Bojem za „rovnost“ manželství k nové diskriminaci

V důsledku neplánovaného zkrácení času pro vystoupení zazněla 9. října v Poslanecké sněmovně vedle příspěvků Jakuba Kříže, Hany Hamplové, Dany Konečné v rámci veřejného slyšení k peticím na podporu manželství muže a ženy jen část příspěvku právníka a sociálního pracovníka Jana Petra Kosinky. Následující verze jeho příspěvku je nezkrácená, v celé jeho verzi. (Některé mezititulky jsou redakční.)

Dobré odpoledne!

Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení hosté, svůj příspěvek jsem nazval Bojem za „rovnost“ k nové diskriminaci.

Jedno z hlavních tvrzení kampaně Jsme fér zní: „Většině to neublíží a menšině to pomůže.“ Vytváří dojem, že jde jen o drobnou změnu právního institutu manželství, která nebude mít vliv na ostatní lidi. Bohužel to není pravda. O dětech již byla řeč. Proto bych chtěl obrátit vaši pozornost ještě k jednomu aspektu, který se v těchto debatách velmi opomíjí – souvislosti uzákonění takzvaného stejnopohlavního manželství se svobodou.

Otázka svobody – bavíme se o svobodě politické – není souhrnem všech možných i nemožných individuálních či skupinových nároků, nýbrž primárně se měří prostorem, v němž stát do osobní sféry jednotlivce či skupiny nezasahuje. Každému nároku jednotlivce či skupiny totiž ve skutečnosti odpovídá povinnost ostatních, čímž se jejich prostor svobody nutně zmenšuje.

Diskriminace oponentů

Ve skutečnosti totiž existuje naprosto prokazatelná souvislost mezi prosazováním LGBT agendy, jejíž vlajkovou lodí je manželství stejnopohlavních párů, a zcela novou vlnou diskriminace všech oponentů, která pravidelně v zemích, kde jsou tyto sňatky legalizované, přichází v těsném závěsu za touto legalizací.

Abych nebyl napadán, že se pokouším věštit z křišťálové koule, uvedu několik případů, které se staly za krátkou dobu, po kterou jsou homosexuální svazky legalizované – poprvé v Nizozemsku v roce 2001. A nejde o drobnosti, ale spíše o novou vlnu diskriminace, rozdělování společnosti a pronásledování disidentů. Svoboda projevu, slova, tisku, svědomí a náboženství jsou nejen ohroženy, ale přímo atakovány proponenty nové agendy, a to v zemích, jako je Velká Británie, Francie či Švédsko.

Co mám na mysli? Vyhazování z práce a studia, mediální útoky a kampaně, blokády veřejného vystoupení oponentů, zesměšňování, vylučování z rozhodovacích postů, likvidační pokuty pro živnostníky, cenzura internetu, a dokonce drobnější tresty odnětí svobody, zřizování převýchovných komisí, specializovaných soudních institucí, monitorovacích komisí.

Nehovořím o normalizačním Československu, to je aktuální situace ve Velké Británii, Francii, Švédsku či v Kanadě. A týká se těch, kdo mají jiný názor na agendu LGBT, a především na stejnopohlavní manželství. Po schválení stejnopohlavních svazků totiž již nestačí tolerance, ale začal být vyžadován aktivní souhlas. Protože mě tlačí čas, uvedu jen několik příkladů, ale mohu jich uvést mnohem více.

Vyhozený student

Felix Ngole byl student sociální práce na Sheffieldské univerzitě, který v roce 2015 umístil na svou facebookovou stránku komentář s odkazem na citáty z Bible na podporu Kim Davisové, úřednice, která v USA odmítla vydávat takzvané manželské licence stejnopohlavním párům, za což byla soudně stíhaná a nakonec uvězněná „za pohrdání soudem“. Následně mu bylo sděleno, že jeho facebookový profil je předmětem vyšetřování kárné komise univerzity, v důsledku čehož byl později vyloučen ze studia.

