Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bez amerického četníka čeká svět chaos aneb Česko v geopolitice 21. století

USA

  14:32

S články zveřejněnými na ČESKÉ POZICI, jež dovozují, že svět čeká multipolární uspořádání a ústup USA do pozadí, polemizuje Lukáš Hoder.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Upadá moc USA? A má se z toho Česká republika radovat? Texty na toto téma se na ČESKÉ POZICI během roku 2012 shodly, že svět čeká multipolární uspořádání a že díky tomu malé a středně velké země konečně získají svůj hlas ve světové politice. Úpadek USA nebo i ústup do pozadí tohoto garanta stability globálního řádu a tvůrce liberálního světového uspořádání by však nebyl v českém národním zájmu, píše ve své polemice Lukáš Hoder.

Texty od Gábora Stiera, Étienna Lovase nebo Luďka Bednáře na webu ČESKÁ POZICE vykreslily poněkud neúplný popis mezinárodněpolitického uspořádání dneška a často z něj vyvodily mylné nebo velmi nejasné závěry. 

Ve výmluvně nazvaném článku Přestanou už USA konečně dělat světového četníka?Gábor Stier „objevuje Ameriku“, když píše, že jakési umírnění angažovanosti USA za nové administrativy prezidenta Obamy by mělo znamenat, že „bezpečnost klíčových regionů světa by USA zajišťovaly společně s místními spojenci“, tedy nikoli samy. Na tomto strategickém přístupu nicméně stojí zahraničněpolitický konsensus všech vlád USA od konce studené války, a Spojené státy americké tím využívají řadu svých geopolitických výhod a konkrétní geopolitické reality v jednotlivých regionech. Od Stiera tedy nejde o příliš originální návrh, který de facto USA vybízí k pokračování v nastoupeném směru.

Úpadek USA nebo i ústup do pozadí tohoto garanta stability globálního řádu a tvůrce liberálního světového uspořádání není v českém národním zájmu

Luďek Bednář naopak vidípoststudenoválečný globální řád „u konce s dechem“. Ve svých textech se nicméně soustředí výhradně na ekonomickou perspektivu a popisuje brettonwoodský systém, jeho rozklad a další vývoj. Hlavní geopolitické střety mocností v 21. století se prý budou odehrávat v Asii. Mluvíme stále o ekonomice? Bednář pak argumentuje, že „tuto zásadní geopolitickou změnu“ by ČR měla zabudovat „do své zahraničněpolitické strategie“. Prý je to v našem zájmu.

Tak obecnou a nejasnou proklamaci o českých národních zájmech jde ale jen těžko rozklíčovat. Oba pánové tedy nepopisují, jak současné geopolitické uspořádání světa funguje a nenabízejí ani jakékoli konkrétnější náznaky, kudy by se ČR měla dále ubírat.

Impérium vrací úder

Řada odborníků charakterizuje současné rozvržení sil mezi velmocemi jako unipolaritu. Jde o prostředí, kde se nejsilnějšímu státu nedokáže postavit žádná jiná velmoc a ani víc velmocí dohromady. Mnohé studiesrovnávající pozici současných Spojených států amerických s britským impériem v 19. století, s poválečným postavením USA nebo se situací v osmdesátých letech 20. století ukazují, že současná americká síla je bezprecedentní. USA roste konkurence, nicméně ne tak rychle, jak by se mohlo zdát. Ve střednědobém horizontu by přední postavení USA mohly ohrozit snad pouze sjednocená Evropa nebo Čína. Oba konkurenti však zápasí s řadou vlastních problémů a navíc postrádají mnoho důležitých charakteristik nutných pro velká impéria, ať už jde o otevřenou náruč pro imigranty, lákavý životní styl („americký sen“) nebo expanzivní populární kulturu.

USA mají navíc skvělé geopolitické výhody. Jsou absolutním vládcem svého kontinentu, jsou oddělené od ostatních velkými oceány, mají obrovské zásoby nerostných surovin a tak dále. Navíc na každém jiném kontinentu funguje tvrdé soupeření tamních velmocí. V Evropě soupeří Německo, Francie a Velká Británie, na Blízkém východě se perou mocenské bloky okolo šíitského Íránu a sunitské Saúdské Arábie, v jižní Asii soupeří Pákistán a Indie, ve východní Asii Čína, Japonsko a ostatní a tak dále.

USA jsou jedinou velmocí, která je přítomna ve všech těchto zápasech a všude dokáže mistrně vyvažovat lokální soupeření, podporovat jednoho nebo více hráčů a udržovat stabilitu. Často se navíc nemusejí příliš snažit. Jakmile některá regionální mocnost roste, zbrojí a expanduje, její místní konkurenti ji začnou vyvažovat a USA můžou celý zápas jen decentně „koučovat“. Je to sice občas složitá, ale také výhodná pozice.

Nový „koncert velmocí“

Nejde tedy o to, že stojíme na prahu nového světového řádu, kterému se říká multipolarita. Žádná ze současných mocností není v postavení, že by se mohla brzy stát skutečným pólem světové politiky, jakým kdysi byl Sovětský svaz. Uvidíme, co se svým potenciálem udělá Evropská unie a Čína.

