KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zrušil usnesení vrchního státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání tří exposlanců (Fuksa, Šnajdr, Tluchoř). Trestní stíhání tak nebylo zastaveno, jak upozorňují právníci, což umožňuje vrchnímu státnímu zastupitelství v trestním stíhání pokračovat poté, co by znovu rozhodlo o jeho zahájení na základě upraveného usnesení.
Nejvyšší státní zástupce tak rozhodl na základě stížnosti obviněných, s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu, které však komentoval jako „nepředvídatelné, překvapivé, extenzivní“.
Překvapení na překvapení
Sdělení obvinění postavilo vrchní státní zastupitelství na tom, že poslanci rezignovali na mandát (za protiplnění). Mandátu se však lze vzdát pouze a jedině na parlamentní půdě, a to ústně či doručením písemnosti. A to je velmi střídmý a přesný výměr poslaneckého projevu (byť – v tomto případě – posledního).
Je proto překvapivé, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro nejvyššího státního zástupce překvapivým a dokonce prý nepředvídatelným, když podle článku 27 (2) Ústavy nelze poslance nebo senátora trestně stíhat za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech (podléhají pouze disciplinární pravomoci té které komory). A o vzdání se mandátu lze opravdu těžko říci něco jiného. Co do svého významu to je dokonce jeden z nejvýznamnějších poslaneckých projevů.Co se extenzivity usnesení Nejvyššího soudu týče, není jasné, co má nejvyšší státní zástupce na mysli
Jednou rukou nelze tleskat
Co se extenzivity usnesení Nejvyššího soudu týče, není jasné, co má nejvyšší státní zástupce na mysli. Obvinění bylo opřeno o činnost, za niž je poslanec nestíhatelný – a není o tom celkem sporu, protože mandátu se opravdu nelze vzdát jinak než ústně nebo písemně na parlamentní půdě. Těžko lze o nějaké extenzivitě mluvit, spíše o případnosti. O extenzivitě bylo možno mluvit v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Bárta & Škárka, kdy zahrnul mezi parlamentní orgány i poslanecké kluby.
Nejvyšší soud tedy rozhodl, že na rezignaci na mandát se vztahuje imunita, protože patří mezi ústavou chráněné projevy poslance. Anuloval tak jednu polovinu stíhaného trestného činu, čímž se zhroutilo celé trestní stíhání. Tento důsledek je nejen logickým, ale naprosto nutným, už vzhledem k tomu, že druhou půlku trestného činu nikdo nestíhal, což samo o sobě zásadně zpochybňovalo předpoklad, že se deklarovaný trestný čin vůbec stal. Podle trestního zákoníku nemůže být někdo uplácen, aniž by byl někým uplácen. Stíháni musí být oba, nebo nikdo.
Pryč od parlamentu!
Jak bylo dříve naznačeno, vydají se trestněprávní orgány asi následující cestou: Opustí argumentaci opírající se o rezignaci na mandát a budou se snažit maximálně možným způsobem se nacházet mimo parlamentní půdu (což je rozumné nejen v tomto případě, ale zřejmě i obecně). Konstrukce bude postavena tak, že trestný čin korupce tehdejší poslanci dokonali již přijetím slibu funkce, a měla by být doložena jednáním mimo parlament.
Tato konstrukce však může fungovat pouze v případě, že bude stíhána i uplácející strana. V opačném případě se bude vrchní státní zastupitelství dobývat do dveří, které by měly zůstat pro takovéto polovičaté experimenty trvale zavřené.
Možná toto měl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman na mysli, když zdůrazňoval odpovědnost dozorového státního zastupitelství (vedeného Ivo Ištvanem) za kvalitní vedení vyšetřování. Zdůraznění, které je věcně zbytečné, protože jen opakuje dikci zákona. Důrazné připomenutí zákonných povinností a odpovědnosti tedy vyznělo káravě.Právní kultuře naší společnosti prospěje kvalitně vedená obžaloba, i když nebude ze svého hlediska „úspěšná“
I kvalitní prohra je dobrý výsledek
Je však třeba rozlišit mezi odpovědností dozorového státního zastupitelství za kvalitní a přesné vedení vyšetřování, což jest vztah korektní, a odlišit ho ostře od mediálně nadhazované odpovědnosti téhož státního zastupitelství za výsledek soudního procesu. Tuto nekorektní variantu „odpovědnosti“ měl nejvyšší státní zástupce zřetelně odmítnout, protože by vedla do pekel. Měl naopak říci, že právní kultuře naší společnosti prospěje kvalitně vedená obžaloba, i když nebude ze svého hlediska „úspěšná“.
Tím se dostáváme k možnosti, že by přece jenom existovala cesta, jak záležitost „mandát versus trafiky“ dostat před soud, a dočkat se tak prvního nástřelu hranic mezi politikou a trestným konáním. Nejvyšší soud oprávněně státnímu zastupitelství odňal možnost opřít obvinění, respektive žalobu, o rezignaci na mandát, avšak výslovně nevyloučil možnost pokračování trestního stíhání modifikovaným usnesením. Vyžadovalo by to však brilantní výkon vrchního státního zastupitelství. Napětí znovu stoupá, tentokrát však civilizovaněji.