Bilance druhé války v Iráku: Deset let cesty nikam

Vojenská invaze, jež začala 20. března 2003, rozebrala Irák na nejmenší díly jako hrad z Lega. Lze zemi někdy v budoucnu sestavit nazpět?

Jan Čuřík 27.3.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Letos 20. března uplynulo deset let od začátku spojenecké invaze do Iráku. Má vůbec smysl ji při této příležitosti hodnotit v kategoriích pozitivní, či negativní? Některé události totiž ve zpětném pohledu vyznívají natolik jednoznačné, že není třeba vést spor o jejich interpretaci, protože hovoří samy za sebe.

V iráckém případě se však srovnání deklarovaných a dosažených cílů v období 2003 až 2013 nabízí – ubíjející rétoriky svobody a demokracie povýšené na přelomu let 2002 a 2003 tehdejším transatlantickým duem Bush & Blair na víru a irácké krajiny, která se na konci minulého desetiletí objevila. Odhlédněme však od morálních dilemat a položme si banální otázky: Kde se nachází Irák na začátku roku 2013? Existuje vůbec nějaký společný sjednocující princip, který by byl v této zemi všem srozumitelný?

Základní fakta o druhé válce v Iráku

  • Začátek: 20. březen 2003.
  • Konec: 15. prosinec 2011.
  • Skutečné příčiny války: poté, co se tvrzení o zbraních hromadného ničení v držení iráckým režimem a jeho údajné podpoře al-Káidě neprokázala pravdivá, i průběh spojenecké invaze zůstává předmětem sporu.
  • Počet civilních iráckých obětí od března 2003 do prosince 2012: 110 937 až 121 227 podle projektu Iraq Body Count.
  • Americké vojenské ztráty: 4486
  • Počet iráckých uprchlíků a vysídlenců: 2,7 milionu, z čehož 1,3 v Iráku a 1,4 milionu do zahraničí; z toho několik set tisíc iráckých křesťanů.
  • Náklady: 812 miliard dolarů.
  • Korupce v Iráku: 169. místo ze 174 států v roce 2012.
Matka všech rozhodujících okamžiků

Bývalý americký prezident George W. Bush ve svém politickém newspeaku v letech 2003 až 2004 několikrát použil spojení „rezolutní, rozhodující síla“ – poprvé 20. března 2003 a o rok později ho při různých příležitostech několikrát zopakoval. Jeho protivník v Bagdádu Saddám Husajn v předvečer války použil ve svém projevu podobná slova a nadcházející válku označil za matku všech rozhodujících okamžiků. Arabský pojem hawásim od té doby v Iráku zlidověl a stal se ve spojení s notnou dávkou černého humoru jedním ze synonym pro fungování iráckého státu.

Hawásim byly nejprve gangy, které v bezvládí po spojenecké invazi plenily a loupily v iráckých státních úřadech, továrnách nebo muzeích. V pozdějších letech se tento pojem začal používat jako metafora. Označoval ty, kdo si nelámou hlavu s hledáním společné řeči se svým okolím nebo jsou ochotní okamžitě použít násilí k prosazení svého politického názoru.

Nebylo posláním americké intervence v Iráku mimo jiné odmítnutí násilí a síly jako vyjednávacího principu?

V českém prostředí se bezpochyby najde mnoho lidí, kteří desetileté všudypřítomné násilí v Iráku budou a priori interpretovat jako důkaz, že Arabové jsou ze své přirozenosti hrdlořezové. Nezbývá než jim popřát mnoho štěstí a úspěchu v další kultivaci tohoto názoru. Nebylo však explicitním posláním americké intervence v Iráku mimo jiné zavedení politiky založené na vzájemném respektu a dialogu – odmítnutí násilí a síly jako vyjednávacího principu?

Britský historik Středomoří Philip Mansel se v jedné ze svých knih věnuje módním oděvům panovníků, jak svým oblečením dávají najevo, že drží moc a vládnou. Co kdyby věčnou připomínkou šokové terapie, kterou americká správa v období mezi jarem 2003 a létem 2007 v Iráku uplatňovala, zůstala některá z fotografií bývalého šéfa Prozatímní koaliční správy Paula Bremera, jehož oblíbeným outfitem byl tmavý oblek, hedvábná kravata a žluté vojenské boty? Estetický dojem může někdy o politických záměrech prozradit mnohem více než několikahodinové patetické projevy.

Proměny premiéra Núrího Málikího

Iráckým premiérem je od května 2006 Núrí Málikí, dlouholetý člen a současný šéf šíitské strany Dawa. Proměny Málikího politického stylu, které lze za jeho dvou mandátů v postu premiéra sledovat, výmluvně dokládají, nakolik v irácké politice přetrvávají sklony k autoritářství a násilí.

Proměny Málikího politického stylu ve funkci premiéra dokládají, nakolik v irácké politice přetrvávají sklony k autoritářství a násilí

Málikí se stal premiérem kvůli své nevýraznosti a zdánlivě nikoho neohrožující šedivosti. Během prvního mandátu do roku 2010 se mu však podařilo vybudovat okolo sebe soudržnou skupinu loajálních lidí, mezi nimiž hraje ústřední roli jeho syn Ahmad. Druhý Málikího mandát od roku 2010 se pak nese v duchu likvidace politických oponentů, zejména těch, kteří se pokoušejí plavat proti proudu jednoznačných konfesních identit v irácké politice.

