Bude společná evropská armáda policejní, nebo vojenskou silou?

Již od ideových otců navrhovatelů a zakladatelů Evropských společenství (nyní Evropské unie) se vine představa o evropském nadstátě – snad federálním – s poslušnými a naslouchajícími členskými zeměmi. Cílem býval a je unitární stát bez národních rysů.

Přitom federální/spolkový stát má mít minimálně pět institucí/prvků společných, které jej i definují – kromě jiných, jež jsou v pravomoci členských zemí, přičemž některé jsou oddělené, zejména finance:

• jednotnou a jedinou měnu, jako je švýcarský frank nebo americký dolar;
• finance – zejména kvůli centrálním pravomocem a jejich plnění, jejich výběr i použití jsou oddělené od financí členských zemí, například federální daně v USA;
• centrálně chráněnou a kontrolovanou hranici stejně jako v případě každého suverénního státu a dlouhodobá pravidla, která jsou respektována a jejich porušení sankcionováno;
• bezpečnostní složky – federální policii vedle té států a samospráv, vnější a vnitřní federální zpravodajské služby, jako je v USA FBI či CIA;
• armádu se všemi náležitými složkami.

Pragmatičtí otcové zakladatelé

Otcové zakladatelé Evropských společenství (ES) byli realisty a v prvních desetiletích „společenství“ se pragmaticky omezili na cíl svobodného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob – reálný koncept pro rozvoj společné ekonomiky a současně národních ekonomik, tedy common market, společný trh.

To se podařilo u zboží, nikoliv však u služeb a kapitálu, u něhož jsou „přeplněny“ původní naděje i cíle – některé části EU jsou téměř povinné jej posílat do jejích nefungujících částí, například do Řecka a jižního a středomořského křídla, aniž by za to něco získávaly.

Nebyla ani naplněna jediná chráněná a kontrolovaná hranice. Schengenský prostor je průchodný od Atlantického oceánu až po Karpaty a Kypr, ale ne pro celou EU, například Rumunsko a Bulharsko zůstávají stále mimo něj. Stále není ani kontrolována většina hranice ve Středozemním a Egejském moři.

Nezbytným prvkem spolkového/federálního státu či konfederace je společná měna, již však EU dosud nemá. Má ji jen část členských zemí – eurozóna –, které chtěly z různých důvodů nahradit své měny. Euro však není jedinou měnou na území současné unie. Existují i jiné, například tři korunové – švédská, dánská a česká –, britská libra, polský zlotý či maďarský forint.

Odvádění pozornosti

Evropská unie ani nemá společné finance, jež by suverénní útvar měl mít. Finanční prostředky, jež do Bruselu odvádějí členské země, nejsou federálními daněmi, ale jen odvody na financování unijních institucí a personálu – na platy, důchody a další benefity pro desítky tisíc zaměstnanců a funkcionářů. Navíc jsou používány na dotace, jež křiví ekonomiky členských zemí EU i charaktery úředníků.

EU také postrádá federální bezpečnostní aparát – federální policii, již Europol ani Interpol nemohou nahradit – i zpravodajskou službu a společnou armádu, jež je však evergreenem politických a akademických diskusí a druhoplánovým cílem k odvádění pozornosti od vážných problémů EU.

Tento evergreen se znovu objevil letos na konci léta, aby odvedl pozornost od brexitu, fiaska experimentu se společnou hranicí – schengenského prostoru – kvůli migrační vlně z Asie a zejména z Afriky, krize eurozóny v důsledku neřešených a nevyřešitelných dluhů členských států a od varování Mezinárodního měnového fondu před katastrofální situací bank některých členských států eurozóny, a to nejen italských a německých.

Francie, Itálie a Německo

Nyní se opět hodí odvést pozornost k evergreenu společné evropské armády (SEA), jež však neexistuje z dobrých důvodů. Bezpečnostní situaci Evropy v letech 1949 až 1990 řešila efektivní organizace a síla NATO, jehož členy je většina členských zemí EU. NATO fungovalo po celou dobu studené války a v Evropě stále pouze tato Aliance může zabránit její obnově.

Armády většiny členských zemí EU jsou propojené a mají společné velení v Bruselu, přičemž NATO funguje především díky USA a Velké Británii, bez nichž by Evropa nebyla v rovnováze a EU schopná obrany. Evropská armáda navíc nemůže být společná, protože v EU jsou i neutrální státy – Rakousko, Švédsko a Finsko –, jejichž status se odvíjí od jiných velmocenských i kolektivních dohod. Na ně pak navazují státy, jako je neutrální Švýcarsko a člen NATO Norsko, jež jsou sice s EU ekonomicky propojené, ale suverénní.

Propagátory oprášené, ale neuskutečnitelné společné evropské armády jsou vůdčí členské státy EU Francie, Itálie a Německo, jejichž vrcholní představitelé se dokonce proto letos 22. srpna sešli na letadlové lodi u italského ostrova Ventotene, aby projednali tuto novou zázračnou zbraň. Tyto ostatky původního politického cíle se zřejmě znovu objevují, aby odvedli pozornost od zmíněných vážných problémů EU. Možná ale i kvůli třistaletým mocenským ambicím Francie, Pruska/Německa a od roku 1861 i Itálie.

