Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Berlínská tabule: Tuny potravin potřebným místo na smetiště

  12:26
Příběh Berliner Tafel se začal odvíjet v roce 1993, kdy se skupinka žen z Berlína rozhodla pomáhat lidem v nouzi. Poté vznikla iniciativa Laib und Seele (Chléb a duše) a postupně v Berlíně 45 výdejních míst pro neprodejné potraviny. Berliner Tafel má dnes 28 stálých zaměstnanců a skoro dva tisíce dobrovolníků.

Berliner Tafel foto: Berliner TafelČeská pozice

S energickou padesátnicí Sabine Werthovou sbíhám v jedné z obřích hal berlínské velkoobchodní tržnice po schodech do skladu. Na 1200 metrech plochy to bzučí jako v úle. Lidé v zelených tričkách se míhají kolem přepravek s ovocem a zeleninou, každou chvíli se ozve „pozor“, protože se přiváží nebo odváží další dodávka.

Sabine Werthová se usmívá a mimoděk utrousí: „Tamhle je moje kancelář. Musím se přece něčím živit.“ Zdraví se s kolegy a hrdě je představuje. Tohle je její dílo. Berliner Tafel (Berlínská tabule), která měsíčně rozdělí potřebným 660 tun potravin, jež by jinak skončily na smetišti. V čele této organizace se Werthová angažuje již 22 let jako dobrovolnice.

Známý projekt

Vystudovanou sociální pedagožku ve skutečnosti živí malá firma, která zprostředkovává hlídání dětí a pomoc v domácnosti pro nemocné ženy, po porodu či s rizikovým těhotenstvím. Mnohem známější je ale tím, co dělá v životě „navíc“. Řídí projekt, díky němuž se v celém Německu ročně rozdělí více než sto tisíc tun potravin, které by jinak přišly nazmar, mezi více než 1,5 milionu lidí s nízkými příjmy.

Sabine Werthová řídí projekt, díky němuž se v celém Německu ročně rozdělí více než sto tisíc tun potravin, které by jinak přišly nazmar, mezi více než 1,5 milionu lidí s nízkými příjmy

Jeho činnost má dvojí efekt – nabízí chudým přístup k čerstvým potravinám a zabraňuje jejich plýtvání. „Začali jsme tím, že jsme chtěli pomáhat lidem,“ vypráví v jednoduše zařízené zasedačce Werthová. A dodává: „Ale na to, že jde i o minimalizaci odpadu, jsme přišli velmi rychle, téměř současně.“

Menší obchody i velké supermarkety totiž na návrh, že si zástupci vznikající organizace chtějí odvézt neprodejné potraviny, prý reagovali otázkou: „Cože, vy chcete náš odpad?“ Chvíli údajně trvalo, než si nechali vysvětlit, že to, co je pro ně na odpis – pečivo po zavírací době či jogurty dva dny před vypršením minimální doby trvanlivosti –, může ještě někdo s chutí a rád sníst.

Výběr přímo na místě

Příběh Berliner Tafel se začal nenápadně odvíjet v roce 1993, kdy si skupinka žen z Berlína řekla, že by rády pomáhaly lidem v nouzi. „Na začátku jsme se zeptali v několika restauracích, jestli by mohly dvakrát do týdne uvařit teplé jídlo pro 60 osob. To jsme pak rozvážely do zařízení pro lidi bez domova,“ vzpomíná Werthová. Tento nápad se ale neosvědčil. Jeho provádění bylo příliš nákladné a pomáhal jen pár lidem. Restaurace, kterým pravidelně přebývalo více porcí, zákonitě krachovaly.

Více než deset let jezdili dobrovolníci z Berliner Tafel do obchodů a zboží si vybírali přímo na místě

Přišel čas oslovit supermarkety a drobné obchodníky. Více než deset let jezdili dobrovolníci z Berliner Tafel do obchodů a zboží si vybírali přímo na místě. „Odpad jsme jim tam nechávali. Odváželi jsme jen vytříděné zboží. Dávali jsme jasně najevo, že chceme jen to, co je z neprodaného ještě dobré,“ zdůrazňuje Werthová.

