Ohledně Ukrajiny sice lze o rusko-amerických vztazích mluvit jen jako o hluboké krizi a nedůvěře, ale zcela jiné vztahy mezi oběma velmocemi panují ve věci íránského jaderného programu. Tam dokonce Američané nešetří chválou na přístup Rusů a jmenovitě vyzdvihují hlavního vyjednávače Moskvy Sergeje Rjabkova.
„Je to velmi zkušený, profesionální diplomat, jenž skvěle zastává ruské zájmy,“ uvedl Robert Einhorn, který se donedávna za USA na jednáních o Íránu také podílel. Rjabkov je náměstkem ruského ministra zahraničí a v minulosti pracoval s Američany na dvoustranných odzbrojovacích iniciativách. Dnes se tedy soustřeďuje na nukleární aktivity Teheránu a jeho západní partneři opět vyzdvihují jeho slušné a věcné vystupování.
Někteří navíc připomínají, že má nejen významné postavení v hierarchii ruské diplomacie, ale i dobré napojení a efektivní vliv na Kreml. „V tichosti působil jako klíčová postava, která se postarala, aby se zhoršování vzájemných vztahů mezi Moskvou a Washingtonem nepromítlo do mezinárodních rozhovorů o Íránu,“ dodal pro server Al-Monitor Jofi Joseph, další americký expert, který byl v minulosti zapojený do jednání.
Stabilitou k dalším obchodům
Loni v listopadu se navzdory velké snaze nepodařilo konečné dohody s Íránem dosáhnout a nový termín byl stanoven na konec letošního června. Všechny strany se po letech nedůvěry shodují, že tentokrát je politická vůle po úspěchu značná, a že se jedná o technických parametrech – počtu centrifug, jež bude smět Teherán nadále provozovat, stupni obohacení uranu, a také co bude dělat s materiálem, který už Íránci stačili obohatit a lze jej teoreticky po dalším zpracování využít k výrobě nukleární hlavice. Počátkem ledna unikla do médií informace, že i v tomto bodě Rusové nabízejí pragmatické východisko – nadbytečný radioaktivní materiál by od Íránu odebrali právě oni.
S exportem ruských jaderných technologií američtí činitelé spojují pružný a užitečný přístup Moskvy k jednáním o jednom z nejožehavějších témat světové diplomacie posledních let. |
Ve stejné době Rusko jedná s Islámskou republikou o výstavbě dalších jaderných reaktorů pro energetické účely, přičemž ten první, v Búšehru, už je po mnoha letech odkladů v provozu. A právě s exportem ruských jaderných technologií američtí činitelé spojují pružný a užitečný přístup Moskvy k jednáním o jednom z nejožehavějších témat světové diplomacie posledních let. „Rusové mají zájem na dosažení dohody a zabránění vojenskému střetu, což je v souladu s jejich zájmem pokračovat v dalších dodávkách jaderných zařízení do Íránu,“ shrnul Einhorn, který dnes působí v americkém think tanku Brookings Institution.
Ruský zájem o rozvoj íránského jaderného odvětví trvá dvě desetiletí. Ředitel amerického Střediska pro národní zájmy (dříve Nixonova centra) Paul J. Saunders však ruský důraz na export nukleárních technologií spojuje se současnou nedobrou pozicí Ruské federace na globální ekonomické mapě. Pod vlivem západních sankcí spojených s Ukrajinou a klesajících cen ropy a zemního plynu – tedy dvou klíčových položek pro příjmy do ruské státní kasy – totiž podle Saunderse musejí Rusové klást důraz na zbývající dvě exportní odvětví, v nichž vynikají – a to jaderná zařízení a zbraně. „Ruští představitelé obě odvětví silně prosazují, byť to neznamená okamžité zakázky ani zacelení rozpočtových děr po omezení příjmů z ropy,“ napsal Saunders.
Právo veta jako mocný argument
Zmínil přitom trumf, který Rusové na Blízkém východě navzdory hospodářským těžkostem stále drží – své právo veta v Radě bezpečnosti OSN (RB). V roce 2011 Rusové v RB kývli na západní vojenský zásah v Libyi, který vedl ke svržení Muammara Kaddáfího, posléze zavražděného rebely. Moskva od té doby tvrdí, že byla podvedena, neboť „humanitární zásah“ využilo NATO k likvidaci libyjského režimu, který navíc nahradila dodnes neukončená krvavá válka znepřátelených kmenů a frakcí, korunovaná dvěma paralelními libyjskými vládami.
