Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bártova argumentace na vodě

  5:09

Stížnost Víta Bárty k Nejvyššímu soudu je spíše povinným pokusem advokáta než poctivým a dobrými argumenty podloženým krokem.

České politické kultuře by rozhodně neuškodilo, kdyby to Bárta nyní ve sněmovně zabalil a Kosárkovo náměstí dalo veřejnosti alespoň na chvíli pokoj. foto: © ČTKČeská pozice

Nepravomocně odsouzený poslanec Vít Bárta (VV) spolu se svými právníky v úterý přišel se zvláštní právní kličkou. Podal k Nejvyššímu soudu (NS) stížnost na dubnový rozsudek, kde soudce Jan Šott uvedl, že Bárta předáním obálek s penězi jen dokončil nabídku, kterou dal poslancům na jednání poslaneckého klubu. To by údajně znamenalo, že pokud by se prokázalo, že Bárta nabídku učinil na půdě Poslanecké sněmovny, vztahovala by se na toto jeho jednání poslanecká imunita.

Bárta nyní „využívá možnosti trestního řádu, který stanoví, že jedině Nejvyšší soud rozhoduje v pochybnostech o tom, zda někdo má imunitu, nebo v jakém ji má rozsahu“, uvedla pro Českou televizi Martina Lhotáková, mluvčí Městského soudu v Praze, který rozhoduje o „obálkové kauze“ v druhé instanci.

Z čeho vycházejí Bártovi právníci

Argumentace vychází z článku 27 odstavce 2 Ústavy: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Svéráznou interpretaci nabídl mluvčí NS Petr Knötig, když ve vysílání České televize před budovou soudu řekl doslova, že tento odstavec „poslance, který provede jakýkoli úkon na půdě Poslanecké sněmovny, vyjímá z trestního řízení“. Související zpráva ČT24 se pak ani neobtěžovala vyhledat autentické znění a veřejnost o obsahu článku 27 odstavce 2 Ústavy zpravovala jen prostřednictvím Knötigova vyjádření.

Na dotaz ČESKÉ POZICE však dnes mluvčí Knötig odpověděl, že šlo jen o „lidové přetlumočení toho, co je v Ústavě“, o oficiální stanovisko NS se prý nejednalo. Jeho senát totiž teprve nyní zkoumá, za jakých podmínek a kde byla věta o možnosti poskytnout výhodnou půjčku řečena a za jakých podmínek Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka peníze od Bárty dostali.

Podivuhodné ovšem je, že mluvčí Nejvyššího soudu zákony „lidově tlumočí“, byť na žádost televizních reportérů. Jak má divák vědět, kdy mluvčí instituce před její budovou jen „lidově tlumočí“ a kdy hovoří věcně a přesně? Nespletl si pan Knötig roli?

Jádro problému je jinde

Jan Wintr z Právnické fakulty UK v úterních Událostech, komentářích řekl, že považuje za „vysoce nepravděpodobné“, že by NS Bártově stížnosti vyhověl. Chtělo by se říci – hezký (z advokátova hlediska možná i povinný) pokus, ale argumentačně stojí na hodně tenkém ledě. Jde přitom samozřejmě o klíčová slovíčka „projevy“ a „Poslanecká sněmovna a její orgány“.

Argumentačně nejslabší místo stížnosti je v chápání poslaneckého klubu Věcí veřejných jako orgánu Poslanecké sněmovny

Co se „projevů“ týče, již důvodová zpráva k Ústavě zmiňovala, že „se projevem rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle“, které dokonce nutně nemusejí být v budově Parlamentu. Odborná literatura ovšem zdůrazňuje, že veškeré takové projevy jsou chráněny pouze a jen tehdy, kdy je člen Parlamentu činí v souvislosti s výkonem svého mandátu (Bahýľová, L. in: Ústava ČR. Komentář. Praha 2010, str. 394).

Ptejme se tedy, zda projev nabízející výhodnou půjčku souvisel s výkonem mandátu. Tím lze rozumět zejména naplňování vztahu zastoupení mezi poslancem a voliči, zahrnuje ovšem také výkon práv a povinností, spojených se statutem poslance. Poslanci také skládají poslanecký slib, kde stojí, že mandát vykonávají „v zájmu všeho lidu“ a podle svého „nejlepšího vědomí a svědomí“.

Je zábavné přemítat, zda následující jednání popsané soudcem Šottem v dubnovém rozsudku (který připojujeme v příloze) je, či není výkonem poslaneckého mandátu v zájmu všeho lidu. Bárta totiž „nabídl při vědomí svých mimořádně dobrých majetkových poměrů celému poslaneckému klubu, že bude poslancům v případě finančních problémů individuálně k dispozici, čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku či jinou formu pomoci spočívající zejména v případném zajištění zakázek v rámci jiné výdělečné činnosti provozované poslanci, přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit“.

Nejde ovšem o stěžejní právní otázku. Jako „projev“ by Bártův čin jistě bylo možné kvalifikovat. I kdyby se totiž ukázalo, že šlo o výkon poslaneckého mandátu, jádro problému je jinde.

Argumentačně nejslabší místo stížnosti je v chápání poslaneckého klubu Věcí veřejných jako orgánu Poslanecké sněmovny. „Poslanecký klub není orgán Poslanecké sněmovny, není to státní orgán a na projevy učiněné na poslaneckém klubu se tedy imunita nevztahuje,“ upozornil Jan Wintr v ČT. Článek 31 Ústavy totiž jasně stanovuje, že komory si jako svoje orgány zřizují výbory a komise. Též jednací řád sněmovny v části o orgánech sněmovny uvádí toliko výbory a komise. Není tedy důležité, jak uvádí stížnost, zda se přednesení nabídky událo „na půdě Poslanecké sněmovny“, důležitá je dikce Ústavy – „v Poslanecké sněmovně nebo jejích orgánech“.

Pokud by Nejvyšší soud Bártově stížnosti vyhověl, šlo by o překvapivé rozhodnutí. Už proto, že argumenty, na nichž je stížnost vystavěna, jsou příliš odvážné a nemají žádnou oporu jak v judikatuře, tak v odborné literatuře.

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha