Bezpečné Česko v bezpečné Evropě: Toxické trosky studené války

Konference Bezpečné Česko v bezpečné Evropě, kterou uspořádalo 16. května Středisko bezpečnostních studií Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, nabídla zajímavý program. Zvolené téma odůvodnil Miloš Balabán, spiritus agens konference – podle průzkumů mají občané Evropské unie (EU) dvě priority bezpečí a kvalitu života. Lidé si uvědomují mírovou hodnotu EU, která je podmínkou pro bezpečné Česko.

Počátek záštitami, společensky i odborně téměř přeexponované konference naznačil, že by mohl být aperitivem intelektuální hostiny. Aleš Gerloch, prorektor UK, pronesl zdravici, v níž zdůraznil důležitost kvalifikovaných debat na základě kvalitních analýz. Narůstající proměny základních paradigmat totiž připomínají situaci přelomu 19. a 20. století, tedy období evropského míru. Nakolik naznačuje tato historická analogie vývoj v nejbližší současnosti?

Omlazovací tortura

Pak děkanka FSV UK Alice Němcová-Tejkalová prohlásila, že považuje rok 1989 za začátek nových dějin, i když ví, že působí naivně a idealisticky, ale potřebovala to říct, v atmosféře neustálého negativistického hospodského pofňukávání a pokusů dezinformačně mentálně otrávit a vzbudit pochybnosti, zda to, co se děje kolem nás, je správné, nebo není. Potřebovala se postavit za instituce a režim, které nejsou dokonalé, ale myslí si, že navzdory okolnostem jsou tím nejlepším, co v současné chvíli máme. A popřála kritickou diskusi.

Státní tajemnice pro evropské záležitosti Milena Hrdinková, zhruba stejně mladá jako děkanka, měla štěstí jednou za rok vyjet na Západ, což ale bylo snad ještě horší, než jen číst v knihách o něm a přát si více svobody, o níž neměla přesnou představu. V současnosti je konfrontována se skepticismem o Evropské unii coby mírového projektu, když na Ukrajině, v Libyi a všude vůkol byla nebo je válka. Těmito řečmi se cítí uražena, protože si EU coby mírového projektu musíme vážit a lépe jej komunikovat.

Úvod konference byl kromě Gerlochova vystoupení „omlazovací torturou“. Odmítání pochybností a „společenského negativismu“ spolu s požadavkem důvěry ve státní orgány a dokonce „klidu na práci“, jak zaznělo později, o 40 let omladilo, ale jako na potvoru do normalizace.

Žádná radost z rozličných pohledů, širokého spektra názorů a nápadů, která by svědčila, že diskutující jsou argumentačně pevně v kramflecích a připraveni na nové výzvy. Kvalitních debat a analýz jako šafránu – odlišné názory jsou spolu s jejich nositeli ostrakizovány a vstupní data analýz kontaminována přáními politiků. A odmítání pochybností, základu vší filozofie, na Karlově univerzitě její funkcionářkou je přímo rouhání.

Zbrojit, nebo stabilizovat

Projev ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka na úvodní chmury navázal. Prohlásil netaktně, že je asi ještě mladší než předřečnice. Opakoval klišé o konci dějin a enigmaticky pohovořil o našem návratu do Evropy, zejména té západní, kam patříme, protože jsme Evropou střední. Po vstupu do euratlantických struktur prý nastala doba bezpečnostního luxusu, což nyní končí. Vznikl – Brzezinského slovy – mocenský trojúhelník.

Rusko je opět sebevědomé, ale není na vzestupu. Je rozhodnuto hájit své zájmy. Vměšuje se do voleb, podporuje antisystémové strany, používá dezinformace a digitální prostor k prosazování svého pohledu na svět. Čína používá svou ekonomickou sílu, a zejména v podobě iniciativy Pás a stezka prosazuje „infrastrukturalismus“, což je geopolitická, geostrategická a geoekonomická záležitost. Kromě pozitiv skýtá tato iniciativa nebezpečí dluhové pasti.

USA by prý raději nechal na méně formální diskusi, čímž se vyhnul srovnání s ruskými a čínskými aktivitami v oblasti globálního šíření dezinformací, dluhových pastí, ovlivňování voleb, svrhávání vlád a vojenského angažmá po celém světě. V éře prezidenta Trumpa se USA posunuly od pojetí hodnotového k transakčnímu. Rizikem je, že považují světový řád, na jehož formování se podílely, za nespravedlivý, a odmítají na něj doplácet.

