Jako by to Barack Obama nevěděl. V první televizní debatě 3. října v Denveru s republikánským oponentem Mittem Romneym se měl usmívat, dívat se mu zpříma do očí, řečí těla působit pozitivně na voliče u přijímačů. A k tomu až ve druhé řadě nemluvit z cesty, respektive argumentovat jasně a stručně, reagovat rychle a vtipně na lži či nesplnitelné sliby oponenta a sem tam ještě něco výstižného a zábavného předhodit divákům.
Televizní Američané – a že jich tuhle show sledovalo přes 70 milionů – totiž nejspíš neposlouchají, co kdo přesně říká, ale spíše se spoléhají na dojem, jaký kandidáti zanechají. A u nich vyhrál milý strýček Romney. Přiznejme, že na dojem naprosto zaslouženě, a dokonce tak jednoznačně, jak se to ještě nikomu v historii televizních debat mezi prezidentskými adepty od roku 1960 nepovedlo.
Obamovi se vystoupení nevydařilo, což se hned docela dramaticky projevilo v průzkumech veřejného mínění, v nichž Romney stáhl prezidentův náskok na minimum. Podle washingtonského Pew Research Center dokonce republikán u voličů, kteří pravděpodobně přijdou k volbám, již vede o čtyři procentní body, přičemž ještě v polovině září ve stejném typu průzkumu ztrácel osm procent. Zdá se, že vliv televize je přinejmenším v Americe pořád strašně důležitý, ne-li rozhodující.
Rozhodují televizní detaily
Představte si, že v Česku sledují televizní duel mezi Zemanem a Fischerem dva miliony diváků. Vidí zpomaleného expremiéra, jehož fyzická kondice vzbuzuje již na první pohled obavy, zkoumají nevýrazného Fischera, z jehož řeči těla na vás nekřičí, že je to ten nejlepší pán Hradu, kterého si dovedete představit. Snad nakonec rozhodující pro výsledek debaty by byla – na rozdíl od Ameriky – argumentační převaha toho či onoho, ale že by pořad zahýbal nějak výrazně výsledkem voleb?
Podle washingtonského Pew Research Center Romney u voličů, kteří pravděpodobně přijdou k volbám, po debatě vede o čtyři procentní bodyV Americe to možné je a jak se říká, „ďábel tkví v detailu“. Z historie amerických prezidentských kampaní vešly do dějin Kennedyho opálená, zdravím kypící tvář a neoholený, po nemoci unavený Nixon, první oběť démonu televize v roce 1960. Přestože v rádiu – médiu, kde rozhodují slova – vyhrál jasně republikán Nixon... Nebo pověstné mrknutí na hodinky George Bushe staršího před dvaceti lety, které nejspíš překlopilo štěstí na stranu Billa Clintona atd. Lidé si všimnou takových „drobností“ spíše než brilantní analýzy, bohužel.
Tímto samozřejmě netvrdíme, že Obama už prohrál volby. Budou ještě dvě debaty prezidentských kandidátů a po nich se třeba věci vrátí k původnímu stavu, tedy s prezidentem v bezpečném vedení v průzkumech, což pravděpodobně znamená i vítězství ve volbách 6. listopadu. Již ve čtvrtek však zazní gong druhého kola souboje, kdy může ledacos napravit (nebo také potvrdit sestupný trend) viceprezident Joe Biden s ambiciózním, sebevědomým a o generaci mladším vyzyvatelem Paulem Ryanem.
Ať vyhraje ten lepší, Obama nebo Romney, mohl by říct nezávislý pozorovatel, kdyby šlo o boxerský zápas o titul. Protože ale (pořád) jde o post nejmocnějšího muže světa, je v sázce mnohem víc. I nás se dotkne, jestli USA nastartují ekonomiku dříve či později, jestli zaútočí na Írán, vyzbrojí syrské rebely nebo se vztahy Ameriky s Čínou ochladí. O tom všem a tisícovce dalších důležitých témat se popíšou stohy papírů a internet bude tím vším praskat ve svých virtuálních švech. Přesto nezapomínejme, co kromě televizních detailů nakonec rozhoduje o vítězi.
V Americe je to televizní divák, tedy volič. A ten chce show v hollywoodském hávu, napínavý příběh a schopné herce. Romney minulý týden prokázal, že je talentovaný recitátor, ale Obama v první debatě zvolil možná jen špatnou roli, když si hrál na starostlivého prezidenta, což moc nezabralo. Nebo mu poradci naordinovali do hlavy trochu smyslu pro drama a 16. října v Hemsteadu nastoupí nějaký jiný Obama. Lepší, bojovnější, fotogeničtější. Tím si buďme jistí. Jinak může na obhajobu zapomenout.
