Počáteční všeobecné nadšení nad velkým novým projektem, které často nebývá tak úplně upřímné, zase jednou střídá lavina kritiky. A to ve chvíli, kdy se zveřejňují detaily, jak má takový projekt fungovat. Tentokrát hovoříme o evropském projektu daně z finančních transakcí. V první fázi se k němu hodlá připojit jedenáct zemí EU včetně Německa, Francie, Itálie a Španělska. Nikoho asi neudiví, že Velká Británie ani Česko mezi nimi nejsou.
Týdeník The Economist v nejnovějším vydání popsal bizarní situaci, která by mohla v důsledku nové daně nastat. Broker z Ameriky nebo Singapuru (stejně jako „nezúčastněného“ finančního centra v Londýně), který sice obchoduje s akciemi firmy některé ze zmíněných jedenácti zemí, ale třeba na hongkongské burze, by stejně musel zaplatit daň v kontinentální Evropě. Jak je to možné? „Evropské“ finanční transakce mají být podle návrhu Bruselu zdaněny celosvětově, ať už se obchoduje kdekoliv.
Obchod s akciemi a obligacemi by přitom mohl být zdaněn už od příštího roku desetinou procenta, obchod s deriváty setinou procenta. Ve velkých objemech nicméně půjde o nezanedbatelné částky.
Je nutné přiznat, že přístup bruselské Evropské komise má určitou logiku. Kdyby se daň vztahovala pouze na transakce realizované v dotčených zemích, hrozily by daňové úniky – obchodování by se jednoduše přeneslo do zahraničí. Ale podívejme se na širší kontext.
Obliba ve velkých projektech
Stále více kritiků časem poukazuje na to, že pozice lídra v různých - zpočátku oslavovaných - projektech je nakonec Evropě k ničemu
Evropská unie mívá oblibu v projektech, díky nimž se v příslušné oblasti stává globálním lídrem. Typickým příkladem je boj proti emisím oxidu uhličitého. Jenže stále více kritiků poukazuje na to, že pozice lídra v různých takových – zpočátku oslavovaných – projektech je nakonec k ničemu. Že celosvětovému snižování emisí nepomůže a jen v globální konkurenci oslabí evropský průmysl.
I v případě zdanění finančních transakcí se třeba z Evropského parlamentu ozývá volání, aby se EU ujala pozice lídra, byť podobné zdanění v různých formách existuje i jinde. Evropská komise - zřejmě poučena předchozími chybami - zároveň usiluje o to, aby daní nezpůsobila evropskému finančnímu sektoru konkurenční nevýhodu . Proto také onen „globální“ dosah daně.
Jenže kritici jsou beztak přesvědčeni, že banky zmíněných jedenácti zemi budou kvůli nové dani v konkurenčním boji ztrácet. Například proto, že by mohly být zdaněny transakce v jejich zahraničních pobočkách a to i v takových případech, kdy se daň na konkurenty z jiných států vztahovat nebude. A mluví se o mnoha dalších podobných „ďáblících v detailu“.
Pak se samozřejmě také můžeme ptát, zda má daň vůbec smysl a zda (podle očekávání svých zastánců) opravdu omezí nežádoucí spekulace na trzích, které by mohly vést k novým krizím. Taková Česká národní banka v tom má kupříkladu jasno. „Odmítám předpoklad, že se vyhneme budoucím finančním krizím, pokud začneme regulovat odměny bankéřů, administrativně určovat politiku bank, zdaňovat banky a všechny finanční transakce. Budoucím krizím se vyhnout nelze, vždy tady budou. A když všechno zregulujeme a zdaníme, spíše životaschopnost finančního sektoru ochromíme,“ řekl v nedávném rozhovoru pro ČESKOU POZICI viceguvernér Vladimír Tomšík.
I když připustíme, že názory na tuto záležitost mohou být různé, pravděpodobnost, že Evropa se svým mesiášství zase nedopadne nejlépe, je vysoká dost.
