Lidovky.cz

Bůček, cigára... a do nebe

Slovensko

  7:31
„Je mi padesát osm let a mám padesát osm vnoučat,“ spustí na mě Romka z Hradce Králové, když vejdu do jejího bytu v Pražské ulici. Říkám si, že to musí být nadsázka... Reportáž o lidech, kteří žijí hned vedle, za zdí. A dožívají se až o patnáct let méně než většinová populace.

Romové z Pražské ulice v Hradci Králové. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Dům bezprostředně obkružuje zeď. Žije v něm sedm romských rodin, jinak nikdo. Lze hovořit o takzvané sociálně vyloučené lokalitě? Zcela přesné definice tohoto pojmu neexistují, a tak je jen na uvážení, zda obyvatele řadit k osmdesátitisícové populaci žijící v takových lokalitách v České republice (číslo uvádí vládní Agentura pro sociální začleňování). Na první pohled však jistě existují podstatně horší místa k životu.

Stačí vyjít zpoza zdi na ulici a jste v „normálním“ světě. Proudí tu rušná silnice, kousek odtud najdete obchodní centrum, jehož manažerka sepisuje dopisy radnici, aby něco udělala s „nepřizpůsobivými“ před vchodem, protože odrazují návštěvníky. Na výstřelky se však ptát nechci, zajímá mě – jakkoli to zní banálně – životospráva. Co by byl život bez masa „A příští rok mi bude 59 a na cestě je padesáté deváté,“ směje se paní a mně pomalu dochází, že nežertuje. Potvrzuje, že sama má osm dětí, poprvé prý otěhotněla ve čtrnácti letech, to ale ještě potratila.

S cukrovkou...

Je silná diabetička, dvakrát denně si do břicha aplikuje inzulin a její nejoblíbenější jídlo? „Bůček! Ten si dám ráda,“ přiznává s potměšilým úsměvem. Když se ptám, zda to třeba neškodí její cukrovce, odpovídá, že třeba škodí, no a co? Co by pak z toho života vůbec měla! Už tak nesmí sladké a to je velká oběť, protože sladkosti mívala moc ráda.

Romové z Pražské ulice v Hradci Králové.

Po několika minutách přichází její zhruba stejně starý druh (nejsou manželé), je po mrtvici a po infarktu. I jeho oblíbeným jídlem je bůček. Brambory a vůbec přílohy nerad. Obchází po místnosti a spíš poslouchá, mluví jeho partnerka; evidentně je to ona, kdo vládne rodině a má pod palcem peníze. Opraví ji jenom jedinkrát. Když žena tvrdí, že spotřebují (ve třech) dvě krabičky cigaret denně, pousměje se, skočí jí do řeči a řekne: „To trochu víc, tak dvě a půl určitě.“Později přichází jedna z jejích dcer s malým chlapcem. „Je mi třicet osm amám deset dětí. Během všech svých těhotenství jsem kouřila a podívejte se: všechny jsou zdravé.“ První dítě porodila už v šestnácti. Žena sice má nadváhu, obézní však není. Ptám se, jestli ví, že kouření v těhotenství neprospívá jejímu dítěti? „Ale jo, doktorka mi to pokaždé říkala.“

Aby se to nepletlo, tak i její druh má nejraději maso – bůček, řízky, kuře. „Bez masa se člověk prostě vůbec nenají,“ prohlašuje žena a podává svému chlapci koblihu. K lékařům všichni pravidelně chodí (i ke gynekologovi). Alternativní medicínu neuznávají, doktor je pro ně autorita – věří mu. Na důkaz pravidelných návštěv ordinací vytahuje matka ze skříně igelitovou tašku plnou krabiček léků. Má je se svým druhem pečlivě rozřazeny do škatulek po jednotlivých dnech; berou je pravidelně. Poznávám jenom ty na hypertenzi.