Otázka NATO

Vzniku takové, po brexitu výhradně kontinentální SEA brání NATO, protože v Evropě nemohou vedle sebe existovat dvě vojenská uskupení. Jádrem síly NATO jsou USA, Kanada a Velká Británie, nečlenské státy EU Norsko a Island a Turecko kvůli své strategické geopolitické poloze.

NATO by proto mělo jednoznačně říct, že vytvoření SEA je vražedné pro mír a rovnováhu v Evropě i pro Alianci, a nepodlehnout chlácholení, že tato armáda ve skutečnosti nevznikne. Překážkou vzniku SEA je i Rusko kvůli uspořádání po druhé světové válce a dodnes platným dohodám.

Je cílem snahy o SEA rozbití, oslabení či dokonce rozdělení NATO kvůli starým ambicím evropských mocností? Podsouvá někdo své iluze o obnovení evropských říší a hegemonií Napoleonů, německých císařů a Mussoliniů? Neskončily snad v bitvách u Sedanu a Verdunu za první světové války a u El Alameinu a v Ardenách za druhé světové války?

Za obnovenou snahou o SEA může také být vytvoření další byrokratické a mocenské struktury snižující transparentnost EU, zamlžení NATO a tlak na sice zprofanovanou, ale stále existující touhu po „stále hlubší provázanosti unie“.

Spor o Alsasko-Lotrinsko

Otázka již z římského práva zní: Cui bono? Komu by to prospělo? Většině členských států EU včetně dosud Velké Británie nikoli. A ani skandinávským státům – Dánsku, Švédsku, Norsku a Finsku –, propojovaným společnými zájmy ještě na začátku 20. století. Švédsko a Finsko nejsou členy NATO, navíc Švédsko bylo neutrální v obou světových válkách i ve válce studené a Finsko zase prošlo finlandizací rusko-sovětskou mocí.

Představa Francie o SEA a o vládě tří zemí, jež v srpnu jednaly na letadlové lodi, je iluzorní. Vždy se totiž v případě Německa a Francie časem objeví otázka kdo s koho. Zase dojde na spor o Alsasko-Lotrinsko. Poslední italské velmocenské vojenské úsilí v letech 1935 až 1945 nelze považovat za kvalifikaci pro vedení SEA.

Cui bono směřuje i na opačnou stranu evropského kontinentu – do Ruska. Jeho politické a vojenské stratégy by rozdělení NATO v důsledku odchodu jeho anglosaské části a chaos a nejistota v západní Evropě nesmírně potěšily. Nejnovější události pak ukazují, že se Rusko již několik století dokáže pragmaticky domluvit s Tureckem. Rusko také vítá

výroky v americké prezidentské kampani, že USA nejsou nadále v rámci NATO povinné hájit baltské státy, i následnou obnovenou snahu o SEA.

Předskokan Sobotka

Existuje i další důvod pro vznik SEA. Armády mají nejen vnější obranné funkce, ale zasahují i uvnitř států při mimořádných událostech – přírodních a politických. V USA zasahuje Národní garda a další speciální federální složky v případě mimořádných událostí. Společná evropská armáda by podle tohoto vzoru mohla sloužit jako unijní policejní sbor na „udržování pořádku“ v členských zemích EU vojenskými, ve skutečnosti však policejními silami.

V Česku začal tuto snahu o SEA podporovat především premiér Bohuslav Sobotka, a to několik dní po jednání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v Praze 25. srpna. A pokračoval na setkáních vrcholných představitelů EU a Visegrádské skupiny ve Varšavě a v Bratislavě.

Sobotka se stal předskokanem na koncertě pro hlavního účinkujícího Angelu Merkelovou (a její bruselskou kamarilu) v prosazování SEA namísto NATO. Oproti tomu ministr zahraničí Lubomír Zaorálek zaujal věcný, racionální a státnický postoj, když SEA odmítá a dává přednost pokračování NATO.

Salámová metoda

Téma společné evropské armády je průběžně oživované salámovou metodou a 21. až 24. listopadu bylo znovu prezentováno a diskutováno v Evropském parlamentu. Jak jsem již řekl, dvě vojenská uskupení vedle sebe na stejném teritoriu existovat nemohou, aniž by vznikl chaos, ledaže by se SEA podobala Lidovým milicím minulého režimu.

Této role SEA si všiml i první možný český prezidentský kandidát Michal Horáček: „Po konzultacích s odborníky doporučuji, aby Evropa vytvořila akceschopnou sílu policejního typu. Protože my nepotřebujeme tanky a rakety na lidi, kteří přicházejí do EU. Ale spíš policejní síly, které mají jiné kompetence a trénink.“

Ve „stále těsnější unii“ by tedy mohla SEA policejně zasahovat uvnitř členských států EU, které podle ústředínepochopily nutná opatření v politickém uspořádání vlastní společnosti. Evropská komise a její lucemburský předseda Jean-Claude Juncker by pak už nemuseli Polsku či Maďarsku vzkazovat, že vnitropoliticky „zlobí“, ale poslat tam na vojenské cvičení společnou evropskou armádu.

V červenci 1968 poslala Varšavská smlouva vojenským cvičením společné armády na Šumavě varování Československu. Následně 21. srpna 1968 ústředí použilo druhý stupeň pro řešení mimořádných událostí v členské zemi.