Ngole se obrátil na soud, který sice uznal, že bylo omezeno studentovo právo vyjadřování, nicméně z důvodu „prevence, protože by tento post mohli číst lidé, kteří by jej mohli považovat za neslučitelný s étosem daného oboru“. Studentovo právo na svobodu vyznání – dle tvrzení právních zástupců Sheffieldské univerzity, jimž dal soud za pravdu – údajně nebylo porušeno, protože předmětem sporu nebylo jeho vnitřní přesvědčení, nýbrž vyjádření tohoto přesvědčení.

Nepřipomíná to něco? Není to tak dávno, co vládnoucí moc říkala: „V soukromí si můžete myslet, co chcete, ale běda, když to budete říkat někde navenek.“

Likvidace drobných živnostníků

Známé jsou případy živnostníků, kteří se odmítají podílet na přípravě obřadu uzavření stejnopohlavního „manželství“. Jde o květináře, pekaře či cukráře. O takovém případu v USA napsala nedávno v Echu24 Lucie Sulovská. Šlo o pekaře, který padl do pasti nastrčených aktivistů v roli provokatérů. Výsledkem jsou finančně ruinující soudní spory, respektive pokuty.

Podobný je případ z Velké Británie. Manželé Daniel a Amy McArthurovi, kteří v Belfastu provozují pekárnu Ashers Bakery, odmítli upéct dort s nápisem Support Gay Marriage (podporujte homosexuální manželství), protože je to proti jejich svědomí. Komise pro rovnost určila, že mají zákazníkovi zaplatit 500 liber za porušení antidiskriminačního zákona. McArthurovi se odvolali k soudu, který na podzim 2016 rozhodnutí komise potvrdil, a odsoudil k zaplacení 500 liber zákazníkovi a 88 tisíc liber soudních nákladů.

(Den po veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně, tedy 10. října, bylo zveřejněno, že britský Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch manželů McArthurových. To je velmi potěšující zpráva, jež snad signalizuje, že odpor proti excesům levicových liberálů nejen v USA, ale i v Evropě, nabírá na síle. Každopádně celá záležitost trvala čtyři roky soudních sporů a přišla na 500 tisíc liber – 15 milionů korun –, z nichž polovinu zaplatili daňoví poplatníci, a polovinu vybraly na sbírkách katolické charity.)

Vyjádření negativního názoru

Jsou zřizovány speciálně vyškolené, kvazisoudní či soudní instituce, které případy tohoto typu atrahují do své kompetence. Nepřipomíná to něco? Mimořádné soudy u nás za protektorátu zavedli nacisté, poté mimořádné lidové soudy fungovaly po druhé světové válce a staly se mocným nástrojem likvidace opozice. Za normalizace fungovaly prověrkové komise. Nyní vznikají různé komise či výbory pro rovnost (v Kanadě, Velké Británii), které bedlivě sledují, zda někdo mimo jiné nevyjadřuje negativní názor na stejnopohlavní manželství.

Velká Británie pokročila ještě dále – 21. prosince 2016 byl přijat zákon, který zavádí pro všechny státní zaměstnance, nejen úředníky, ale i učitele či sociální pracovníky, takzvanou přísahu věrnosti (Oath of Allegiance to British values). Netřeba dodávat, že za „britskou hodnotu“ je považováno i právo na stejnopohlavní manželství. Ten, kdo s tím nesouhlasí, není způsobilý vykonávat funkci či zaměstnání placené ze státního rozpočtu.

To ovšem nestačí: dokonce ještě před tímto zákonem bylo přijato zákonodárství, v jehož důsledku byla zlikvidována síť katolických adopčních agentur jen proto, že odmítaly předávat do adopce děti homosexuálním párům. Dokonce ani nešlo o to, že by čerpaly prostředky ze státního rozpočtu. Prostě jen měly jiný názor.