Evropa by se měla stát druhým pilířem NATO, ale místo dobrých sousedských vztahů (těmi je míněno „připoutání a stabilizace“) se zatím marně snaží zajistit perspektivu, prosperitu a stabilitu oblastí, v nichž jsou ohniska napětí a potenciálních konfliktů. NATO by mělo umět propojit rozvojovou, humanitární a bezpečnostní politiku, vojenské a strategické plánování.

Čtyři sporné momenty

Filozof Václav Bělohradský souhlasí s Fukuyamovým koncem dějin v podobě apokalyptických protipojmů, z nichž jeden musel zvítězit. Zmínil čtyři nové momenty, u nichž je ale sporné, zda mohou podnítit návrat dějin a restrukturalizaci demokracie.

Prvním je rozpad veřejného prostoru a vznik mediasféry. Veřejný prostor byl pomalý a ideje v něm hluboce kořenily. Mediasféra je rychlá globální vesnice „uniklých“ povrchních sdělení, proti nimž není obrany. Zajímavým znakem je i to, že většiny se staly nepřítelem.

Druhým je antropocén, doba, kdy se člověk stal geologickým faktorem. Jeho základním rysem je negativní působení „hyperobjektů“ (plasty, zamoření vod, globální klimatická změna), přičemž zavinění ani nápravu v soukromovlastnickém prostředí demokracie řešit neumí.

Třetím je unipolarismus, k němuž zmínil dva Thúkydidovy postřehy. Jednak past, kdy upadající hegemon preventivně napadá velmoc na vzestupu, jednak podmínku, kdy lidé jednají spravedlivě, jen když jsou síly vyrovnané. Jinak mocní nakazují a ostatní poslouchají.

Čtvrtý vychází z Marxovy poučky, že člověk řeší problémy, které vyřešit může – a skandální je, když na to má, ale neřeší je.

Kruhová obrana Evropy a břímě politické korektnosti

Harald Müller, bývalý výkonný ředitel frankfurtského Peace Research Institutu, vidí Thúkydidovu past otevřenou na více stranách. Chuť pozřít EU má celý mocenský triangl včetně USA, jejichž vedení má svérázné představy o vládě práva. Čína má pro slabé evropské ekonomiky lákavé infrastrukturní nabídky, jimiž získává vliv, čímž hrozí rozklížit EU.

Rusko chce Evropu rozdělit, proto podporuje evropské extremisty. Trump provádí nejprimitivnější politiku ekonomických hrozeb a také podporuje evropské pravicové exponenty. Evropa proto musí vyvíjet co největší strategickou autonomii, i když jí nebude dosaženo v brzké době, aby mohla klást účinný odpor nepřátelským mocnostem kolem Evropy.

Lubomír Zaorálek považuje Fukuyamovu tezi spíše za výraz sebevědomí Západu než přesného myšlení. Odmítá považovat kritiku EU, USA či prezidenta Trumpa za subverzi, která by neměla být dovolena. Hrozby musí být označované přesně, a nikoliv tabuizované. A to i v případě spojence, když dělá mocenskou, militantní a agresivní politiku, a vyhlašuje například, že Venezuela, Nikaragua a Kuba mají padnout ne proto, že nejsou dost demokratické, ale protože se protiví americké moci.

John Bolton řekl na toto téma, že Monroeova doktrína (nárok USA zasáhnout v kterékoliv zemi západní polokoule silou) je živá, zdravá a svěží. Toto myšlení a konání nás ohrožuje nejvíce. USA eskalují napětí s Íránem, který je ale až na východní polokouli. Podobně konflikt v Sýrii dopadal migrační vlnou na Česko, ne na USA. Mnoho politiků předvídá vbrzku nějaký konflikt. Chceme-li mu předejít, musíme myslet a mluvit přesně, a nenechat si debatu omezovat.

Nelze vyloučit, že současný posun americké zahraniční politiky bude trvalejší. Evropa se proto musí stát silným aktérem světové politiky. Evropské výdaje na obranu musejí být efektivní. Zatím Evropa dává na obranu více než Rusko a Čína dohromady, ale efektivita je nulová, protože zbrojní zakázky jsou prováděny podle „něčího“ přání, nikoliv podle potřeb obrany. Takto otevřeně je o tom třeba mluvit.

