Hlavně se nedopustit té chyby, že na Andreje Babiše budeme zírat jako Marco Polo na nosorožce. Spatřiv na Jávě čtyřnohé zvíře, jemuž z hlavy vybíhá jediný roh, považoval ho cestovatel za bájného jednorožce a zřejmě byl zklamán. Zapsal, že představy o jednorožci je třeba poopravit, neboť to není zvíře sličné a bílé, nýbrž černé a ošklivé. Modifikoval intenzi, aniž by se dotkl extenze, a přesně to se děje kolem výzvy jednoho z nejvýznamnějších českých podnikatelů.
Podržíme-li se metafory, Andrej Babiš má skutečně mnoho znaků ideálního jednorožce, tvora, jenž se jednoho krásného dne vynoří z lesa a udělá v politickém kurníku pořádek. Nestává se denně, že se náhle zjeví v médiích osobnost z nejvyšších pater společenské pyramidy, mluví o spiknutí části politických, justičních a podnikatelských elit, jehož cílem je rozchvacování veřejných zdrojů (u Jana Krause se Babiš dopustil i klasifikace, totiž že se dělí na větev toskánskou, dubajskou a větev z Korfu), odstřelí existující i budoucí politické strany a navrhne rekonstrukci systému.
A mohou se kritici pošklebovat, že to nestačí, že to by dovedl každý. Že Babiš má být ještě mnohem konkrétnější a předkládat důkazy. Případně že je „stará předlistopadová struktura“ a „polistopadová struktura“ zároveň, a měl by radši mlčet. Jenže zaprvé každý takto nevystoupil a zadruhé Andrej Babiš není každý. Vystoupí-li takto ostře podnikatel Babišova formátu, není to totéž, jako když promluví internetový diskutér nebo strejček nad půllitrem. A ještě obecněji: vystoupí-li velkopodnikatelé politicky, něco se asi děje v tektonickém jádru. Andrej Babiš totiž zdaleka není sám.
Proč nebyl Babiš disident?
Vystoupit politicky – a nic jiného než politické vystoupení to není – však znamená automaticky náraz na většinové veřejné mínění. A veřejné mínění se táže: Proč až teď?
Co strašného se asi muselo stát v nejvyšších patrech vlivu a moci, aby si významný podnikatel kálel do vlastního hnízda?A tak si představme alternativu, že Andrej Babiš vystoupil v roce 2002 nebo 2003. Veřejné mínění by se tázalo: Proč až teď? Proč ne třeba už v roce 1996, kdy vrcholilo takzvané tunelování privatizovaných firem, banky přetékaly špatnými úvěry a plody své strategie sklízel nejen Viktor Kožený?
Dobrá, řekněme, že by vystoupil v roce 1996. Nenarazil by snad na otázku: Proč až teď, proč ne v roce 1992, kdy rozparáděné bývalé komunistické managementy získávaly s politickou podporou a za snadné úvěry podniky do soukromých rukou? To informované kruhy, ta „pražská Wikileaks“, nevěděly, že je „zhasnuto“?
A kdyby v roce 1992 vystoupil, proč vlastně nepromluvil už v roce 1977, proč vlastně nepodepsal Chartu?!
Andrej Babiš se samozřejmě na Hrad či kam nehrne a nebylo by to ani realistické. Většinové veřejné mínění očekává jednorožce sličného, bílého, ideálního. Andrej Babiš promine, ale Andrej Babiš samozřejmě není jednorožec, nýbrž onen nosorožec z historky, tvor, jehož existenci si většinové veřejné mínění nepřipouští, jako si ji nepřipouštěl Marco Polo. Bestiáře veřejného mínění definují většinou buď jednorožce, anebo hladové vlky, případně hladové vlky převlečené za jednorožce, a to by mohl být právě Babiš. Co strašného se asi muselo stát v nejvyšších patrech vlivu a moci, aby si významný podnikatel – viděno zvenčí – kálel do vlastního hnízda?
Luka libě voněla
A ono se stalo, a dokonce to není nic tajného. Pamatujete, „pravicoví“ voliči? Bylo to pradávno, tedy vloni, když se lídrem ODS stal „Pan Čistý“. Obklopil se i neprofláklými tvářemi, jako třeba Pavlem Drobilem, a volič, jenž ještě v březnu přísahal, že už nikdy ODS, volič vyděšený alternativou koalice Jiřího Paroubka s Marťany, to za dané konstelace ještě jednou zkusil. „Nehodil to“ ODS, aby bylo, jasno, ale Petru Nečasovi. Kroutil očima nad radikály, kteří se zase těšili na inkviziční procesy v režii „veverek“ a „topky“, a ti zase ohrnovali koutky nad ním. Z téhle „poslední šance“ vzešla nadějeplná koaliční většina. Naivnější duše by asi řekly, že nikdy nevoněla luka líbezněji.
Z „poslední šance“ vzešla nadějeplná koaliční většina. Tím hlubší je frustrace.Tím hlubší je frustrace. Co nejstručněji a jen to nejflagrantnější: Obskurní historky kolem VV a rostoucí podezření, že ve skutečnosti není usměrňována dokonce ani Vítem Bártou. Dobešovy excesy na MŠMT. Solární šarády. A především – asi to nejskandálnější – velká koalice v Praze (jistě, i v jiných městech). Kejkle kolem Pražských služeb. Kauza onoho neprofláklého Pavla Drobila na ministerstvu životního prostředí. Vypuknutí kauzy ProMoPro a způsob, jakým se to stalo. Kauza Key Investments. Podezření na úplatky uvnitř Věcí veřejných. Odposlouchávačky. Permanentní vládní krize. Bezskrupulózní řežba o budoucí pozice na pravici. Nevyjasněné zásahy státních zastupitelství do práce policie. Výpovědi policistů, kteří vyšetřují korupční případy. Naposled obvinění Miroslava Kalouska, že premiér je premiérem jen z vůle kmotrů ODS.