S pravidelností návštěv lékařů to ovšem neplatí tak docela: k zubaři totiž nechodí vůbec. Na jejich chrupech je to velmi znát… „Když mě bolí zub už strašně moc, tak si ho prostě vytrhnu,“ hlasitě se směje osmapadesátiletá žena. Dělá si legraci, nebo to myslí vážně? Každopádně pár posledních zubů zůstává pouze na jejím horním patře.

Religiozita jako fenomén?

Rozhovor probíhá ve veselém duchu, zvážníme pouze jednou, a to když se ptám, jestli ještě žijí ženiny rodiče. „Bohužel už dlouho ne. Bylo by to hezké, nepřipadala bych si tak stará. Maminka zemřela po padesátce, tatínek po šedesátce,“ říká posmutněle. Svaté obrázky V obývacím pokoji nechybí televize, která je po celou dobu zapnutá, po očku sledujeme oblíbenou českou komerční stanici. Byt je udržovaný v naprosté čistotě, pokud nepočítám trochu nepořádku kolem kamen v koutě místnosti; i když prý měli v nedávné minulosti v bytě štěnice. „Švábi jsou lepší než štěnice, aspoň nekoušou,“ říká mi druh osmapadesátileté Romky.

Stěny místnosti jsou doslova posety náboženskými obrazy: malý Ježíš s Marií, Ježíš s beránkem, zobrazení piety; na každé stěně něco najdete. Snad proto by mělo překvapit, že ani matka, její dcera a ani druhá dcera, která se objeví, když už se loučím, nejsou vdané, žijí „na hromádce“.

Jestli je ale religiozita sdíleným romským fenoménem, nevím. Moc to netuší ani Agentura pro sociální začleňování. Její ředitel Martin Šimáček potvrzuje, že náboženské symboly se u Romů objevují často, a naznačuje několik vysvětlení. Zaprvé řada romských rodin se přistěhovala z religióznějšího Slovenska. Zadruhé Romové „dohánějí“, ovšem s jistým fázovým posunem, majoritní populaci, kopírují kulturní vzorce. Snaží se „začlenit“? Na seriózní výzkum tohoto fenoménu jsem nenarazil. Až na medializované excesy nemáme příliš odpovědí na otázku, nakolik se život takových „nepřizpůsobivých“ rodin liší od života přinejmenším části takzvané většiny. Návštěva u sousedů poskytuje několik dalších signálů.

Statusové symboly

Kdo nám to svinstvo nabízí? Gádžové! Otevírá mi žena odhadem pětatřicetiletá. Jsou u ní právě na návštěvě její dvě sestry, muž ani děti nejsou doma; je všední den. Byt se trochu podobá předešlému - pestrobarevné stěny, na nich opět křesťanské symboly (byť v menším množství); po levé straně dveří vypnutá televize.

Interiér romské domácnosti v Pražské ulici v Hradci Králové.

A podobné jsou i některé návyky. Žena, která mi otevřela, také kouřila v době těhotenství, poprvé otěhotněla, když jí bylo šestnáct (dětí má ale méně, snad tři). Nikoli beze stopy jisté hrdosti říká, že děti rády chodí do fastfoodů. Opakovaně se setkávám s poznáním, že fastfood je v těchto rodinách synonymem pro „dobré drahé jídlo“. A je záležitostí statusu (dobré pověsti) tam chodit.

Součástí statusu, jak zjišťuji, je také drahý mobilní telefon na splátky (zřejmě nejčastější elektronika, kvůli které se Romové zadlužují). Pravda, telefony končí leckdy už po několika týdnech v zastavárnách. Majitelé dostanou na ruku peníze, byť obnos je jen zlomkem původní ceny, víc je v konkrétní životní situaci nezajímá. Zůstane dluh, a to znamená splátkový kalendář a vesměs pravidelnou přítomnost exekutora.

