Ceska Pozice

Bitva na Zelené hoře

Jsou snad katolíci něco jako vikingové? Vylodí se u kostela, paláce a polnosti, ukořistí a už to nikdy nikdo neuvidí?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Jandourka / Církev se rozhodla zažádat v rámci zákona o vyrovnání o poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře a Rubensovy obrazy z Národní galerie. Někteří lidé kolem toho spustili povyk, jako kdyby církev chtěla Zelenou horu zbourat a obrazy spálit.

Potíže značné části populace i politické reprezentace s navracením církevního (potažmo jakéhokoli) majetku, který byl dosud v držení státu, nejsou prvotně právní povahy. Jde spíše o záležitost psychologickou a ideologickou. V něčem to připomíná „efekt půjčené knihy“. Čím déle máme půjčenou knihu, tím více máme pocit, že je vlastně naše. Když si o ni vlastník nakonec řekne, jsme skoro uraženi. Doteď žil bez ní docela dobře, a já ji přece potřebuji a dovedu s ní zacházet lépe.

Od komunistických krádeží uplynuly už dvě generace a „kniha“ byla vypůjčena příliš dlouho. Právo zná cosi jako „vydržení“, ovšem většinou se jedná o držení majetku „v dobré víře“, což není tento případ. Komunistický režim věděl, že krade. Jeho suverenita a ponětí o vlastní moci byly dokonce tak veliké, že si ani nedal práci s tím celou loupež právně pořádně maskovat, takže třeba svatý Vít byl zabaven a záznamy se upravovaly až po letech.

Vše je ještě posíleno, když je s majetkem spojena nějaká „přidaná hodnota“, například v církevním objektu dnes sídlí školka. Anebo – což je případ poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře (žádat o něj bude brněnské biskupství), a také Sázavského kláštera (žádat budou benediktýni) – se jedná o vzácnou památku.

Jako by se z ukradeného měly snad vracet jen věci méně cenné...

Zcela nelogicky – byť opět psychologicky pochopitelně – jde lidem proti srsti, že církev „dostane“ něco cenného. Jako by se z ukradeného měly snad vracet jen věci méně cenné. Vrací se nerado. Však se také minulý týden ptaly Haló noviny: Ukořistí církve i Šternberský palác? Jistě, ukořistí, katolíci jsou něco jako vikingové, vylodí se u kostela, paláce a polnosti a ukořistí a už to nikdy nikdo neuvidí. Pole nechají zpustnout, kostely vykradou a mobiliář odvezou do Vatikánu a paláce prodají šlechtě nebo Němcům.

Církevní ať zpustne

V Haló novinách také 24. dubna čteme: „Expert KSČM pro církevní záležitosti, poslanec Vladimír Koníček doufá, že tím, že došlo k vyrovnání, podpora církevních památek skončí.“ „Věřím, že státní peníze půjdou především na záchranu kulturního dědictví do památek, které stát vlastní. Letos bych církvím už nic nedal,“ prohlásil jednoznačně. Takže církevní památky, na jejichž opravy přispívají prostřednictvím státu i katolíci, jsou asi památky nižší kategorie. Že by mohlo být v zájmu státu přispět, protože turisté se jezdí dívat na ně a ne na skvostnou architekturu Havířova, každému nedochází.

„Zelená hora“, chrám postavený na počátku 18. století a jedinečný architektonický skvost, o který církev zažádá zřejmě koncem května, je dobrý vzorový příklad. Santiniho chrám je zanesený v seznamech UNESCO od roku 1994. Tento fakt nemá podle zákona hrát žádnou roli. Výjimkou je jen jedna památka v zemi, tou je právě katedrála svatého Víta. Celý areál Zelené hory byl zabaven až v roce 1953, takže ani žádný „dekretový“ problém tu není.

Co hodlá církev s chrámem udělat? Zdá se, že je v dobrém stavu, stát do kostela investoval miliony. To bude kritikům pochopitelně voda na mlýn, proč vracet něco, do čeho stát dal peníze. Na to lze říci jen to, že by nebylo logické, aby vracel ruinu (v jiných případech tomu tak je), protože kostel jako ruinu nezabavoval.

V zájmu církve, která konec konců ten kostel postavila, je jeho oživení

Stát navíc své peníze nevydělává sám, ale vybírá je od občanů, mimo jiné také od katolíků. V zájmu církve, která konec konců ten kostel postavila, je jeho oživení. Církev by chtěla rozšířit počet duchovních akcí a zapojit i dobrovolníky. Oříškem bude tamní hřbitov, který se stát zavázal kvůli zanesení do seznamu UNESCO odstranit. Od roku 1996 se tu sice nepohřbívá, ale je třeba ho odstranit. Pro církev bude citlivé lidem vysvětlit, proč se mají ostatky jejich bližních někam stěhovat.

Podobných položek bude více. S Rubensovými obrazy je to stejné. Je jich několik desítek.  Lidé si zvykli, že jsou v galerii a patří „tak nějak všem“. Řád augustiniánů, který s Národní galerií vyjednává, ovšem nepočítá s tím, že by obrazy z galerie odvezl, jde mu jen o uznání vlastnictví a uzavření smlouvy.

Kolik intelektuální kapacity církvi zbývá?

Pro všechny církve, především tam, kde jde o exponovaná témata, by bylo dobré, aby nepodcenily mediální obraz. K vysvětlení toho, co se děje, by měli věřící nasadit své nejlepší lidi z těch, co jim ještě zbyli. S heslem, že ukradené se má vrátit, nevystačí. Účinnější by bylo dát jasně najevo, co bude, jak s majetkem naloží a že bude sloužit všem, ne jen malému církevnímu stádečku. Jestli na to mají církve ve svých řadách dostatečnou intelektuální kapacitu, se teprve ukáže. Zatím byl jejich postoj spíše pasivní a nechali to na politicích. To by mohla být osudová chyba.

Jan Jandourek
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.