Obrat přišel až poté, co ve spolupráci s církvemi a veřejnoprávní rozhlasovou a televizní stanicí rbb vznikla iniciativa Laib und Seele (Chléb a duše) a s ní postupně v celém Berlíně 45 výdejních míst pro jinak neprodejné potraviny. Od té doby a díky spolupráci s mnoha novými obchodníky se to prý už nedalo časově zvládat.

Další „tabule“

Většina zboží se nyní sváží do centrálního skladu v tržnici a třídí se tam. Za volanty dodávek usedají třeba dlouhodobě nezaměstnaní, kteří nemají chuť dívat se celý den na televizi. Ze skladu zboží (zeleniny a ovoce bývá prý denně šest až osm tun) většinou ještě tentýž nebo následující den putuje ke konečnému cíli – k některé z poboček Laib und Seele.

Další „tabule“, sesterské organizace té berlínské, dnes už působí v 900 německých městech a fungují na podobném principu

V nich si mohou potraviny jednou týdně vyzvednout sami lidé s nízkými příjmy, nebo jedno ze tří stovek sociálních zařízení, s nimiž Berliner Tafel spolupracuje. Starají se třeba o děti, penzisty nebo lidi bez domova, jimž chtějí jednou za čas připravit snídani nebo teplý oběd. Díky bezplatným dodávkám ušetří část nákladů na suroviny a můžou sobě i klientům poskytnout společný kulinářský zážitek.

Další „tabule“, sesterské organizace té berlínské, dnes už působí v 900 německých městech a fungují na podobném principu. Potraviny, třeba ovoce nebo konzervy, jim prý mohou věnovat i soukromníci. „Ale to se skoro nikdy nestává,“ říká Werthová. A podotýká: „Soukromníci by nejraději odevzdávali hotové jídlo – třeba pečené koláče po oslavě. Ale to jsou věci, které si z hygienických důvodů vzít nesmíme.“

Pouze pomoc

Lusky, kedlubny, pórky, za zelenými přepravkami vykukují červené s pečivem a Sabine Werthová ukazuje, kde se skrývá „pokladnice“ pro cenné potraviny s delší dobou trvanlivosti. Konzerv, čokolád ani těstovin se obchodníci nezbavují rádi. Větší množství se jich ale daří získat například kolem Velikonoc nebo Vánoc.

V Berlíně se odhaduje počet lidí v sociální nouzi na více než půl milionu. Žádný, byť sebelepší soukromý projekt jim nemůže plně a trvale pomoci. Tak velké cíle si ale Sabine Werthová neklade.

Před nimi stojí v berlínských supermarketech dobrovolníci a vyzývají zákazníky, aby ke svému nákupu přihodili nějakou tu věc navíc a věnovali ji Tafel. Akce bývá úspěšná, získají se díky ní pro sociálně slabé další tuny potravin. A po svátcích putují do skladu v tržnici nesnědení Mikuláši a zajíčci. Podobně je tomu i po velkých společenských akcích, třeba veletrzích nebo berlínském maratonu, kdy se Tafel těší z přílivu jablek, hrušek či banánů.

Dobrá, namítají kritici. To je všechno hezké. Ale v Berlíně se odhaduje počet lidí v sociální nouzi na více než půl milionu. Žádný, byť sebelepší soukromý projekt jim nemůže plně a trvale pomoci. Tak velké cíle si ale Sabine Werthová neklade: „My pro tyhle lidi nejsme spásou. Jsme jen pomocí, řešení musí přijít z politické strany.“

Mnoho drobných sponzorů

Werthová prý nerozumí tomu, proč natolik bohatá země, jako je Německo, na jedné straně posílá stovky miliard do krizových oblastí po světě a na druhé se dostatečně nesnaží o vymýcení domácí chudoby. „To nikdy nepochopím, proto také nechci jít do politiky,“ vysvětluje Werthová. A dodává: „S těmi lidmi toho chci mít co možná nejmíň společného. Hodně a ráda s nimi diskutuji, ale nechci, abychom abychom byli na sobě plně závislí.“

Pro Sabine Werthovou je nezávislost klíčová. Svůj projekt proto nezaložila na podpoře velkých a bohatých, ale mnoha drobných sponzorů.

