Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Banksy není žádný velký umělec. Jeho obrazy jsou trochu lepší šmíra

„Copyright je jen pro zbabělce,“ tvrdí slavný streetartový umělec Banksy. foto: Archiv

Banksy míchá Prahou. Má v ní totiž výstavu. A Prahou jde otázka: Komu výstavu připravila? Banksymu, nebo „Banksymu“? Či jen turistům pro pobavení a vystavovatelům pro foršus? Odpověď zní: všem.
  8:56

Snad každý zná historku o Banksym, jež ho charakterizuje. Na jaře 2019 se v Benátkách opět otevřelo světově proslulé výtvarné Bienále. My tam s obrovskou pompou poslali doyena Kolíbala, který měl k dispozici honosný prostor a v něm honosné, více než 40 let staré objekty, ale nikdo o tom ve světě nemluvil. Banksyho nepozval nikdo, navzdory tomu o něm mluvil celý svět. To je celý Banksy, pozval se sám.

Maskovaný muž, spíš dědek, si v rušné obchodní uličce v Benátkách rozložil rozhrkaný stánek s názvem Benátky v oleji, ve kterém vyvěsil olejem namalované fragmenty obří turistické výletní lodi v oleji, tedy naftě, jak to také lze z angličtiny přeložit – Benátky v oleji. Ten den si z čmáranic nikdo nic „od dědka“ nevybere ani nekoupí. Navíc ho policajti i se stánkem vyhodí, protože nemá licenci. Dědek ty čmáranice sebere, složí a zmizí, přičemž si všechno natáčí na kameru. Přesněji, Banksy nebo „Banksy“.

Společnost vyhodila Banksyho, i když každý chtěl, aby v Benátkách byl. Lépe to nemohl domotat. Celý svět o tom teď mluví a namísto tehdy pár eur by zmučení, chamtiví lidé, řekněme sběratelé, dali celý majetek „za naftu od toho dědka“. Jaká to případná kritika konzumerismu a přepjatého turismu! Banksy zase jednou dobře prodal to, co nejvíce umí – kritiku společnosti.

Perlivá zábava

Banksy nyní míchá Prahou se stejnými ingrediencemi, s nimiž míchá celý svět. Má v ní totiž výstavu. A jak je Praha srandovní, jde jí teď otázka: Komu výstavu připravila? Banksymu, nebo „Banksymu“? Nebo jen turistům pro pobavení a vystavovatelům pro foršus? Odpověď je prostá: všem. Protože, jak jsme si ukázali, Banksy nebo „Banksy“ či Banksy a jeho „Banksy“ teď představuje tresť špičky moderní zábavy, která se prodává jako nejvyšší umění, byť dílo v originále je, jak každý ví, jen ošuntělá zeď kdesi v Anglii.

Banksy, který se prodává jako revoluce, revolucionář není. Není žádná podvratná díra pod čarou, ale jen hihňající se dírka, která akorát zamokří štráfované ponožky. Levicový Banksy bojující za lepší levičácký život prodává obrazy, aby měl na vlastní ostrov v Karibiku. Jeho vzpoura je jen perlivá zábava s tučným šekem v závěru.

Pozor, řekne čtenář: jak v té předchozí větě myslíte „v originále“? Vždyť kdo autorizuje autora? Bože, ty chlapíku Banksy. Ty jsi vynalezl svou neviditelnost! Jestli se dřív tvoje neviditelnost, tvá skrytá identita, používala pro skrytí činů před úřady, sousedy či slušnými občany, kterými se „dala vydávit“ nepříjemná a bolavá pravda, je teď u tebe skrytí tvé identity pouhá veselá zábava a hra pro publikum.

Banksy, který se prodává jako revoluce, revolucionář není. Není žádná podvratná díra pod čarou, ale jen hihňající se dírka, která akorát zamokří štráfované ponožky. Víte, kdo je jeden z nejznámějších kupců Hitlerových obrazů? Židovský galerista. Tak Banksy prodává svou kritiku světa. Vždy přísně v mezích zákona a vždy zná svého kupce. Milý čtenáři, slyšíš v tom našeho Jaroslava Haška?

Levicový Banksy bojující za lepší levičácký život prodává obrazy, aby měl na vlastní ostrov v Karibiku. Proto Banksym může být divous Robin Gunningham, jak se teď prodává, ale také parta bývalých středoškoláků či projektem bankéřů z „Wólstrýtu“, protože jeho vzpoura je jen perlivá zábava s tučným šekem v závěru.

Role Harlekýna

Banksy, ať je to Banksy nebo „Banksy“, hraje v masce neviditelného se společností prastarou Commedia dell’arte a sám se v ní stylizuje do role Harlekýna, komického slouhy kapitalismu, který se mu zároveň posmívá, ale nikdy ne tolik, aby byl vyhnán. Banksy je Harlekýn, velmi až nesmírně oblíbený u publika, mazaný až zlomyslný, často myslí především na sebe, navzdory tomu ho publikum má ve hře nejraději. Zdravě si totiž drží odstup a s kapitalismem udržuje vztah chytrého Honzy s králem.

