Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bezdomovci jako průvodci: Dvě města, dva přístupy

  9:33
Mají zkušenost s životem na ulici. Dnes o ní vyprávějí v nové roli – jako průvodci. Projekty, které zapojují bezdomovce do „normálního“ života, vznikají často nezávisle v různých městech. Jak fungují v Praze a Berlíně? Oproti projektu Pragulic nemá berlínský querstadtein ambici dostat bezdomovce z ulice.

Zpět do normálu. Práce pro Pragulic je pro bezdomovce formou terapie i zajištěním alespoň částečného, stabilního příjmu. Honza H. se dnes živí hlavně jako kuchař. foto: Michal CetkovskýČeská pozice

Honza H. vypráví o své klikaté životní cestě s lehkou, sympatickou ironií. V mládí, které prožil v moravské vesnici, rád hrál fotbal. Myslel si, že mu rozumí, a začal proto sázet na výsledky zápasů. Na vysoké škole se k tomu přidaly výherní automaty. V následujících čtrnácti letech gamblerství zcela propadl.

Studia musel ukončit, začal se živit jako pojišťovací agent, později skladník. Přespával na ubytovnách, v azylových domech, občas na lavičce v parku. Peníze si uměl vydělat, ale už ne udržet. Měsíční výplatu vždy naházel do „bedny“. Postupem času skončil na ulici úplně. Dlouhé hodiny jezdil tramvají nebo chodil po Praze, aby nezmrzl.

Nikoliv klasická charita

Dnes o svých zkušenostech vypráví Pražanům a turistům. Je totiž jedním z průvodců projektu Pragulic, jehož cílem je ukázat veřejnosti odvrácenou tvář hlavního města a pomáhat lidem bez domova.

Zakrátko zjistili, že bezdomovce již využívají jako turistické průvodce v Londýně. Bylo to trochu zklamání, ale zároveň potvrzení, že jejich koncept dává smysl.

„Zprvu jsme si mysleli, že jsme objevili Ameriku, že jsme vymysleli zcela něco nového,“ usmívá se zakladatel projektu Ondřej Klügl. Nápad provozovat originální cestovní kancelář dostali tři tehdejší studenti Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy díky předmětu sociální ekonomika a inspiraci jinými podobnými projekty. Zakrátko zjistili, že bezdomovce již využívají jako turistické průvodce v Londýně. Bylo to trochu zklamání, ale zároveň potvrzení, že jejich koncept dává smysl.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. „Ve finále se všechno odehrálo hrozně rychle,“ říká Tereza Jurečková, která s Ondřejem Klüglem projekt dodnes vede. Svoji organizaci založili mladí studenti v roce 2012 během pouhých dvou měsíců. První průvodce si vytipovali díky divadelnímu spolku pro bezdomovce. Rozhodli se, že své zaměstnance budou školit a nechají každého z nich vytvořit originální trasu na základě jeho životního příběhu.

Výdělečný projekt

Dnes pro Pragulic pracuje devět průvodců, týdně se uskuteční sedm až deset prohlídek pro skupiny do 20 osob. Práce je pro bezdomovce formou terapie i zajištěním alespoň částečného, stabilního příjmu. Cílem projektu je zároveň odbourávat zažité předsudky vůči bezdomovcům a přispět k jejich snazšímu návratu do běžného života. Není ale klasickou „charitou“, která by měla za cíl pomáhat bezbranným a potřebným.

Honza H. je už čtyři roky „čistý“.

Ondřej a Tereza berou své průvodce jako partnery, kterým pomáhají postavit se na vlastní nohy. Netají se tím, že jejich projekt má vydělávat. A jsou hrdí na to, že se udrží jen díky vlastním prostředkům. Celý systém žádostí o veřejnou podporu a granty je podle nich tak nesmyslný a administrativně náročný, že se jim (alespoň zatím) nevyplácí do něj vůbec vstupovat. Příjemným bonusem jsou pro ně peníze, které získali díky několika prestižním mezinárodním oceněním a díky nimž mohli posunout svůj projekt zase o kousek dál.

Pro Honzu H. není dnes průvodcování hlavním příjmem, spíš tu a tam vítaným přilepšením. Za poslední čtyři roky, kdy je „čistý“, se dostal z ulice do žižkovského bytu, který sdílí se spolubydlícím. Má stálé zaměstnání, pracuje jako kuchař. Místo mrazu a hladu nyní řeší, jak splatit dluhy, najít si hodnou ženu a žít jako dobrý křesťan. Jeho příběh dobře ilustruje, že pro řadu lidí je cesty zpět. Chce to jen vůli – a vhodnou podporu okolí.

