schiaparelliová či Worth, se již čeští čtenáři mohli seznámit ve dvou předešlých knihách autorky, Módou posedlí (Moravia Press, Břeclav 2002) a Dějiny módy 20. století (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003). Ačkoliv tomu pohled do českých ulic odporuje, obě jsou rozebrány a v antikvariátech téměř nedostupné. Než proto připravovat dotisk, rozhodla se Jana Máchalová vydat knihu novou, protože móda se nemění už ani v dekádách, ani v sezonách, ale s nástupem digitální komunikace se přelévá z jedné strany světa na druhou rychlostí vteřin, respektive megabytů za vteřinu.
Výlet do surrealismu, kdy se na hlavách v podobě klobouků nosily boty či čajové šálky, nám připomene, že loňská inspirace v Ascotu nebyla zase tak novátorskáPřesto ani pro módní fajnšmekry není od věci si události devatenáctého a počátku dvacátého století pročíst znovu, vždyť kdo si tu dobu pamatuje? Dobu, kdy nejdůležitější součástí dámské výbavy byla noční košile, všechno oblečení se šilo, háčkovalo a vyšívalo ručně a dámy si nechávaly trýznit vnitřní orgány šněrovačkou staženou tak, že autorka sadomasochistického románku Padesáti odstínů šedé o tom nemá ani tušení.
Výlet do surrealismu, kdy se na hlavách v podobě klobouků nosily boty či čajové šálky, nám připomene, že loňská inspirace na dostizích v anglickém Ascotu nebyla zase tak novátorská a klobouček princezny Beatrice od Philipa Treacyho na britské královské svatbě by ještě před sto lety způsobil tak maximálně nudné zívnutí.
Nebyla to ale jen ženská emancipace a nástup průmyslové konfekce, které odívání v té době tak proměnily. Světové války ovlivnily nejen vkus, ale i módní zákony, jak připomíná Máchalová na příkladu britské normy CC41, tedy Civilian Clothing Act of 1941. Ženská vynalézavost překračovala bojové linie a dnes již působí úsměvným dojmem „zlepšováček“, kterým si ženy nahrazovaly nedostatkové nylonky – tím, že si namalovaly na nahé nohy tenkou černou linii, připomínající šev u punčoch. „Barvu pohotově začala vyrábět firma Maksymiliana Faktorowicze, Max Faktor.“
Chanelová versus Schiaparelliová
Válku však Máchalová nepřipomíná jen na známé kolaboraci a spleti mileneckých vztahů Gabrielle Chanelové, ale odkrývá také pozadí německého plánu přenést centrum módy z Paříže do Berlína.
Chanelová by ovšem nemohla zůstat v žádné módní publikaci stranou, Máchalová jí zde ale nestaví obvyklý pomník, ale srovnává její život, inspiraci, přístup k navrhování a osobnost s dnes již méně známou Elsou Schiaparelliovou, jejichž návrhy byly „odlišné jako den a noc“: jednoduché a čisté linie pravicově zaměřené nacionalistky Chanelové a surrealistické, komplikované střihy levicové idealistky Shiaparelliové. Přesto si obě našly zákaznice, a některé i shodné.
Po válce však svůj úspěch dokázala obnovit jen Chanelová, a za to, že je její značka stále synonymem módy, může děkovat také svému nástupci Karlu Lagerfeldovi. „Nejhorší módní katastrofou je banalita a přizpůsobivost. Největším zdrojem nudy je posedlost být politicky korektní,“ řekl Lagerfeld již v roce 2000, který se loni připomněl hláškou, že zpěvačka Adele má sice hezkou tvář a krásně zpívá, ale je tlustá.
Zboření hranic mezi módou a designem
Móda však již dávno nesídlí jen v Paříži a neodehrává se jen ve vrcholných salonech. Z Asie si Jana Máchalová vybrala patrně toho nejúspěšnějšího tvůrce, který sám o sobě říká, že žádný módní návrhář není: Isseye Miyakeho. Jeho poznávacím znamením se stalo plisé, technika, která byla známá již starým Egypťanům a kterou počátkem dvacátého století oživil původem Španěl Mariano Fortuny.
Miyakemu se podařilo nejen zbořit hranice mezi módou a designem, kdy často navrhuje věci, které se dají nosit, jak zní ostatně i výklad japonských znaků ki-mono (ki – nosit, oblékat si, mono – věc). Překlenul i známý egoismus a posedlost značkou, která tolik snobů k módě přitahuje a mnoho lidí naopak odrazuje, protože nedokážou svůj odpor ke značkování překonat.
„Nejhorší věc, která se stala v osmdesátých letech, je ta, že se z návrhářů staly hvězdy,“ říká Miyake. Miyake tak vytvořil značek několik a s jejich významy si hrál, a design pro něj znamená spíše týmovou práci. Dnes, kdy je již Miyake, který v dětství přežil výbuch atomové bomby v rodné Hirošimě, v módním důchodu, si vytvořil vlastní módní laboratoř, která pro něj i jeho kolegy znamená spíše místo na tvořivé hraní.
„Panebože, vždyť to jsou jenom hadry,“ povzdechla si jedna kulturní redaktorka seriózního deníku, když měla napsat článek z módní olbasti, k němuž mě požádala o konzultaci. Nejsou. Oděv je také kulturní metafora, symbolický komunikační kód, kterým svému okolí vysíláme znaky o své národnosti, povaze, finančním postavení, vkusu a životním stylu. Jen málokdo však tyto znaky umí číst.
Budiž móda je spolehlivým průvodcem, který inteligentně odkrývá abecedu všeobecného povědomí, které bychom o módě měli mít.
Budiž móda
(Průvodce dějinami módy 20. století)
AUTORKA: Jana Máchalová
VYDAL: Brána 2012
ROZSAH: 276 stran