Násilí a obrovské demonstrace v uplynulých měsících v sunnitské části Iráku jsou v první řadě projevem nespokojenosti s tím, že se představitelé této oblasti nedokážou vrátit do politiky, přestože se o to pokoušejí na nekonfesijním politickém základě – v letech 2010 až 2013 v rámci koalice Irácké národní hnutí neboli al-Iráqíja. Málikí se ať už záměrně anebo instinktivně snaží vybudovat umírněnou verzi husajnovského mocenského aparátu.

Pretoriánská garda

Tato Málikího snaha se projevuje nejen v osudech jeho politických oponentů mizících v exilu nebo ve vězení, ale i v návratu různých druhů bezpečnostních složek, u kterých je občas obtížné určit, komu jsou skutečně podřízeny. Na začátku roku 2013 mají síly ministerstva obrany a vnitra celkově zhruba 960 tisíc příslušníků – zhruba tři procenta obyvatel země a více než osm procent z celkového počtu formálně zaměstnaných lidí.

Málikího pretoriánskou gardu dnes Iráčané v narážce na Husajnovu soukromou milici fidáí Saddám nazývají fidáí Málikí

Málikí si z jejich středu vybudoval vlastní pretoriánskou gardu – Síly pro zvláštní operace vycvičené americkými instruktory. V narážce na Husajnovu soukromou milici fidáí Saddám, kterou si v atmosféře absolutní nedůvěry vůči svému okolí vytvořil v polovině devadesátých let, ji dnes Iráčané nazývají fidáí Málikí. Proto ani příliš nepřekvapuje, že se mezi Iráčany stále více a v různých verzích šíří smutný bonmot, dle nějž se současná situace a ta před válkou příliš neliší. S tím rozdílem, že před deseti lety existoval pouze jeden Husajn, dnes však sto.

Navíc se Irák se značným nárůstem státního rozpočtu – z 19,9 miliardy dolarů v roce 2004 na 118 milard schválených pro tento rok – stále více vrací k několika desetiletími prověřenému mechanismu, jenž funguje ve všech státech Perského zálivu s výjimkou Iránu. Jeho základ tvoří rychlá přeměna příjmů z exportu ropy a zemního plynu v nákup zbraní.

Násilí jako sjednocující princip

Součástí tohoto rychle rostoucího trendu byl i jeden z dílů českého evergreenu jménem potenciální prodej letounů L-159. V letech 2011 a 2012 se změnil počet arabských zemí, o které česká vláda vyjadřuje nějakou formu zájmu a udržuje s nimi občasný dialog, z žádné na jednu. Přispěl by však, pokud by se tento dialog někdy uskutečnil, alespoň špetkou k tomu, aby se irácká politika demilitarizovala?

Než se začneme rozhořčovat nad násilností a nevypočitatelností Blízkého východu, podívejme se na výrobní štítky zbraní, které násilí rozsévají

Při detailnější analýze iráckého rozpočtu nelze přehlédnout, že v uplynulých dvou letech největší část z finanční podpory bezpečnostním složkám dostaly síly ministerstva vnitra. Tato situace se velmi podobá egyptské na konci vlády Husního Mubáraka, kde bezpečnostní síly nesloužily k obraně státu, ale především k ochraně privilegovaných osob před vlastní společností. Zdánlivě paradoxně to pro nový, „demokratický“ Irák platí stejně jako pro morálně zbankrotované a stárnoucí režimy v Egyptě, Tunisku a Libyi.

Než se opět začneme rozhořčovat nad násilností a nevypočitatelností Blízkého východu, podívejme se nejprve na výrobní štítky zbraní, které násilí v ulicích jeho měst rozsévají. Existuje-li v Iráku nějaký sjednocující princip, kterému rozumějí všichni, protože se s ním seznámili, je to násilí – mentalita rychle se vypořádat s tím, kdo se mnou nesouhlasí neboli mentalita hawásim. Není to však pouze „jejich“ násilí. Od prvního dne intervence v březnu 2003 se stalo také „naším“.

Obnažená země

V období od března 2003 do prosince 2011 strávilo v Iráku kratší či delší část svého života více než 1,5 milionu Američanů. Jen obtížně lze na světě nalézt zemi, která by se v uplynulých 50 letech stala cílem podobné, zvenku naroubované transformace, jako tomu bylo v údolí Eufratu a Tigridu. A jen obtížně lze nalézt zemi, jež by se pod pronikavým rentgenem technologií stala stejně zmapovanou a obnaženou jako Irák.

Jen obtížně lze na světě nalézt zemi, která by se pod pronikavým rentgenem technologií stala stejně zmapovanou a obnaženou jako Irák

Z obrovského množství veřejně dostupných informací, satelitních a leteckých snímků shromážděných a utříděných americkou armádou může dnes kdokoliv získat detailní data o irácké energetické síti, rozsahu poškození zemědělské půdy zasolováním anebo rozdílech ve vnitřním uspořádání iráckých domů. Tedy o záležitostech, které byly do devadesátých let v blízkovýchodních státech naprostým tabu, protože se týkaly národní bezpečnosti, anebo soukromí, rodinné cti.

Vojenská invaze, jež odstartovala před deseti lety, rozebrala Irák na nejmenší díly jako hrad z Lega. Je ale možné tuto zemi někdy v budoucnu sestavit nazpět?