Dokud Rusové mají právo veta v Radě bezpečnosti OSN a dávají najevo připravenost použít ho v zájmu svých partnerů a přátel, mnoho vlád se bude Kremlu dvořit |
Tuto historii Rusové zmiňují, když vysvětlují svůj odmítavý postoj k mezinárodnímu zásahu proti Bašáru Asadovi v Sýrii (byť, jak probleskuje do amerických médií, nyní už i vláda USA začíná brát pod dojmem z nástupu džihádistů Asada na milost). „Dokud Rusové mají právo veta a dávají najevo připravenost použít ho v zájmu svých partnerů a přátel, mnoho vlád se bude Kremlu dvořit, aby si udržely ruskou diplomatickou podporu pro horší časy,“ shrnul Saunders.
Pro praktický příklad můžeme opět do Teheránu. Tento týden tam byl na návštěvě ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Ruští analytici upozorňovali, že jde o první takovou cestu po 15 letech. I když mnozí západní jestřábi počínání Rusů na mezinárodní scéně kritizují, právě s ohledem na západní zájmy Moskva dala k ledu zásadní zbrojní kontrakt s Teheránem, čímž Íránce notně popudila.
Rusko-íránské rozhovory
Jde o vyspělý systém protivzdušné obrany S-300, který by ještě lépe chránil íránská jaderná zařízení proti útokům zvenku a jejž se Moskva v roce 2010 rozhodla nesplnit kvůli tlaku USA a Izraele – tedy právě těch dvou států, které bývají zmiňovány v úvahách o možném útoku na Írán.
I když Moskva a Teherán nejsou formálně členy mezinárodní aliance bojující proti Islámskému státu (IS), dodávají zbraně irácké vládě a Írán dokonce pozice IS v Iráku bombarduje. |
Ředitel ruského Střediska pro analýzy strategií a technologií Ruslan Puchov už před Šojguovou cestou odhadoval, že pro Teherán je otázka dodávek S-300 rozhodující, obzvlášť když podobně Rusové před lety nesplnili pod americkým tlakem dodávky tanků T-72. „Íránci se cítí Ruskem zrazeni a poníženi, takže ve věci nových kontraktů jsem pesimistický,“ předpovídal minulý týden Puchov.
V úterý podepsal Šojgu se svým íránským protějškem Hosejnem Dehkánem dohodu o rusko-íránské vojenské spolupráci. Jak vyzdvihovala teheránská média, také „ocenil významnou roli Íránu v boji proti terorismu“. A je pravdou, že i když Moskva a Teherán nejsou formálně členy mezinárodní aliance bojující proti Islámskému státu (IS), který i pro ně představuje hrozbu, dodávají zbraně irácké vládě a Írán dokonce pozice IS v Iráku bombarduje – jako Američané.
Mediální poselství rusko-íránských rozhovorů ale v úterý 20. ledna znělo jinak. „Írán a Rusko jsou schopné čelit rozpínavosti a chamtivosti USA spoluprací a využíváním svého strategického potenciálu,“ prohlásil íránský ministr obrany Dehkán. K raketám, které z kontraktu ve výši 800 milionů dolarů přerostly v otázku íránské národní cti, oficiálně nic nezaznělo. Jen agentura IRNA napsala, že obě strany jsou připravené toto ožehavé téma „řešit“.
Vyplňování zbrojního vakua
Saundersova teorie, že Blízký východ je pro Moskvu příležitostí k odbytu zbraní, se mnohem více projevuje u Egypta. Od léta 2013 je tam u moci polovojenský autoritářský režim, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta a vládu Muslimského bratrstva. Junta vedená maršálem Abd al-Fatáhem Sísím, který loni na jaře svlékl uniformu a nechal se zvolit civilním prezidentem, vězní tisíce politických vězňů, vynáší hromadné rozsudky smrti pro stovky lidí a šikanuje nepoddajná média. Na Západě čelí toto pojetí lidských práv vlažné kritice, USA ale omezily vojenskou pomoc egyptské vládě – a zde se otevřela příležitost pro Moskvu.
V Káhiře se těší například na ruské systémy protivzdušné ochrany Buk (známé ze sestřelení malajsijského boeingu nad Ukrajinou), vrtulníky i na bojové a nákladní letouny |
Výstižně to v prosinci shrnul list al-Ahrám, když vysvětloval, že zejména vzhledem k novým zdrojům a ohniskům nestability na Blízkém východě a problémům s dosavadními dodávkami od USA se musí Káhira poohlédnout jinam. „Za uplynulé dva roky se odehrála nejčilejší výměna mezistátních návštěv mezi Káhiroua Moskvou od 70. let,“ napsal list tradičně spojený s egyptským establishmentem. „Korunovány byly zbrojními kontrakty za tři miliardy dolarů.“ V Káhiře se proto těší například na ruské systémy protivzdušné ochrany Buk (známé ze sestřelení malajsijského boeingu nad Ukrajinou), vrtulníky i na bojové a nákladní letouny, ve hře je dle egyptských médií i licenční výroba kalašnikovů.
