Neútěšná fiskální situace mnohých států a expanzivní měnová politika národních bank vyvolávají obavy z hrozící inflace. Zejména v USA, kde je celkový rozsah kombinovaného uvolňování rozpočtů v řádech trilionů dolarů jen těžko uchopitelný. S ohledem na zkušenosti s nekontrolovaným růstem cen a intuitivní vnímání monetární expanze jako tisknutí peněz se není ani čemu divit.
Kroky podnikané vládami a centrálními bankami reflektují celý poválečný vývoj makroekonomie a zejména snahu zabránit další Velké depresi. Není snad lepší příklad, než šéf amerického rezervního systému (Fed) Ben Bernanke. Již v roce 1995 napsal, že porozumění krizi 30. let je svatým grálem makroekonomie. Po pádu banky Lehman Brothers na podzim 2008 reagoval Fed na strach z možného nedostatku likvidity prudkým navýšením bankovních rezerv nákupem vládních dluhopisů na primárním a sekundárním trhu. Souběžný fiskální stimul Obamovy administrativy nahradil částečně výpadek spotřeby domácností a dotlačil americkou ekonomiku až do roku 2011.
Šéf Fedu opakovaně varuje před špatně načasovanými škrty ve státní správěDůvody pro současné zpomalení amerického růstu interpretují zastánci expanzivního kurzu externími faktory, například zvýšením cen ropy (Libye), špatnou úrodou v roce 2010, a také přetrháním výrobních procesů v důsledku jarního zemětřesení v Japonsku. Sám Bernanke navíc opakovaně varuje před špatně načasovanými škrty ve státní správě. Dle statistik Fedu byla velká část nárůstu počtu pracovních míst v privátním sektoru USA v posledních dvou letech vyrovnána rušením pracovních míst v sektoru veřejném.
Krach nehrozí
Celkový obrázek není příliš intuitivní: Šéf Fedu nepřímo doporučuje udržet či rozšířit rozpočtové deficity ve chvíli, kdy USA bojuje s „neudržitelným“ dluhem?
Tento typ argumentace se opírá o poznatek, že vláda disponující vlastní nekrytou měnou (jako USA, ale již ne třeba Řecko) jen tak zkrachovat nemůže. V podstatě nic jí totiž nebrání financovat své výdaje vydáváním dluhopisů, které poté ve spolupráci s příslušnou centrální bankou prodá. Americké komerční banky, které dluhopisy drží jako pohledávky vůči federální vládě, je mohou prodat Fedu. Dluhopisy se tak uklidí a vláda dluží sama sobě (pokud vnímáme federální vládu a Fed jako součást jednoho administrativního celku), neboť úroky z takto držených obligací připisuje Fed na účty ministerstva financí.
Peníze vytvářené nyní Fedem se nedostávají ven do reálného oběhu a inflaci v daný moment způsobit nemůžouNavyšování vládního deficitu má řadu odpůrců, zejména z řad republikánů. Jedním z nejprominentnějších je i Ron Paul, možný prezidentský kandidát pro rok 2012. Jeho kritika se soustředí zejména na hrozící inflaci a oslabování amerického dolaru. Bernanke během slyšení před finančním výborem Sněmovny reprezentantů letos v červenci vysvětlil, jak Fed v tuto chvíli dodatečné peníze vytváří („tiskne“) – totiž zmíněným zvýšením rezerv komerčních bank v rámci rezervního systému. V americké ekonomice je nízká poptávka po půjčkách a pokud si peníze nikdo nechce půjčit, leží ve formě přebytečných (ve smyslu přesahujících zákonné minimum) rezerv na účtech bank vedených u Fedu. Na dodatečné rezervy jsou navíc vypláceny úroky, což z nich dělá pouze jiný druh dluhopisu. Takto vytvořené „peníze“ se nedostávají ven do reálného oběhu, a tedy inflaci v daný moment způsobit nemůžou.
Stabilitu dolaru Fed – Bernankeho slovy – podporuje tím, že hlídá domácí inflaci. Jinak řečeno, posláním Fedu je vnitřní cenová stabilita. Externí postavení měny se odvíjí od bilance zahraničního obchodu.
Tvrzení, že žádná inflace nehrozí, se podobá hodnocení eurozóny v lepších letech. Na otázku, jak může měnová unie v Evropě fungovat bez fiskální a politické koordinace, se odpovídalo pomocí konvergenčních kriterií a paktů stabilit. Správná odpověď však zní: Nemůže.
Dokážeme odsávat
Bylo pouze otázkou času, než se to projevilo, stejně jako je otázkou času, než by se projevil nárůst peněz v USA růstem cen. Fed ovšem disponuje prostředky, jak rezervy komerčních bank snížit a peníze ze systému opět odsát, až bude taková situace aktuální (tedy až si začnou spotřebitelé v ekonomice půjčovat).
Oslabení dolaru na schopnosti federální vlády financovat dluh interně pomocí přesunů rezerv v systému nic nezměníV argumentaci šéfa Fedu je hodně účetnictví a aritmetiky. Není těžké dohledat, kde virtuální peníze jsou, a proč v tuto chvíli nemají reálný vliv. Na druhou stranu, ekonomika je dynamická soustava akce a reakce. Americký dluh roste a bude růst prostě proto, že si to federální vláda může dovolit (a pokušení je příliš velké). Až začne časem důvěra v dolar jako stabilní investici klesat, nastane jeho oslabení a pokles kupní síly amerických spotřebitelů. Na schopnosti federální vlády financovat dluh interně pomocí přesunů rezerv v systému to ale nic nezmění.
Obavy z inflace nejsou proto příliš opodstatněné – Fed má možnost inflaci kontrolovat a je to také jeden z jeho dvou primárních úkolů (vedle podpory zaměstnanosti). Spíše je na místě kritika ukazující na důsledky monetárních a fiskálních expanzí na směnný kurz dolaru. Ten je kromě obchodu určován hodnotou, kterou investoři po celém světě přisuzují návratnosti investic v dolaru denominovaných. A i když ta prozatím příliš neklesá, vznik nových investičních příležitostí to může v poměrně krátkém horizontu změnit.