Nezávislost je pro ni klíčová. Svůj projekt proto nezaložila na podpoře velkých a bohatých, ale mnoha drobných sponzorů. „Je to naše velká výhoda,“ pochvaluje si Werthová. „Přečkali jsme dvě hospodářské krize kompletně beze škod, protože máme mnoho malých dárců, kteří nás podporují i tehdy, když sami mají méně.“ Když někdo z nich vypadne, není to pro celek nenahraditelná ztráta.

„Nechci velké firmy, které nám dají jednou za rok půl milionu a v příštím roce už nemají peníze nebo je nechtějí dát nám,“ stojí si za svým Werthová. „Pak nám chybí půl milionu. Vyrovnat to je skutečně těžké. Ze stejného důvodu nechceme peníze ani z veřejných rozpočtů,“ dodává.

Realita

Do eráru nechce sáhnout také z jiného důvodu. „Kdybychom žádali o veřejné peníze od senátu nebo od městských čtvrtí, jsem si jistá, že bychom je dostali,“ myslí si Werthová. „Ale chtěli by po nás statistiku, komu, kolik, jak často dodáváme. Museli bychom zboží zavážet, byli bychom k tomu nucení. A to nesedí k našemu dobrovolnickému konceptu,“ zdůrazňuje.

Realitou je, že pracovníci Tafel nikdy nevědí, co přesně daný týden dostanou, co ve kterém obchodě zbude. Nemohou a nechtějí proto dopředu nikomu nic slibovat.

Realitou je, že pracovníci Tafel nikdy nevědí, co přesně daný týden dostanou, co ve kterém obchodě zbude. Nemohou a nechtějí proto dopředu nikomu nic slibovat. Odmítají suplovat roli komunálních nebo státních zařízení, stát se záminkou, aby se krátily dávky pro potřebné. To je prý i důvod, proč pobočky Laib und Seele nemají otevřeno permanentně, ale jen jednou týdně.

Navzdory tomu nejsou cíle Sabine Werthové a jejích spolupracovníků malé a do značné míry se jim je daří naplňovat. Berliner Tafel má dnes 28 stálých zaměstnanců a pracuje v ní skoro dva tisíce dobrovolníků, což představenstvo bere jako velký úspěch i závazek. „Během uplynulých 22 let jsme obchodníky upozorňovali, jakým způsobem plýtvají. Staráme se, aby změnili své myšlení. Aby jinak kalkulovali, objednávali, aby dříve zlevňovali a své zboží skutečně prodali,“ říká Werthová.

Pochvala Mercedesu

Leccos se podle ní v tomto směru pohnulo. Rozhodně ale odmítá, že by Tafel měla své stálé klienty zásobovat dál, třeba prostřednictvím nákupu zboží: „Když už nebudeme mít co sbírat, protože toho bude málo, pak jsme něčeho skutečně velkého dosáhli. Pak jsme skutečně pohnuli s minimalizací odpadu.“

Sabine Werthová si pochvaluje partnerství s výrobcem automobilů Mercedes, který pobočkám Tafel po celém Německu dodává výměnou za dobrou reklamu chladící vozy za výrobní cenu

Koncept Tafel je sice jejím velkým dílem, pokud se ale ve své současné podobě přežije, truchlit nad ním zjevně nebude. Bude prý jen třeba hledat nová řešení, jak lidem nadále pomáhat. Není těžké jí věřit. Ze slov i gest drobné ženy je zřejmé, že se nebojí nových cest a umí pružně hledat řešení. S neskrývaným nadšením mluví o tom, jak dobře fungují žádosti nikoli o peníze, ale o věcné dary.

Pochvaluje si partnerství s výrobcem automobilů Mercedes, který pobočkám Tafel po celém Německu dodává výměnou za dobrou reklamu chladící vozy za výrobní cenu. „Pokud by Mercedes skončil, byl by to pro nás velký problém,“ přiznává Werthová. A úsměvem dodává: „Ale auta bychom dále měli – jen v budoucnosti bychom nová nedostali. To je závislost, s níž můžeme žít.“

Projekt Kimba

Projekt Kimba.