Banksy je Harlekýn, velmi až nesmírně oblíbený u publika, mazaný až zlomyslný, často myslí především na sebe, navzdory tomu ho publikum má ve hře nejraději. Zdravě si totiž drží odstup a s kapitalismem udržuje vztah chytrého Honzy s králem.

Banksy je levičák na nájezdech proti měšťanstvu, ale jako Enšpígl je za své kousky vždy odměněn zlaťáky a každý kapitalista jeho nájezd přežije, aby mu mohl zatleskat a příště zase zaplatit. Banksy je možná lék proti plynatosti společnosti – i se tak tváří –, ale na konci vždy zacinká zlato. A Banksymu to pokaždé projde, protože řekne, že je „Banksy“. Dokonalý trik Banksyho. A ve spojitosti s jeho neviditelností je to jako fotbal. Protože lidé se na fotbale také perou, bojují o vítězství, ale každý ví, že má pravidla a o přestávce je klobása a pivo a večer nepřátelští soupeři mají na klíně stejnou prostitutku.

Banksyho vynález „Banksyho neviditelnosti“ je geniální. Díky němu se Banksy jako Harlekýn stal rozverným tanečníkem nad autorským zákonem, toho kapitalistického a sveřepého Bohem daného zákona, který byl zaveden, aby institucionalizoval autorům jejich „ctihodná, společensky uznávaná, protestantsky pracovitá“ ega, a který umělcům „prý“ dává či dokonce zaručuje spravedlivou odměnu. Proč Banksy pohrdá autorským zákonem? Kdo ho bude chránit? Jak se bude vědět, že jeho Mona Lisa je „jeho“ Mona Lisa?

Zdá se, že Banksy odmítá autorský zákon, protože díky tomu může tvořit v šeru, či dokonce ve tmě, a má tudíž svobodu být nesvázaný, tvořit autenticky pro budoucnost, pro lid, bez svázání společenskými konvencemi. Jako by se díky urputné neviditelnosti vyřadil ze stroje na rozdávání uměleckých tantiém (jak může odměnu dostat ten, kdo není), aby mohl stejně jako třeba sprejeři společnosti kázat.

Neviditelnost

Přesně to však Banksy není. Jeho úmysly jsou mnohem prozaičtější. Ví, že když neexistujete, ale jste vidět, o to víc existujete u diváků a o to víc chce každý vidět vás a mít vás v držení. Banksy v obrovském řehotu commedie dell’arte celý koncept vážné tváře autorského zákona rozstřeluje na miliardu komických sklíček, kde každý úlomek je dražší než nejlepší dílo vážných umělců. Protože autorský zákon možná chrání autory, ale rozřehtaný Banksy neprodává kvůli zákonu, ale že je žádaný.

Nikdo nikdy Banksyho neviděl, ale stejně jako nikdo nikdy neviděl lochneskou příšeru, každý ví, že si plave, a chce doma mít odlitek její stopy. Co svět světem stojí, honí Banksyho policie a umělecké galerie od pouště po moře a „odkrývají jeho identitu“. Naposledy se „už v dobré společnosti a médiích ví“, že je to nějaký Robin Gunningham. Nikdo neví nic a bylo by snad největším neštěstím naší generace, kdyby nějaký Matěj vylezl na televizní obrazovku a řekl, že je Banksy. Protože pak by byl Banksy zase jen sprejer na zdi.

Podstatou Banksyho je neviditelnost, amébovitost, která mu umožňuje se kdekoli vynořit a dát „ťafu“. Jeho neviditelnost je pěstovaná jako knír Salvátora Dalího, je to jeho značka a díky této neviditelnosti a nepolapitelnosti se zrodil Banksy, jako jím je nepolapitelný Fantomas nebo „česká korupce“.

Banksy neexistuje, i když ho autorský zákon nemůže chránit. Právě proto, že neexistuje, může Banksy, který existuje, ať je to muž, žena, gay, transgender, skupina dobře se bavících strejců, spolužáci z jedné střední, vydělávat takové obrovské peníze. Nebo je může vydělávat třeba galerie, která zastupuje „Banksyho“ a jež si na práci najímá chudé studenty výtvarníky.

Banksy totiž – a to je nejvtipnější – není žádný velký umělec. Jeho obrazy a obrázky jsou trochu lepší šmíra, laciný vtípek, malůvka, kterou svede kdejaký šikovnější karikaturista na poslední straně Svobodného slova, třeba Renčín či Jiránek. To je 70 Banksyů napěchovaných v jednom Renčínovi. Jeho obrázky jsou milé, veselé, vtipné, dívají se na svět obvykle z podvratné strany, ale žádná velká věc to není.

Podstatou Banksyho je neviditelnost, amébovitost, která mu umožňuje se kdekoli vynořit a dát „ťafu“. Jeho neviditelnost je pěstovaná jako knír Salvátora Dalího, je to jeho značka a díky této neviditelnosti a nepolapitelnosti se zrodil Banksy, jako jím je nepolapitelný Fantomas nebo „česká korupce“. Tento autor (pardon genderisté, nebo tato autorka či fluidní osoba) si zakládá na tom, že každé načmárané graffiti na kdejaké zdi může prohlásit za svou práci, nebo popřít každou svou – skutečnou – práci. Jak libo, měšťanstvo.

Lekce z autorského zákona

Banksyho neviditelnost mu však znemožňuje soudit se s „Banksyho výstavou“, přestože každý ví, že to „není Banksy“. A jsme nazpět v naší Praze a opět v kruciální otázce: Čí je to výstava? Banksy se s Prahou nemůže soudit, protože důkaz, že výstava není jeho, může přinést jen ten, kdo je autor. A ten není známý, takže není, kdo by žaloval. Nebyl by to však Banksy, kdyby neuměl i na této pasti vydělat.

Banksy dal neuvěřitelnou lekci z autorského zákona. Otevřel svou neexistencí, tedy neautorizovatelností svých děl, nejtemnější stránku naší chamtivosti. Co je umělecké dílo? Je opravdu to, co stvoří umělec jako svůj unikátní tvůrčí čin?

Proč – a odhlédněme od právní situace – by měl Banksy zakazovat výstavu, když je to mlýn lidské žádostivosti o jeho díla. Každou takovou banksy nebanksy výstavou vytváří o kus delší zástupy fans. A i díky těmto výstavám může jediný svůj/„svůj“ obraz prohnat na aukci svým motorovým kafemlejnkem a z prodaného obrazu udělat dvakrát dražší prodaný obraz. Snad proto je teď nejzábavnější pozorovat vzrušené debaty o Banksyho výstavě v Praze. Vždyť to přece není Banksy! Nebo: je?

Banksy dal neuvěřitelnou lekci z autorského zákona. Otevřel svou neexistencí, tedy neautorizovatelností svých děl, nejtemnější stránku naší chamtivosti. Co je umělecké dílo? Je opravdu to, co stvoří umělec jako svůj unikátní tvůrčí čin? Nejslavnější český podvedený divák podle autorského zákona je Jiřina Bohdalová. Koupila si z chamtivosti pravého Fillu za pár milionů, i když věděla, že pravý Filla stojí desetkrát a více tolik. A pak šla a přihlásila se jako podvedená a dokonce ty peníze chce od podvodníka zpět.

Kdyby znala „případ Banksy“, stačilo trochu skromnosti. Uvědomit si, že když něco kupuji za tak málo, je to fejk, který ale v obyváku udělá stejně radosti jako „pravý Filla“. Stejně jako každý má doma plakát Sfingy od Zrzavého. Stačila skromnost, že se dívám na pravého Fillu, na kterého mi stačí mé příjmy. Co si budeme povídat, stejně jako Bohdalová pravého od levého Filly v této zemi nerozpozná nikdo. Ti, kteří to poznají (a ještě jen když dostanou zaplaceno), je tolik, kolik mám prstů na nohou. Tak v čem je zážitek z obrazu nad stolem v jídelně u Bohdalů z pravého Filly menší?

Vše je hra

Banksy nás naučil, že dílo není kus parníku v oleji, ale omáčka okolo. Teprve tím rošambó okolo se to dá paďourům prodat za miliony, i když nepokorní by to nikdy nekoupili, kdyby se to prodávalo v metru. A také naučil, že dílo není originál s razítkem od někoho. Ale že ostatním stačí, když za originál prohlásíme to, co máme doma a co nám dělá radost.

Banksy moc dobře ví, že tyto jeho/nejeho obrazy musí podporovat. Nikdo není podvedený, vše je hra, na níž je nejkrásnější, že jackpot bere vždy Banksy.

Takže nám pak stačí jít si za pár stokorun udělat radost na falešné Banksyho výstavě a radovat se z „jeho“ obrazů, protože kdyby byly jeho, stejně to nepoznáme. A Banksy moc dobře ví, že tyto jeho/nejeho obrazy musí podporovat. Nikdo není podvedený, vše je hra, na níž je nejkrásnější, že jackpot bere vždy Banksy.

Ostatně, co když ty sololity v Mánesu pomaloval pro Prahu Banksy? A co když zrovna ten dědek, co stojí hned vedle nás, je opravdický Robin Gunningham? Stačí trocha skromnosti. V Itálii se teď nalezlo Banksyho dílo nakreslené na dveřích. Poučený čtenář už ví, že správný text zprávy je, že se nalezly protipožární dveře rockového klubu Bataclan, na kterých je obraz připisovaný umělci známému pod jménem Banksy. A že si musí dát bacha, aby nedopadl jako s Turínským plátnem.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!