Jak tyto rodiny hospodaří? Jedna ze sester paní této domácnosti je sdílná: Čtyřčlenná rodina, dva dospělí a dvě dospívající děti, žije ze sociálních dávek. V souhrnu jde o přibližně 14 tisíc korun měsíčně. Z toho zaplatí něco přes 6 tisíc korun za bydlení, se zbytkem hospodaří. Jestli mají i jiné příjmy, prozradit nechce. Jak však zjišťuji, většina mužů obývajících dům v Pražské ulici není ve všední den doma k zastižení a o náplni jejich času lze jen spekulovat.

Drogy jsou tabu

Druhá navštívená rodina se od té první v mnohém odlišuje. Například s masem jako stravovací prioritou se nesetkávám. Žena i její sestry jedí těstoviny i zeleninové polévky. Počtem dětí se příliš neliší od většinové společnosti. Nájemkyně bytu (všechny byty jsou městské, „lepší“ – dozvídám se) si dělá legraci ze své mladší sestry: prý právě teď čeká dítě. Až po šesti letech!

Naprostým tabu jsou drogy. Žádná ze sester je nikdy ani nevyzkoušela. Chvilku o nich mlčíme a pak jedna z žen zvýšeným hlasem říká: „Já vám něco povím. Drogy máme my cikáni od vás – gádžů! Stejně jako indiáni dostali chlast od bělochů. A stejně tak máme od vás hrací automaty. Všechno tohle svinstvo máme od vás! Postavili jste nám to do cesty a teď nás s tím mlátíte pěkně po hlavě a říkáte, že jsme feťáci, protože jsme to nedokázali obejít. Jasně, někteří z nás jsou možná feťáci, i když je sama neznám, ale své děti bych vzala pod krkem a vytloukla bych to z nich. Ale kdo to k nám přines? Kdo nám to nabízí? Gádžové.“

Byty v Pražské ulici jsou udržovány v čistotě, jen vnitřní vybavení tu a tam připomene příjmovou kategorii jejich obyvatel.

Tytéž vzory, kratší život Nedalo by se v podobném duchu navázat? Nezaujímá snad centrální prostor jejich bytů stejná televize, jakou nalezneme ve statisících bytů obývaných většinou? Televize přeplněná barevnými reklamami na rozjásaná a lahodná kuřecí křidélka fastfoodů nebo na elektroniku, „bez které prostě nemůžete existovat“?

Romové mají mnoho stejných vzorů jako většina. Tatáž paní, která spustila lamentaci nad drogami, mi řekla: „Zrovna včera jsem viděla v televizi Van Damma, oblíbence mého syna, a ten byl úplně nadraný. On se kvůli těm drogám neuvěřitelně motal. Co si pak má myslet můj syn, který ho zbožňuje?“ Romy, jak se dozvídám, oslovují i další soudobé hvězdy: Justin Bieber, Miley Cyrusová...

Když jsem před několika měsíci hovořil s romským místostarostou Ralska Otou Váradim, zdůrazňoval právě tu stejnorodost, provázanost Romů a majority: „Navštěvovali jsme české školy, učili se ze stejných učebnic. Automaticky jsme přijali,a museli přijmout, kulturu většiny.“

Tolik o návštěvě v jednom královéhradeckém domě. A nyní k důsledkům života, jaký jsme viděli.

Jako majorita?

Žije, či nežije-li většina českých Romů podobně jako majorita, je samozřejmě diskutabilní. K dispozici jsou ovšem závěry, že životní styl části romské populace dramaticky snižuje průměrný věk dožití.

Hana Janatová ze Státního zdravotního ústavu, která se zdravím Romů dlouhou dobu zabývá, říká, že neexistují přesná čísla, jen různá dotazníková šetření, z nichž nicméně pramení její domněnka, že průměrná očekávaná délka dožití u českých Romů je o deset až patnáct let nižší než u většinové společnosti.

Eva Davidová v knize Kvalita života a sociální determinanty zdraví u Romů v České republice (2010, Davidová a kol.) uvádí, že z jejich výzkumu vyplynulo, že průměrný věk romských mužů dosahuje 57 let, romských žen 64,8 roku.