Masivní odpor ve Francii

Podobná situace je ve Francii, kde byly značně medializované případy sankcionování starostů, kteří odmítali asistovat při uzavírání stejnopohlavních manželství. Specifikem Francie je poměrně masivní odpor veřejnosti, který vyvolalo prosazování této agendy. Odehrálo se několik obřích demonstrací (Manifestace pro všechny), z nichž největší se zúčastnilo 1,5 milionu lidí. A nešlo pouze o křesťany; kromě židů, muslimů a ateistů se jich zúčastnili i gayové a lesby, kteří nesouhlasí a agendou LGBT lobby.

Policie zareagovala nepravdivými informacemi o počtech demonstrantů, brutálními zákroky, použitím slzného plynu i proti dětský účastníkům a mimo jiné postihem nošení symbolů tohoto hnutí – vlajka či tričko, na nichž byla vyobrazena silueta rodiny složené z otce, matky a dvou dětí. Ve veřejném parku v Paříži, Jardin du Luxembourg, bylo mnoho lidí pokutováno, zatčeno bez příčiny, protože nosili tato trička či pořádali zábavy nebo rodinné výlety s bannery této akce.

Novinářům bylo zakázáno natáčet, co se dělo. Velká část videí na YouTube z tohoto zákroku je buď zablokovaná, či vyžaduje jmenovité přihlášení pod záminkou ochrany před emočně rušivými záběry. Ano, už samotné nošení obrázku standardní rodiny je považováno za přečin. S tím souvisí i přejmenovávání označení „otec“ a „matka“ v úředních dokumentech ve Francii, Španělsku, Itálii a dalších státech na „rodič A“ a „rodič B“, respektive „rodič 1“ a „rodič 2“.

Ani to není vše. Ve Švédsku či Velké Británii se autority nechaly slyšet, že i církve je třeba donutit, aby poskytovaly sňatky pro stejnopohlavní páry. Stejný záměr vyplývá i z uniklých e-mailů Hillary Clintonové.

Tlak českého státu

Ale nemusíme chodit tak daleko. V naší Radě vlády pro menšiny byla zpracována již v roce 2007 Analýza situace LGBTI menšiny v České republice, která naznačuje, že by stát měl vyvíjet tlak na církve, aby přijaly homosexuální chování jako legitimní:

„V rámci připravovaného antidiskriminačního zákona existuje výjimka pro církve a náboženské společnosti, které mají z interních důvodů právo v pracovněprávních vztazích uplatňovat rozdílné zacházení s osobami i v souvislosti s jejich sexuální orientací.

Otázkou je, zda se tím nedává církvím a náboženským společnostem příliš velký prostor k homofobnímu jednání – například právo odmítnout gaye či lesbu při žádosti o zaměstnání, které bezprostředně nesouvisí s výkonem kněžského povolání (proti zákonné normě, která tuto diskriminaci v zaměstnání vylučuje). Příslušná ministerstva by měla věnovat pozornost způsobu, jakým jsou připravováni ke své práci budoucí učitelé, vychovatelé a kněží.“

Když se eurokomisaře Vladimíra Špidly v roce 2009 zeptali, zda mohou existovat z antidiskriminačního zákonodárství nějaké výjimky z důvodu svědomí nebo náboženství, odpověděl, že žádné výjimky nejsou přípustné. Těchto případů bych mohl jmenovat mnoho a týkají se širokých vrstev obyvatelstva. Jen při přípravě k tomuto vystoupení jsem narazil na zdroje, které jich popisují několik set. Některé jsou popsány i česky, například v knize Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce.

Kolik?

Pouze v Kanadě v letech 2005 až 2012 se podle kvalifikovaných odhadů uvedených v knize Vladimíra Palka Lvi přicházejí odehrálo zhruba 300 soudních řízení v souvislosti s trestáním odpůrců stejnopohlavních sňatků. Kolik však bylo přestupkových řízení, kolik lidí se nechalo zastrašit a raději navenek akceptovali novou ideologii či opustili zaměstnání dobrovolně nebo byli vyhození ze zdánlivě neutrálních důvodů? A jsou další státy – Británie, Francie, Německo, Skandinávie, Nizozemsko či Španělsko.