Pravdu má ten nejsilnější, protože má pravdu

Radoslava Stefanová, vedoucí sekce NATO pro vztahy s Ukrajinou a Ruskem, řekla, že navzdory podobnému chování EU, NATO a Ruska je rozdíl v pojetí vlády práva. NATO by mělo chránit nejen teritoria, ale i liberální demokracii a obranné výdaje být používané efektivněji. Evropa má mnoho různých druhů tanků, střel a podobně, což by se mělo odstranit, neboť se tím její strategická autonomie velmi prodražuje. Zdůraznila americké vůdcovství, větší evropskou odpovědnost a také vůdcovství, to vše bude dobré pro NATO, Evropu i USA.

Podle generála Petra Pavla je vedoucí role USA nezbytná, protože ve společenství zhruba stejně silných prosazuje každý své zájmy. Pak je třeba někoho silnějšího, kdo tomuto společenství svobodných a suverénních států nabídne vůdčí ideu, k níž se mohou přidat, protože je myšlenkově a ideově inspirující. V poslední době, za prezidentství Donalda Trumpa, jsme ale svědky snahy uplatňovat vedoucí roli silou. (To nejsou citace z nějakého absurdního Havlova apokryfu.)

Vyvstává otázka důvěryhodnosti západních demokracií nejen pro státy nedemokratické, ale i pro obyvatelstvo demokratických zemí, které je navíc rozpolceno sporem liberálních demokratů, kteří staví kritiky některých aspektů liberalismu do pozice odpůrců demokracie. Má-li být NATO věrohodné, musí uplatňovat principy, na kterých vzniklo, deklaroval generál Pavel (možná měl na mysli jediný závazek členských států NATO vyplývající nikoliv z pátého, ale z prvního článku Washingtonské smlouvy).

A zakončil podnětně, že názorové výhrady vůči současné tendenci prosazování americké vedoucí úlohy silou by měly být otevřeně diskutovány ke zjištění, zda NATO je skutečně organizací, kterou chce být.

Africká výzva

Miloš Balabán připomněl málo zmiňovanou problematiku Afriky. Počet obyvatel se prudce zvyšuje, zatímco životní úroveň stále více lidí je pod hranicí chudoby. Tato skutečnost spolu s fatálními dopady klimatických změn (sucho) a evropskou říší blahobytu na dosah zvýší migrační tlaky. Logicky vyvstává otázka účinnosti rozvojové a humanitární pomoci ve srovnání s výdaji na obranu.

Generál Pavel zmínil koncept NATO Projecting Stability, z jehož realizace je frustrovaný, neboť NATO ani EU nedokázaly najít způsob, jak myšlenku naplnit. Chápou alespoň, že exportem demokracie by toho nedosáhly (takto eufemisticky opsal skutečnost, že export demokracie končívá destabilizací). Zvažuje se tedy jakási rozšířená forma Marshallova plánu.

Bělohradský má za největší tragédii devadesátých let vítězství antikomunistů nad disidenty, čím se těžiště pozornosti přesunulo na privatizaci a restituce, a opominuto zůstalo přemýšlení Jana Patočky o legitimitě průmyslového světa ve vztahu ke světu takzvaně třetímu. Neproběhla jen studená, ale i mnoho horkých válek, které zanechaly dosud neuklizené toxické trosky, například Talibán a další, jejichž důsledky – migrace a terorismus – nás nyní dostihly.

Müller odmítá sčítat rozvojovou pomoc s výdaji na obranu. Neví si rady s neefektivitou rozvojové pomoci. Existuje nebezpečí, že místo podpory rozvoje se rozvíjí korupce. Doporučuje úvěrovat přímo malé podnikatele, otevřít evropské trhy pro všechny africké produkty, omezit evropský rybolov u Afriky. Stefanová též odmítá sčítat rozvojovou pomoc s výdaji na obranu. Rozvojová pomoc není prioritou, stabilita států je žádoucí s ohledem na jejich možný vstup do NATO.

Kondice a směřování bezpečnostního systému

Oproti deklarovanému rozsahu druhého bloku (1989 až 2019) nešlo o historickou reflexi. Tím nenastala diskuse o směřování, které vyžaduje analýzu z hloubi času. Pokud jde o kondici, podle ministra vnitra Jana Hamáčka máme špičkový bezpečnostní systém, který je funkční, což nám žádný internetový troll nevymluví.