Berlínské „dvojče“

Střih. Berlín, podzim 2014, několik metrů za Hlavním nádražím. „Tady pod tím mostem jsem přespával,“ Uwe ukazuje přes Sprévu. Na lávce nocoval se třemi kamarády. Tehdy ještě existovala NDR a Uwe byl bezdomovec.

Průvodce životem. Kdo se s Uwem projde Berlínem, dozví se mnohé: o výsleších Stasi, pokusech o útěk z NDR, období, kdy byl politickým vězněm, o alkoholismu, vývařovnách pro bezdomovce i o jeho zesnulém synovi.

Nyní stojí před skupinou školáků. Všichni poslouchají, nikdo nekouká do mobilu. Uwe vypráví o svých tehdejších přátelích. O „Dietrovi z benzínky“, kterému tak říkali, protože mu jednou při minus 17 stupních věnovala jakási paní u pumpy bundu. O „Rybovi“, který dříve žil na pobřeží. A o „Rudovi-Řetězovi“ ze Západního Berlína, který nosil kolem krku nablýskaný řetěz z bicyklu. Uwe měl přezdívku „Karo“, protože kouřil cigarety stejnojmenné značky. Tajní policisté ze Stasi mu ale říkali „bodlák v socialistické růžové zahradě“. Dnes jsou jeho přátelé mrtví. A Uwe vypráví svůj příběh jako průvodce projektu querstadtein.

Nápad vznikl v červenci roku 2012. Sally Ollechová a Katharina Kühnová se dočetly o kodaňském projektu pro bezdomovce a hledaly podobnou iniciativu v Berlíně. Bezúspěšně. Založily proto svůj vlastní projekt. První prohlídka querstadtein proběhla 4. června 2013.

Výměna názorů

Najít průvodce, kteří chtějí mluvit o svém bezdomovectví, je podle koordinátorky projektu Sandry Raschové těžké. Od počátku querstadtein podporovala jako jedna z více než deseti dobrovolníků. Dnes je jedinou placenou zaměstnankyní, peníze získává od března 2014 od Auerbachovy nadace. Zakladatelky pracují jako dobrovolnice v předsednictvu obecně prospěšného spolku Stadtsichten, pod nímž querstadtein působí. Doposud se uskutečnilo přes dvě stě prohlídek. Pro okruh čtvrtí Charlottenburg-Wilmersdorf získali organizátoři přechodně podporu z programu financovaného berlínským senátem a Evropským sociálním fondem.

Prohlídek se zpravidla účastní maximálně 15 lidí, pokud se jedná o školní třídy, může jich být i více. Uwe je dnes jedním ze dvou bývalých bezdomovců, kteří po Berlíně provádějí – především ale po své vlastní minulosti.

Krabice ani lavičky ale nemohou pomoct proti pocitům, které se skrývají uvnitř: „Když člověk žije na ulici, má pocit, že jej nikdo nepotřebuje,“ říká Uwe.

Kdo se s Uwem projde Berlínem, dozví se mnohé. O výsleších Stasi, pokusech o útěk z NDR, období, kdy byl politickým vězněm. O alkoholismu, vývařovnách pro bezdomovce a o jeho zesnulém synovi. Dnes bydlí pětapadesátník Uwe znovu v bytě, už 16 let nepije. „Spát venku je umění,“ říká dnes. Vysvětluje školákům, jak si kdysi na spaní rozkládali kartonové krabice od banánů, aby si neotlačili pánevní kosti: „To hrozně bolí,“ říká Uwe. Krabice ani lavičky ale nemohou pomoct proti pocitům, které se skrývají uvnitř: „Když člověk žije na ulici, má pocit, že jej nikdo nepotřebuje.“

Praha a Berlín. Dvě města, jedna myšlenka. Oproti projektu Pragulic ale nemá querstadtein ambici bezdomovce dostat z ulice. Raschová pražskou obdobu své organizace zná: „Mám dojem, že v Praze poskytují mnohem více individuální pomoc pro průvodce, protože tam není sociální stát tak dobře rozvinutý.“ Berlínský projekt vidí spíše jako základnu pro výměnu názorů: „Všichni známe lidi bez domova od pohledu, nic ale nevíme o jejich životech.“

  • Na článku se podílela berlínská novinářka Carmen Ellerová – spolupracuje mimo jiné se zpravodajskými servery Zeit Online a Spiegel Online.
  • Pozitivní zprávy zasílejte na adresu pozitivnizpravy@lidovky.cz

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!