Docela dobře se prý daří oslovovat reklamní agentury či tiskárny, aby Tafel bezplatně nebo za výhodnou cenu dodávaly propagační materiály. S mnohem větším nadšením ale Werthová mluví o darech, které její organizace dostala od berlínského dopravního podniku a německých drah – vyřazený dvojpodlažní autobus a vlakový vagon.

Double-decker, který dříve brázdil ulice metropole, i vagón, který musel být do Berlína přivezen ze Severního Porýní-Vestfálska, slouží dnes projektu Kimba. V obou jsou zabudovány kuchyně, ve kterých mohou s vařením experimentovat školní děti. Autobus za nimi může přijet, za vagónem je třeba se vypravit do berlínské velkoobchodní tržnice. „Vagón stál sto eur, s DPH 119. Těch 19 eur jsem ráda připlatila,“ žertuje Werthová. Autobus stál pouhé jedno euro a 19 centů.

Double-decker, který dříve brázdil ulice metropole, i vagón, který musel být do Berlína přivezen ze Severního Porýní-Vestfálska, slouží dnes projektu Kimba. V obou jsou zabudovány kuchyně, ve kterých mohou s vařením experimentovat školní děti.

„S projektem Kimba jezdíme už pět let, a to je opravdu hezká věc,“ říká s neskrývanou pýchou Werthová. Spolu se svými kolegy zjistila, že některé děti z domova ani nevědí, jak se drží nůž. „Už jsme se setkali i s takovými, které chtěly vyhodit ,slupku‘ z papriky a sníst její vnitřek,“ směje se Werthová.

„Máme s tím nejdivočejší zkušenosti a zažíváme veselé historky. A zjistili jsme, že to nijak nesouvisí se vzděláním rodičů ani s finančními možnostmi rodiny. Částečně jsou děti skutečně z bohatých čtvrtí, přesto si myslí, že Capri Sonne roste na stromech. Jen proto, že to tak viděly v reklamě,“ kroutí hlavou. Kuchyně Berliner Tafel jim mají ukázat, v čem je kouzlo vaření, a jak snadné je připravit si dobré jídlo z čerstvých surovin.

Česká snaha

Ve snaze změnit konzumní návyky a zabránit plýtvání jídlem je Kimba jen malou ukázkou úspor. Ale i ona může připomenout, že globální potravinové statistiky jsou alarmující. Jen každý průměrný Evropan vyhodí ročně přes 100 kilogramů jídla a odhaduje se, že třetina světové produkce potravin skončí na skládkách.

Vedle německých „tabulí“ se snaží trend otočit řada jiných organizací, například Česká Federace potravinových bank. Podle jejího ředitele Fabrice Martina-Plichty vychází z konceptu, který vznikl v šedesátých letech 20. století v USA, a zaměřuje se výhradně na spolupráci s velkými obchodními řetězci. V Česku získává zboží z hypermarketů Tesco, Albert, Globus, Makro či Penny. Její zástupci sbírají čerstvé potraviny, snaží se ale především získávat trvanlivější zboží.

Česká Federace potravinových bank vychází z konceptu, který vznikl v šedesátých letech 20. století v USA, a zaměřuje se výhradně na spolupráci s velkými obchodními řetězci

Jen v Praze podle Plichty za rok přerozdělí 100 tun jídla. Ve své současné podobě funguje projekt, který navázal na dřívější iniciativu zakladatelů Naděje Ilji Hradeckého a Vlastimily Hradecké, od března roku 2006. V hlavním městě dodává potraviny do desítek neziskových organizací, například právě do Naděje, Armády spásy či dětských zařízení Klokánek.

„Všechny firmy, se kterými spolupracujeme, dbají na nezávadnost výrobků. Každý skandál by zasáhl nás i danou společnost,“ řekl ČESKÉ POZICI Fabrice Martin-Plichta. Provoz Potravinové banky Praha je prý relativně nenáročný. Financuje se převážně z darů firem, mezi které patří významní producenti potravin, a soukromých osob, ale částečně i z městských grantů.