Žádná ze současných mocností není v postavení, že by se mohla brzy stát skutečným pólem světové politiky, jakým kdysi byl Sovětský svaz

Velkou nejistotu ohledně dalšího vývoje vyjadřuje ve svém textu Je status USA jako supervelmoci udržitelný?také Étienne Lovas. A dodává, že nic není jisté. Jednu věc ovšem považuje za fakt: „Pro malé země, jež nemají možnost mluvit do řízení chodu světa, bude multipolární transformace představovat pozitivum.“ Dokládá to však pouze nejasným konspirativním odkazem na „každoroční zasedání supertajné Bilderbergovy skupiny“ s tím, že její ďábelské plány budou omezeny tím více, „čím větší bude slovo Číny, Ruska a dalších“. Opravdu bude pro ČR tak skvělé, když do mezinárodního uspořádání bude více mluvit Rusko a Čína?

V současnosti se USA spoléhají na soustavu bilaterálních vztahůse světovými velmocemi. Mluví o multilateralismu (nezaměňovat s multipolaritou), svolávají zasedání G8, G20 a jednají v rámci NATO či prostřednictvím Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN). Skutečné dohody však vznikají během bilaterálních jednání s mocnostmi, jejichž soustava dle některých názorů připomíná koncert velmocí 19. století.

USA se však pomocí svého globálního „koncertu velmocí" pokoušejí udržet nejen vlastní status nejsilnější mocnosti, ale zároveň i stabilitu, která již více než 60 let znamená liberální světový obchod a dříve nepředstavitelný mír mezi velmocemi. Pro malé země obklopené silnými státy, jejichž hospodářství je orientováno na export a které brzy zřejmě nebudou schopné si ani zajistit bezpečnost vlastního vzdušného prostoru, jde o luxusní zboží. Existuje snad nějaká lepší alternativa?

Vzhůru do Asie?

Z geopolitických textů na ČESKÉ POZICI plynou zvláštní závěry:

  • USA by měly přestat dělat světového četníka.
  • Česko by se mělo orientovat na Asii a vyhlížet svět, kde budou mít silné slovo Rusko a Čína.

Opak je pravdou. ČR by měla podporovat „světové četníka“. Pokud ne z čistě pragmatických důvodů, jelikož Česko prosperuje díky relativní otevřenosti současného systému, pak alespoň s ohledem na ideovou sounáležitost mezi oběma zeměmi. USA i ČR jsou na rozdíl od Ruska a Číny demokracie. USA jsou navzdory řadě pochybení a mocenských zájmů jedinou světovou mocností, která prosazuje lidská práva a demokracii globálně. To by přece Česku, pro které je šíření lidských práv jednou z priorit zahraniční politiky, mohlo lichotit.

Práce Evropy je v tomto ohledu jistě chvályhodná, ale s jistou dávkou štiplavosti můžeme říct, že vliv EU nesahá ani za hranice nejbližšího moře. Česko by mělo podporovat spolupráci evropských zemí, ale nikoli centralizaci EU za každou cenu. Podívejme se například, co poslední centralizační tlak v podobě Lisabonské smlouvy udělal se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Je v troskách, jak nedávno na těchto stránkách psal Michal Vít.

Česko by nemělo zpochybňovat současný systém, ale být prvním, kdo se za něj postaví

A nejde jen o „vzdálené“ snění o světové politice. Role USA v Evropě je pro Česko velmi výhodná, když de facto garantují bezpečnost kontinentu dotováním NATO a udržují jistý balanc mezi Německem, Francií a Británií. Po 60 letech od války jde o poměrně odvážné úvahy, ale například generace našich seniorů si určitě pamatuje, jak živý může být evropský nacionalismus. Česko se navíc nachází přesně na úrovni několika geopolitických zlomů a pozice mezi Německem a Ruskem se v historii neukázala úplně nejsnadnější. I proto je dobré mít USA. I proto je důležité udržet její zájem o střední Evropu. To je však stále obtížnější.

Dvacet let po konci studené války již v USA nevládnou prezidenti, kteří by měli sentimentální vztah k Evropě, nebo ministři zahraničí, kteří se v Československu narodili (Madeleine Albrightová) anebo o něm alespoň napsali dizertaci (Condoleezza Riceová). Ve Washingtonu teď sedí pragmatici, kteří řeší zejména problémy, jako je bezprecedentní rozpad regionálního systému na Blízkém východě, jaderný program Íránu anebo nebezpečný růst nacionalismu v Asii.

A z české politiky navíc odchází jeden atlantista za druhým a nebude snadné najít náhradu za mezinárodně uznávané osobnosti, jako byl Václav Havel nebo právě z ministerstva obrany odejitý Alexandr Vondra. Proto nelze jen tak snadno nad transatlantickými vazbami ČR a USA mávnout rukou s tím, že jde o samozřejmost. Česko by nemělo zpochybňovat současný systém, ale být prvním, kdo se za něj postaví.

Autor: