„Babišovská“ pointa kauzy CASA

Co kdyby konkrétní letadla, třeba za miliardu, nakupoval „prostý úředník“... Zvláštní představa, že?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová je trestně stíhána pro předražený nákup vojenských letadel CASA. Případ je známý, ale pouze ve všeobecné, poměrně vágní formě. Meritorní zhodnocení bude na soudu – alespoň doufejme, že tam případ dojde.

Novým prvkem bylo zveřejnění několika desítek svědeckých výpovědí z této kauzy Vlastou Parkanovou na jejích webových stránkách. Jistě tento krok důkladně probrala se svým obhájcem Tomášem Sokolem. Vyšetřovatelé, státní zástupci i datoví ochránci jsou z ní na mrtvici, ale proč ne. Velmi pravděpodobně žádný zákon neporušila, jak již revidoval své původní trochu poplašené vyjádření státní zástupce Jan Kořán, který nahlas uvažoval o tom, zda Parkanovou vzít do vazby.

Trestní odpovědnost členů vlády?

Mnoho detailů této kauzy je tedy možno diskutovat již dnes. Na další významný okruh otázek znovu upozornil ve svém článku Martin Fendrych. Jde o trestní odpovědnost členů vlády.

Třeba ministr zdravotnictví – měl by být popoháněn za své spolurozhodování v kauze předraženého nákupu letadel CASA?Je ministryně obrany trestně odpovědná za své jednání? Může ministr kvalifikovaně posoudit, co mu dávají jeho podřízení k podpisu? Má tam na to odborníky, zní odpověď, a výběr těchto odborníků je ministrova věc. Kdo však má nést trestní odpovědnost, když ministrovi namydlí schody jeho podřízení?

Když jde o miliardy, spěchá ministr s návrhem na vládu. Je vláda trestně odpovědná za to, co rozhoduje? Třeba ministr zdravotnictví – měl by být popoháněn za své spolurozhodování v kauze předraženého nákupu letadel CASA? Nesmysl. Proto se ale také říká, že vláda ve sboru je prázdná množina. Z hlediska trestněprávní odpovědnosti tomu tak rozhodně je.

Mohlo by tomu být jinak? Andrej Babiš provokuje svým pojetím státu coby firmy. Nebudeme generálně posuzovat, jestli to odpovídá v naprosté úplnosti. Mohli bychom se však zamyslet obráceně: co z řízení firmy by se dalo implementovat do řízení státu.

A co taková subsidiarita?

Například rozhodování vlády. Proč by měla vláda rozhodovat o nákupu nějakých blbých letadel? Vzpomeňme na pojem subsidiarita – vyšší úroveň se má zabývat pouze tím, co nemůže kvalifikovaně a v úplnosti vyřešit úroveň nižší.

Vláda by se měla zabývat pouze poměrem, jak rozdělí rozpočetVláda by se tedy měla zabývat pouze poměrem, jak rozdělí rozpočet. Kolik dá na armádu, kolik na zdravotnictví, kolik na školství. Jak účelné a perspektivní jsou takto vynaložené peníze. Ministr obrany by pak měl rozhodnout podobně, v rámci svého resortu. Ale stále ještě žádná blbá letadla! Pouze kolik dostanou dělostřelci, kolik průzkumníci, kolik letectvo. Konkrétní nákup těch blbých letadel by pak na své triko, na svou profesní i trestní odpovědnost, řešil příslušný úředník na ministerstvu.

Tedy nikoliv vláda. Ta by jen nesla politickou odpovědnost za to, že přidělí dost peněz na obranu a ošéfuje to člověkem, který to za ty peníze smysluplně zvládne.

Ani ministr. Ten by nesl jen politickou odpovědnost za to, že bude stavět obranu pro budoucí, nikoliv pro minulé hrozby, a že resort obsadí lidmi, kteří to zvládnou.

Příšerná představa...

Jak ovlivnit rozhodování, když by ho mohl učinit pouze konkrétní člověk s osobní trestní odpovědností a se zmapovaným majetkem, o který by mohl přijít?„Prostý úředník“ by tedy nakupoval konkrétní letadla, třeba za miliardu. Zvláštní představa, že? Možná ne, uvědomíme-li si, že by tento úředník musel projít vysokou bezpečnostní prověrkou, jeho majetek by byl zmapován do mrtě a musel by umět vysvětlit jakýkoliv jeho nárůst. Hezky se nám to hermeticky uzavírá, není-liž pravda?

Ona ta představa je totiž ještě horší, změníme-li úhel pohledu. Například z hlediska financování politických stran je docela příšerná, zejména u vědomí tučných provizí ze zbrojních obchodů, které by někde darmo tlely kvůli problému, jak je legálně dostat „do systému“. Jak ovlivnit rozhodování, když by ho mohl učinit pouze konkrétní člověk s osobní trestní odpovědností a se zmapovaným majetkem, o který by mohl přijít? Když by se odpovědnost za všelijaká pozoruhodná rozhodnutí nedala posouvat na ministerskou a vládní úroveň, kde by se rozplynula jako pára nad hrncem?

Není v tomto právě ta „babišovská“ pointa?