V podobném duchu promluvili i představitelé záchranných, bezpečnostních, zpravodajských a obranných složek. Náměstek generálního ředitele František Vavera za hasiče, ředitelé Marek Šimandl (ÚZSI), Michal Koudelka (BIS) a Jan Beroun (VZ) za zpravodajce, náměstek policejního prezidenta Jaroslav Vild a náměstek náčelníka Generálního štábu (NGŠ) Miroslav Hlaváč. Nemají se za co stydět, spolupráce s policií, se službami navzájem, stejně jako se službami spřátelených států je na vysoké úrovni.

Generál Beroun považuje bezpečnost za pocit, nikoliv měřitelný stav. Proto jsou žebříčky ošidné, byť Česko podle jednoho z nich patří k nejbezpečnějším státům na světě – jenže donedávna byl Nový Zéland i Srí Lanka před námi... Trápí ho problém informací, které zpravodajské služby získaly v souladu se zákonem, ale v trestním procesu jsou nepoužitelné (rozhodoval o tom kdysi i Ústavní soud, tak je tento problém palčivý). Dalším nedostatkem je průběžná, každodenní koordinace zpravodajských činností na centrální úrovni.

Poslankyně, čerstvá vládní zmocněnkyně pro lidská práva a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková komentovala Berounovo volání po legislativní úpravě oblasti zpravodajských služeb překvapivým sdělením, že nikdy nezažila v Poslanecké sněmovně tolik lobbistických tlaků ve smyslu zamezit novelizaci legislativy pro bezpečnostní a zpravodajské služby.

Migrace, terorismus a kybernetická zločinnost

Armáda, řekl náměstek NGŠ Hlaváč, by uvítala změnu legislativy týkající se nasazování sil a prostředků v rámci NATO, a zejména legislativní úpravu akvizičního procesu, který v mnoha případech natolik znesnadňuje činnost armády, že ohrožuje obranyschopnost republiky. Pokud jde o personální i technické a finanční zajištění bezpečnostního a zpravodajského aparátu, nepadly vážnější stesky, spíše pochvaly – na nové výzvy je systém připraven.

Co však bylo překvapivě staronové, bylo doplnění „tradičních“ rizik, jako je migrace, terorismus a kybernetická zločinnost. Náměstek Vavera pohovořil o takové „profánní“ záležitosti, jako je sucho, nebo nebezpečí neuhasitelných elektromobilů včetně rizikového situování dobíjecích míst. Potvrdila se tak pravda, která zaznívá jako tuctový bonmot, že největší rizika mají domácí původ.

Zajímavým problémem je výklad pojmu „nepřátelský akt vůči státu“. Hlaváč vznesl řečnickou otázku, která však má pro armádu značný význam, zda to je použití fyzické síly, nebo i kybernetický útok na kritickou infrastrukturu, nebo dokonce „hybridní působení“ na obyvatele. To by měl stát legislativně definovat, protože to je rozhraní, kdy stát přechází do vyšších bezpečnostních režimů.

Podle Koudelky bychom neměli zapomínat na nebezpečí, které je sice v současnosti latentní, ale v budoucnu může velmi nepříjemně propuknout – extremismu, zejména pravicového. Velmi prozíravé!

Výzvy kyberprostoru

Třetí blok se nevěnoval toxickým troskám studené války, což je škoda. Byl zaměřen na nové bezpečnostní výzvy a hrozby, tedy na kyberprostor. Účastníky byli Nada Milisavljevicová ze specializované jednotky Evropské komise, analytička Jackie Eatonová z NATO, ředitel VZ Jan Beroun, vědecký atašé ČR v USA Luděk Moravec, náměstek ředitele NÚKIB Jaroslav Šmíd, předsedkyně České společnosti pro kybernetiku a informatiku Olga Štěpánková a Pavel Queisner z firmy Retia.

Pokud jde o to považovat kyberútok za napadení státu, jde o deklaraci, která nebyla aplikována (Beroun). Ojedinělá „kinetická“ odpověď na kyberútok již zaznamenána byla, ale šlo o specifický, netypický případ, kdy nebylo pochybností o původci útoku (Šmíd). V oblasti vědy a výzkumu zaujal pozornost Trumpův zákaz podpory projektů, z nichž by mohl mít užitek nejen americký nepřítel, ale i jakýkoliv soupeř.