Řádově může jít i o tisíce či více případů za velmi krátkou dobu, kde jsou používány likvidační pokuty, kratší tresty odnětí svobody, profesní likvidace nebo vyhazování z práce jen proto, že se dotyční dostatečně rychle nepřizpůsobili nové vládnoucí ideologii. A zdaleka nejde jen o křesťany.

O některých případech muslimů, židů, ateistů nebo dokonce homosexuálů, kteří nesdílejí levicově progresivistickou agendu napsala například Lucie Sulovská, ale jsou i další – muslim (britský deník The Guardian již v roce 2007 zveřejnil varování před nebezpečím totalitárních tendencí této agendy), dopis 200 izraelských rabbínů a případ dalšího homosexuála, který s agendou LGBT lobby nesouhlasí.

Otázka svědomí

Stejně jako v zahraničí i u nás se příslušníci všech těchto skupin po schválení nového zákonodárství mohou potenciálně ocitnout se svým svědomím na hraně či za hranou zákona. A kolik je těch, kterým má zamýšlená úprava pomoci? Existuje totiž zřejmě mnoho homosexuálních osob, které ve skutečnosti žádné sňatky ani registrované partnerství nepožadují.

Podle statistik by čtyři procenta homosexuálně orientovaných osob měla odpovídat zhruba 400 tisícům obyvatel České republiky, nicméně registrované partnerství využily necelé tři tisíce párů, z nichž však značný podíl tvoří občané jiných států – Slováci, Ukrajinci, i příslušníci dalších zemí, můj kamarád se například nechal zaregistrovat s Mexičanem.

Počet těch, jichž by se nové zákonodárství týkalo – starostů, respektive tajemníků na obecních úřadech, učitelů, sociálních pracovníků, pracovníků církví, živnostníků – a jimž by do budoucna mohlo hrozit, že by museli aktivně spolupracovat na tomto jednání, ač je proti jejich svědomí, by byl mnohonásobně vyšší. Jen petice Aliance pro rodinu shromáždila za 2,5 měsíce více než 65 tisíc podpisů takových obyvatel. Není tedy pravda, že připravovaná novela občanského zákoníku „nikomu neuškodí“, jak tvrdí aktivisté petice Jsme fér.

Také pojistka

Doporučuji proto počkat a sledovat, jak se otázka bude vyvíjet v zemích, které tuto agendu zavedly první. Zatím uplynula příliš krátká doba, aby byl vidět skutečný efekt. Od první legalizace (2001) neuplynula ani jedna generace, pouze ve čtyřech státech platí tyto zákony déle než deset let, přičemž jde o rozhodnutí s dlouhodobým dopadem na společnost.

Zamýšlené ústavní zakotvení manželství jako muže a ženy není jen legislativní ochranou institutu heterosexuální rodiny, na níž byly postaveny všechny známé velké civilizace (ať v monogamní či polygamní formě), nýbrž i pojistkou proti zásahům státní moci vůči širokým skupinám obyvatel.

Na závěr mám prosbu na všechny, kteří z nějakého důvodu mají pocit, že pro manželství stejnopohlavních párů musejí hlasovat: nedopusťte, aby byl tento zákon (o manželství homosexuálů) přijat, aniž by byla současně přijata i dostatečně silná a co možná nejširší ochrana práva na výhradu svědomí pro disidenty a opozici.

Pokud by totiž byl přijat zákon bez výhrady svědomí, mohlo by se stát, že se svoboda z naší země vytratí stejně jako po druhé světové válce. Nezapomeňme, že mnozí se tehdy utěšovali, že jsou to jen pomluvy či strašení klerikálů, a jiní doufali, že náš socialismus bude jiný než sovětský. A víme, jak to dopadlo.

Neexistuje žádný důvod, proč bychom si měli myslet, že záměry a praktiky naší LGBT lobby budou dlouhodobě směřovat k jiným výsledkům než ve státech, jako je Velká Británie, USA, Francie či Švédsko. Je třeba nezavírat před tím oči, jinak bychom mohli o svobodu skutečně opět přijít!

Děkuji za pozornost