Připadá to někomu málo? Do památníčku přibývají ekotendr, emisní povolenky zdarma, nepřesvědčivá regulace hazardu, etc., etc., miliardy létají vzduchem jako půllitry v závěrečné fázi taneční zábavy.
Náraz na frustraci
Přitom nejde jen o korupci, ale také o nekompetentnost, jak poznamenal v páteční Show Jana Krause Andrej Babiš. Až potud se náhled rozzlobené části elit a veřejného mínění neliší. Dál už jsou cesty trochu mimoběžné.
Hvězdy byznysu si vytyčily misi, jejíž vážnost i rizikovost v mnoha ohledech přesahuje vše, co až dosud dokázalyVeřejné mínění si zjevně nedostatečně uvědomuje, jak nadstandardně se aktivizovali podnikatelé, kteří překročili apolitickou hranici svých přirozených rolí. A to už před vystoupením Andreje Babiše, jenž spočetl, že od převratu se u nás prošustrovaly dva biliony korun. Už počátkem roku založil finančník Karel Janeček (ten zase vypočítal, že jeden rok korupce stojí republiku 100 miliard) Nadační fond proti korupci. Majitel Linetu Zbyněk Frolík, jenž zaplatil 800 milionů na daních a není spokojen s jejich využitím, krátce na to oznámil, že necítí v České republice právní jistotu a svůj byznys stěhuje do Nizozemska. Andrej Babiš už v červnovém rozhovoru pro Hospodářské noviny použil veřejně pojem České Palermo.
Hvězdy byznysu si však vytyčily misi, jejíž vážnost i rizikovost v mnoha ohledech přesahuje vše, co až dosud dokázaly. Jak totiž přesvědčit občana – vykrmeného oním klišé, za jehož trivializaci by se mělo střílet, totiž že jediným cílem byznysu je zisk –, že nesleduje v přímém přenosu jen konflikt elit?
Andrej Babiš vyzývá k veřejné diskusi. Tak tady jeden útržek.
K Babišovi se ve středu veřejně připojil již zmiňovaný Zbyněk Frolík, a to v online rozhovoru se čtenáři iHNed. Ani se nepustil za hranice všedních dnů, a hned to slízl. Citujme z otázek, které obdržel pan Frolík, připomeňme, že podnikatel, jenž není mediálně spojen s žádným necivilizovaným skandálem posledních let:
„Proč až teď vám to vadí? Není to třeba tím, že sami máte máslo na hlavě a v konečném výsledku by to vypadalo jako když zloděj křičí chyťte zloděje. Byl bych nesmírně rád, kdyby k zodpovědnosti byli voláni Topolánci, Dalíci, Kalousci, Bartáci, ale i vy páni podnikatelé, kteří jste tu hru s nima hráli.“
„Jak si můžete jako majitelé velkých firem stěžovat dnes na neúnosnou korupci, když Vaše vlastní firmy také vznikaly v 90. letech na základě korupčního jednání přes kamarádství v KSČ a jiných tehdy funkčních politicko-společenských seskupeních?“
Tak se ptají čtenáři, kteří se podepíší jako JP nebo jako Karel! Anonymové, takzvaný hlas veřejnosti. Kdyby ty otázky položili jako chlap chlapovi tváří v tvář a kdyby to nebyl zrovna pan Frolík, ale řekněme pan ministr financí, riskovali by možná v odpověď ránu do zubů.
Pan Babiš může vyzývat k diskusi, ale dokonce ani umytá část veřejného mínění už dost možná diskutovat nemíní. Poučena pražskou velkou koalicí, analýzami dluhové krize nebo španělským étosem je stále blíže k závěru, že panující forma demokracie ztratila perspektivu. Že je lhostejné, která strana vládne, že vše řídí oligarchické spolčení byznysu a politiky, že možnost jedince ovlivnit mašinérii je nulová, že nastává čas vzdoru. Sounáležitost je pasé. Frustrace společnosti je gigantická, Andrej Babiš to už v červnu řekl o něco ostřeji.
Mezi Hradem a Pankrácí
Frustrace plodí iracionalitu. Sledujete-li systematicky hlas veřejnosti na internetu, vystopujete například zvláštní úkaz, který se týká ministra Kalouska. Obvykle je to zloduch, který by měl nikoli hned viset, ale řekněme aspoň sedět. Ale pozor, jen do okamžiku, než tentýž Kalousek předstoupí před kamery a odstřeluje Alexandra Vondru kauzou ProMoPro. Pak by měl sedět prozměnu Vondra a Kalouska by div neinstalovali rovnou na Hrad.
Najdete lepší důkaz, že scéna pro příchod jednorožce je připravena? Jinými slovy, chopí se někdo iracionality davu? To vůbec není dobrá zpráva. Političtí jednorožci se zpravidla vyskytují v podobě vlčích či oslích inkarnací a nic dobrého z nich nekouká. Dobrou zprávou by naopak bylo, kdybychom vzali v potaz raději menší stádo nosorožců, o jejichž existenci se politické kroniky zatím nezmiňovaly, ač léta prokazují schopnosti, sílu, odpovědnost a racionalitu. O míře těchto kvalit lze – ovšem bez generalizací – diskutovat, ale jedno je mimo diskusi: Už fakt, že vyšli na světlo ze svých kanceláří, ze své byznysové pražské WikiLeaks, je vážným signálem i výzvou.