Problémem v tuto chvíli nejsou ani peníze pro ruské zbrojaře – káhirský režim se coby součást regionální aliance tlumící nástup radikálních islamistů těší štědré finanční podpoře od Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. „Egypt dlouhodobě trpěl americkou politickou dominancí, zejména po podpisu egyptskoizraelské mírové dohody a poté pod Mubárakovým režimem,“ uvedl generál Aláa Ezzeddín z Centra egyptských ozbrojených sil pro strategické studie. „USA využívaly své zbrojní dodávky k prosazování zájmů Washingtonu v politice, hospodářství i v dalších otázkách.“
Zájem o Sýrii
Rusové navazují tam, kde se po desetiletích dominance přestává dařit USA – i konzervativní Saúdská Arábie se netají nevolí nad některými aspekty Obamovy blízkovýchodní politiky (především nad „nedostatečnou“ podporou syrských rebelů), a ostentativně dává najevo, že i Rijád se může poohlížet ke Kremlu.
Loni se sice podařilo mezinárodním emisarům usadit ve Švýcarsku k jednomu stolu zástupce Asadova režimu a exilové Syrské národní koalice, jiné opoziční frakce ho ale bojkotovaly a jednání stejně nic nepřinesla. |
Úspěch ale nemají zaručený ani Rusové, zejména v politické sféře. Příznačný byl v tomto ohledu vývoj posledních dní kolem ruských plánů svolat na příští týden do Moskvy nové kolo mírových rozhovorů k Sýrii. Loni se sice podařilo mezinárodním emisarům usadit ve Švýcarsku k jednomu stolu zástupce Asadova režimu a exilové Syrské národní koalice, jiné opoziční frakce ho ale bojkotovaly a jednání stejně nic nepřinesla. Nyní se tedy Rusko pokouší zorganizovat podobná jednání ve svém hlavním městě.
Asadův režim slíbil svému patronovi účast, i když samotný syrský prezident se v rozhovoru pro poslední vydání Literárních novin vyjádřil k rozhovorům spíš skepticky – a odkazoval přitom výhradně na nedostatky opozice. „Myslím, že musíme být realisté, protože máme co do činění s individualitami,“ řekl české novinářce Tereze Spencerové.
„Mluvíme o různých osobnostech, z nichž některé jsou orientovány vlastenecky, jiné nemají žádný vliv a nereprezentují významnou část syrského národa, a některé jsou loutkami v rukou Saúdské Arábie, Kataru, Francie nebo USA, a následně proto nejednají v nejlepším zájmu své země. A další zastupují extremistickou ideologii,“ vyjádřil se Asad na adresu různých opozičních skupin.
Kreml a „soft power“
Faktem je, že vůdce Syrské národní koalice Chálid Choudža prohlásil, že do Moskvy nepojede. Některé jiné opoziční frakce to zatím explicitně neodmítly, byť zdůrazňují, že stále trvá jejich klíčový požadavek, že součástí jakéhokoli řešení musí být Asadův odchod ze scény.
To naopak stejně rezolutně odmítá Damašek a Moskva trvá na tom, že má-li prezident v čele země skončit, pak jedině v rámci oboustranně domluveného procesu. I pokus Rusů tak podle všeho skončí nezdarem, a jistou vypovídací hodnotu má i fakt, že tentokrát už Američané ani nepřemlouvají spřátelenou syrskou opozici k účasti na rozhovorech.
Za clonou vysoké a zároveň bezvýchodné politiky však Rusové pracují i v jiných sférách, které je dnes zvykem nazývat soft power. List Izvestija před časem například informoval, že syrské státní školy rozšíří výuku ruštiny a Moskva k tomu dodá učebnice. Z Egypta, kam loni i přes napjatou bezpečnostní situaci opět přijelo na rozpálené pláže na tři miliony ruských dovolenkářů, zase přišla nadějná zpráva do Ruska. Egyptský ministr cestovního ruchu Hišám Za’azú minulý týden navrhl, že by Rusové mohli za své zájezdy platit namísto dolarů klidně i oslabenými rubly. A aby Egypťané ještě více podnítili zájem Rusů, přinejmenším do dubna jim budou při zájezdech k moři promíjet vízové poplatky.
A tak zatímco pozornost západních politiků a médií přitahuje zejména muslimský terorismus, fenomén jménem Islámský stát a Ukrajina, na Blízkém východě možná pozvolna končí éra, kdy od všech červených telefonů vedly linky do Washingtonu.