Americké vědecké prostředí připouští mnohem větší procento neúspěšných projektů, čímž nelimituje kreativitu, a navíc umí ocenit důležitost „vymetání slepých uliček výzkumu“ (Moravec). U nás nejsme kvůli parametrům právního prostředí schopní utajit a uskutečnit projekt, a to i kvůli financování, které musí být transparentní (Beroun).

Obrana a dezinformace

Ochrana a obrana kyberprostoru je stále složitější, a zanedbáme-li výzkum, ztratíme schopnost rozumět tomu, co se na síti děje, a pak budeme odkázáni na „černé krabičky“, které dostaneme s tím, že nás ochrání – a jediné, co nám zbyde, bude tomu věřit. To je na ochranu a obranu kyberprostoru suverénního státu málo. Situace je ztížena hysterií kolem nutné legislativní úpravy této oblasti.

Vojenskému zpravodajství (VZ) jde o monitorování technických dat provozu, protože jejich analýzou lze detekovat útok a zjistit útočníka (Beroun). Lidé paradoxně svěřují až intimní informace o sobě sítím provozovaným soukromými majiteli, nepodléhajícím žádným speciálním regulacím – a odmítají činnost státní organizace podrobené několikastupňové kontrole, které nejde o obsah, ale o technická data provozu (Šmíd).

Za dezinformace lze označit snahu „zprostředkovat občanům státu ověřené informace“ (Štěpánková), a to v rámci debaty o kyberprostoru. Dezinformací je tento „orwellovský“ způsob uvažování, který hledání pravdy přenáší z lidí na organizace, stroje, případně umělou inteligenci.

Dezinformace ovlivnily i volby, ale lidské chování ovlivňují od úsvitu lidských dějin. Soustřeďovat pozornost na údajné ruské ovlivnění amerických voleb je dezinformací, protože Rusové nebyli nijak úspěšní, i proto, že z amerických zdrojů jsou známé ověřené případy ovlivnění voleb v mnoha státech právě Američany. Na tomto případě je dobře vidět ošidnost umělé inteligence, která je fatálně závislá na souboru dat, z nichž se „učí“. Nakrmena dezinformacemi, bude vyřazovat pravdivé informace.

Závislost na dobrém směru

Konference ukázala důležitost připuštění akademiků do bezpečnostní diskuse, a to nikoliv nutně vždy veřejně, protože některé věci takto nelze prezentovat, což bylo zřejmé i na této konferenci. Byla sice pronesena uklidňující slova, ale leckde vyčuhovaly čertí růžky. Zazněly i důrazy, které by neměly být zapomenuty.

Na konferenci chyběla hluboká historicky zakořeněná (jak chtěl Bělohradský) analýza (jak chtěl Gerloch) vývoje zpravodajského, bezpečnostního a obranného systému od roku 1990. Měli být přizváni historici tohoto tématu, zejména z řad těch, kteří v bezpečnostní branži sloužili. Dospělo by se k tomu, že zbrojení je samoúčelné, protože je zaměřeno podle přání některých (jak pravil Zaorálek), aniž by bylo zřejmé, proč a jak a na co se má společnost připravit, čemu čelit silou a čemu trpělivostí, kde posílit zbroj a kde potrénovat odolnost.

Zjistilo by se zejména, že po konci studené války se bezpečnostní branže zabývala prozíravě anticivilizačními riziky, a to v kruhové výseči. V poslední době, kdy obecně umdlévá intelekt i morálka a objevují se příznaky nové studené (obchodní) války, se však rizika opět zpředmětňují do podoby antagonistických „Říší zla“ a „Říší dobra“, čímž jsme popřeli Fukuyamu a budeme si muset dějiny odtrpět znovu. Jako lidstvo jsme nic nepochopili, ničemu jsme se nenaučili.

Musíme reagovat na bezpečnostní hrozby jinak, ne se nechat vtáhnout na soupeřovo hřiště a konat vynucené tahy. Navíc není dobře zapomenout poučení z minulosti vtělené do odpovědi mudrce na otázku, zda je dobré mít rychlého koně: „To záleží na tom, jedeš-li dobrým směrem.“