Napětí mezi ozbrojenými palestinskými frakcemi v Gaze a Izraelem trvá už řadu měsíců; pokojné protesty tisíců arabských civilistů i provokace a pokusy o infiltraci do Izraele ze strany teroristů a dalších radikálů poutají světovou pozornost od jara. Izraelci při tom zabili na 170 Palestinců a počátkem listopadu zahynul při operaci v Pásmu Gazy také jeden izraelský voják. Přesto se problém jménem Gaza až nyní stal rozbuškou vnitroizraelských svárů, které mohou vyústit až v předčasné volby.
Dosavadní ministr obrany a vůdce strany Izrael náš domov Avigdor Lieberman dlouhodobě kritizuje „smířlivou“ politiku premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Výhrady měl i za situace, kdy Katar se souhlasem Izraele dodal do palestinské enklávy palivo, mimo jiné aby tamní humanitární a sociální krize nepřerostla do epidemií, které by ve výsledku mohly ohrožovat i židovský stát.
Avšak teprve když se podařilo za pomoci Egypta dojednat na horké hranici příměří, Lieberman bouchl do stolu, podal demisi a se svou stranou odešel do opozice. „Jde o kapitulaci před terorismem, jednáním s Hamásem si Izrael kupuje krátkodobý klid za cenu dlouhodobého poškození národní bezpečnosti,“ prohlásil před dvěma týdny odstupující ministr.
Mikroválky mezi ministry
Netanjahuova koalice tak nyní v parlamentu disponuje většinou pouhého jediného hlasu (má 61 ze 120 křesel). O Liebermanovo místo v čele obrany se okamžitě začal hlásit ambiciózní ministr školství a vůdce strany Židovský domov Naftali Bennett. V tandemu s neméně ctižádostivou ministryní spravedlnosti Ajelet Šakedovou dokonce premiéra veřejně postavili před ultimátum – buďto Bennetta jmenuje ministrem obrany, nebo i jeho krajně pravicová strana odejde do opozice.
Netanjahu se opět ocitl v situaci, kterou zná ze svého prvního premiérského období v 90. letech minulého století a již znovu zažívá od března 2009 – vedle skupiny věrných a oddaných má ve vládě i politiky (včetně svých spolustraníků z Likudu), kteří jsou připraveni v rámci boje o pozice jít až na hranu sebezničení. |
Už o pár hodin později ale partaj vzala zpátečku a obranu tak od 18. listopadu řídí samotný premiér – stejně jako už tři roky zastává neobsazenou funkci ministra zahraničí. S pikantním zjištěním ohledně hodnověrnosti strany Židovský domov pak přišel list Jediot Achronot: s odkazem na „nepřijatelnost“ příměří s Hamásem původně chtěla vládu opustit i Benetova strana. Když ho ale svou demisí předběhl Lieberman, Bennett si vše rozmyslel a naopak se přihlásil o vedení ministerstva obrany.
Netanjahu se tak opět ocitl v situaci, kterou zná ze svého prvního premiérského období v 90. letech minulého století a již znovu zažívá od března 2009 – vedle skupiny věrných a oddaných má ve vládě i politiky (včetně svých spolustraníků z Likudu), kteří jsou připraveni v rámci boje o pozice jít až na hranu sebezničení. Rok před koncem svého nynějšího funkčního období tak stojí před otázkou, zda následující volby budou v řádném termínu příští podzim, anebo zda na ně dojde už na jaře. „Netanjahu hledá zloducha, který by za něj inicioval předčasné volby,“ napsal trefně komentátor Gil Hoffman z listu The Jerusalem Post. „Když se do toho snažil uvrtat vůdce Židovského domova Bennetta, ten se včas stáhl.“Témat k vnitrokoaličním roztržkám je přitom celá řada – nejen otázka, zda vůči Palestincům postupovat tvrdě, nebo ještě tvrději. Ministryně kultury za Likud a bývalá vrchní vojenská cenzorka Miri Regevová například dlouhodobě prosazuje „zákon o loajalitě v kultuře“, na jehož základě by nesměly dostávat státní finanční podporu kulturní projekty, které jsou kritické k vládní politice či establishmentu. Před týdnem byl kvůli vratkosti koalice zákon stažen z parlamentního hlasování a Regevová netajila hořkost. „Koalice, která neprosadí takto důležitý zákon, neprosadí vůbec nic,“ prohlásila.
I ve vládě, včetně ministrů za Likud, zaznívají hlasy, že zákon by omezil svobodu projevu, z kulturních institucí se ozývá, že by šlo o formu cenzury – například vůdce vládní strany Kulanu Moše Kahlon proto dal svým poslancům volnost při hlasování. Regevová poukazuje na to, že státní dotace využívají i umělci a instituce, které kritizují izraelský přístup k Palestincům. „Díky Kahlonovi a Liebermanovi bude muset ministryně kultury dál posílat peníze podporovatelům teroristů,“ vyhodnotila nepohodlné umělecké projekty.
USA na Blízkém východě? Podle Trumpa kvůli Izraeli
Zatímco na vnitropolitické scéně to tedy v Izraeli vře nejen mezi vládou a opozicí, ale stále více i uvnitř Netanjahuovy koalice, premiér stále více sází na osvědčenou kartu, která mu zatím vždy přinesla rozhodující body: poukazování na vnější nepřítele státu obklopeného nehostinným prostředím a skutečné i domnělé hrozby, jimž čelí. Minulý týden se tak v Jeruzalémě sešel nejen s prezidentem České republiky Milošem Zemanem, ale i s hlavou Čadu Idrissem Débym. S vůdcem této převážně arabské muslimské země plánuje na příští rok obnovení diplomatických styků a skrz Čad také chystá půdu pro normalizaci vztahů s ještě významnější severoafrickou zemí, Súdánem.
Izraelská média si mezitím všímají, že Netanjahu patrně sehrál důležitou roli ve formování benevolentního postoje, jímž americký prezident Donald Trump bagatelizuje roli saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána v říjnové brutální vraždě novináře Džamála Chášukdžího. |
Izraelská média si mezitím všímají, že Netanjahu patrně sehrál důležitou roli ve formování benevolentního postoje, jímž americký prezident Donald Trump bagatelizuje roli saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána v říjnové brutální vraždě novináře Džamála Chášukdžího. Trump i Netanjahu odsoudili vraždu jako takovou, oba se ale vyjadřují v tom smyslu, že spojenectví se saúdskoarabským režimem proti Íránu je přednější než Rijád popotahovat za zločin na nepohodlném kritikovi.
Trump za této situace zmínil, jakou roli pro něj má Izrael při formování blízkovýchodní politiky Spojených států, včetně důvodů amerických vojenských misí v regionu. „Ropa k těm důvodům patří stále méně, protože sami produkujeme více ropy než kdykoli předtím,“ prohlásil minulé úterý Trump v rozhovoru s listem The Washington Post. „Najednou jsme tedy v situaci, kdy tam ani zůstávat nemusíme. Jedním důvodem k setrvání je Izrael.“
Co jiného si tedy může Netanjahu v předvolebním čase přát, zvlášť když jeho vlivný a nekritický spojenec nejspíš v Bílém domě ještě dva roky setrvá.