Ze studií, které provedla Hana Janatová, vypadávají alarmující srovnání:

  • u českých Romů je 2,5krát vyšší kojenecká úmrtnost než u majority. Častějším případem jsou porody dětí pod 2500 gramů váhy;
  • při epidemii hepatitidy A v roce 2009 byli z 30 procent nakaženi právě Romové a v roce 2010 to bylo dokonce 40 procent;
  • tuberkulóza je u Romů desetkrát častější než u většinové společnosti;
  • více než polovina těhotných Romek kouří.

Co se týká sladkostí a masa, Romové v průměru spotřebují 460 procent doporučené denní dávky; oproti tomu zeleniny pouze 19 procent, mléčných výrobků 30 procent a ryb 6 až 12 procent.

Zdravím Romů se zabývá například také brněnská nezisková organizace DROM. Prostřednictvím svých terénních pracovníků v roce 2013 zjistila:

  • ve sledovaných sociálně vyloučených komunitách se vyskytují infekční choroby jako žloutenka a impetigo (bakteriální nakažlivá kožní infekce);
  • v obydlích se objevují štěnice, švábi a plísně, které jsou příčinou respiračních onemocnění dětí; v důsledku zanedbané péče jsou časté stomatologické problémy;
  • nevhodné stravovací návyky přispívají k vysokému cholesterolu, krevnímu tlaku a hladině cukru v krvi.

A lze pokračovat. V časopise Hygiena v článku Stravovací zvyklosti romských těhotných žen uvádí Jolana Rambousková (2003), že u romských těhotných žen se vyskytují horší stravovací návyky než ve většinové populaci: romské ženy častěji upřednostňují potraviny typu hranolků, chipsů nebo uzenin, a to na úkor ovoce a zeleniny. V těhotenství tehdy přiznalo kouření 57 procent Romek (oproti 23 procentům matek z většinové populace).

Romský problém?

Vyvstává otázka: souvisejí zdravotní problémy Romů s jejich etnicitou, nebo jsou jen součástí mnohem širšího sociálního problému?

Několik zajímavých závěrů nalezneme ve zprávě Evropské výběrové šetření o zdraví v České republice EHIS (za rok 2008). Podstatnou determinantou zdravotního stavu české populace (nejen u Romů) je vzdělání. Existuje úměra: čím vyšší vzdělání, tím méně vleklých nemocí v pokročilejším věku. A nejen to: statisticky rovněž platí, že čím vyšší vzdělání člověk má, tím více jí zeleniny, ovoce, méně kouří, více chodí k zubaři, sleduje hladinu cholesterolu a podobně.

Související sociální determinantou je výše příjmu. Muži, kteří mají nižší příjem než šest tisíc korun měsíčně na svou osobu (v rámci rozpočtu nukleární rodiny), se mezi 45 a 64 lety cítí subjektivně zdraví v 50 procentech případů. Pokud však jejich příjem (znovu v přepočtu na osobu) přesáhne 15 tisíc korun, zdravých se jich cítí 74,4 procenta. A ženy věrně kopírují muže.

Romové okupující v průměru nižší patra sociální hierarchie jsou přirozeně náchylnější žít méně zdravým způsobem života, čímž se ovšem neliší od takzvaných white trash. Důsledkem je nižší střední délka života. Není to ale nejspíš důsledek jejich „romství“ (čili nezměnitelného faktu), nýbrž důsledek jejich sociálního statusu, který změnit lze.

Jenže i v těch „lepších, městských“ bytech v Hradci Králové jsem vyslechl větu tak příznačnou pro deklasované bez ohledu na etnikum: „Neargumentujte mi tady dodržováním nějakého systému! Je to zasraný systém, tak proč ho dodržovat?“ V koutě se vyjímala předpotopní kamna, chystal se nezdravý oběd, děti inhalovaly cigaretový dým a lidé byli vlastně veselí.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.