Až se kolínská katedrála změní v mešitu

Kandidáti na předsedu Evropské komise se v diskusích příliš nevěnovali čtyřem problémům – mezím evropské integrace, budoucnosti eura, hospodářské politice EU a demografické budoucnosti Evropy. Nedostatek napravuje maďarský ekonom Károly Lóránt.

Kolínská katedrála svatého Petra a půlměsíc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kolínská katedrála svatého Petra a půlměsíc | foto: ilustrace Richard Cortés
Kolínská katedrála svatého Petra a půlměsíc

Před volbami do Evropského parlamentu se odehrávaly mezi kandidáty na post předsedy Evropské komise diskuse, jež se však v zásadě zabývaly tématy, která se jen málo dotýkala budoucnosti Evropské unie. Proto se budu věnovat problémům, které se budoucnosti EU týkají značně, ale její potenciální vedoucí představitelé o nich příliš nemluví. Jde především o tyto čtyři problémy:

  • meze evropské integrace;
  • budoucnost eura;
  • hospodářská politika EU;
  • demografická budoucnost Evropy.

Meze evropské integrace

Myšlenka evropské integrace je stará více než tisíc let, v podstatě sahá až do dob po rozpadu Římské říše. Prvním sjednotitelem Evropy po zániku Římské říše byl Karel Veliký, jehož říše ovšem existovala sotva půl století. Od té doby lze mluvit pouze o částečném sjednocení.

Do této kategorie patří například osm set let trvající Svatá říše římská, rozkládající se ve střední Evropě, několikasetletá habsburská monarchie nebo polsko-litevská unie ve východní Evropě. Ve středověku evropská integrační hnutí motivovaly křížové výpravy a později boj proti turecké expanzi. Spojené státy evropské, které jsou pro mnohé dodnes vysněnou metou, navrhl poprvé v roce 1849 Victor Hugo na mírové konferenci v Paříži.

Od počátku 20. století pak v Evropě působila řada hnutí usilujících o její sjednocení. Konkrétní podobu na sebe nakonec vzala představa Francouze Jeana Monneta – nejprve ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a po jeho úspěchu v rámci takzvané Římské smlouvy. Ta formuluje cíl vytvoření čím dál těsnější unie, nedefinuje však, co přesně tento pojem znamená.

MacDougallovo hlášení, studie ze sedmdesátých let 20. století, si představovalo budoucnost tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) buď v podobě jednotného státu nebo federativního útvaru. Ten by měl mít podle vzoru skutečných jednotných či federativních států obrovský centrální rozpočet představující 15 až 20 procent HDP, jenž by měl do značné míry sloužit k rozvoji zaostalých oblastí.

V této době převládala zásada, že rozšiřování a prohlubování spolupráce jsou dva cíle, jež si odporují, neboli že EHS nelze rozšiřovat a současně prohlubovat integraci. Po rozpadu sovětského impéria však tyto střízlivé ekonomické úvahy přepsaly geostrategické cíle a do EU byly přijaty i středoevropské země, které byly mnohem zaostalejší než průměr unie. A současně měla být prostřednictvím připravované ústavy (jež byla nakonec přijata pod názvem Lisabonská smlouva) prohloubena vnitřní spolupráce.

Na prohlubování spolupráce však nebyly vyčleněny žádné zdroje, neboť společný rozpočet dosahující jednoho procenta HDP byl na hony vzdálen potřebám financování jednotného státu. Proto nastalo, že neexistuje nejen žádný ústřední zdroj příjmů ani politická vůle k vyrovnání úrovně méně rozvinutých zemí, ale ani žádný „evropský národ“, jenž by na základě solidarity a vnitřní koheze pomohl vyrovnávat úrovně jednotlivých zemí (vzpomeňme například na názor Němců na Řeky).

Za této situace je faktem, že politická struktura EU odpovídá struktuře říše, jejíž jednotlivé části sice musejí plnit směrnice vydávané ústředím, ale to nenese odpovědnost za ekonomické a společenské důsledky svých rozhodnutí. Není náhodou, že předseda EK José Manuel Barroso přirovnává ve svých univerzitních přednáškách EU k impériu.

Právě v tom však spočívá základní rozpor. Zatímco totiž evropská politická a obchodní elita sní o jednotném (či nanejvýš federativním) státu, nejsou pro něj vybudovány ekonomické ani společenské základy a vedoucí představitelé EU se tímto fundamentálním rozporem odmítají zabývat.

Budoucnost eura

Vedoucí představitelé EU považují euro za symbol politické jednoty a v souladu s tím na jeho existenci lpí, přestože je všichni experti na mezinárodní finance s notným předstihem upozornili, že nebude fungovat.

Například americký ekonom Milton Friedman, který zemřel v roce 2006, již 20. června 1997 (tedy dlouho před zavedením eura) v deníku Wall Street Journal prohlásil: „Už dlouho mám za to, že nevýhody eura převyšují jeho výhody… Výsledkem pravděpodobně bude, že se z vnějších vlivů, které budou mít na jednotlivé země různý dopad a jež by bylo možné snadno regulovat změnou měnového kurzu, stanou politické spory s dezintegrujícím účinkem. Navíc zvýší politické napětí mezi členskými zeměmi. Politické sjednocení může vytvořit podmínky finanční unie, ale měnová unie zavedená za neodpovídajících podmínek může být překážkou procesu politického sjednocování.“

Paul De Grauwe, profesor Katolické univerzity v Lovani, v rozhovoru pro belgický deník De Morgen (18. března 2006) prohlásil, že měnová unie je logickým konečným výsledkem politické unie. Pokud ta však z nějakého důvodu není možná, pak se dříve, či později rozpadne i unie měnové.

Pod pojmem politická unie rozuměli jak Friedman, tak De Grauwe spolkový stát, ve kterém je přirozené masivní přelévání příjmů ve prospěch slabších regionů. Současnou unijní politickou a ekonomickou elitu však ani nenapadne, aby jejich vysněný federativní stát disponoval významnějším centrálním rozpočtem.

Hospodářská politika EU

Hospodářskou politiku EU určují v zásadě čtyři svobody zakotvené již v Římské smlouvě – volný pohyb zboží, služeb, pracovní síly a kapitálu –, stejně jako kritéria předepsaná maastrichtskou smlouvou. V době, kdy tyto čtyři svobody deklarovala Římská smlouva, týkaly se – za předpokladu desetiletého přechodného období – šesti zhruba stejně vyvinutých zemí.

Země, které do EU vstoupily v roce 2004 nebo později a jež byly vzhledem k jejím tehdejším členským zemím podstatně zaostalejší, musely tyto zásady, rozšířené o mnoho dalších podstatných ustanovení, například zákaz státních podpor, okamžitě přijmout. To vedlo k tomu, že západní (nadnárodní) velkopodniky získaly neomezený přístup na trhy nově přistoupivších zaostalejších zemí střední a jižní Evropy.

Méně vyspělé země mají zakázáno pomáhat konkurenceschopnosti svého průmyslu (či jiných ekonomických odvětví) prostřednictvím státní podpory, ačkoliv je známo, že všem zemím, kterým se až dosud podařilo vyrovnat nejvyspělejším zemím (například Japonsko či Jižní Korea), to bylo díky masivní státní podpoře vlastního průmyslu.

Je však třeba zmínit ještě jeden zákaz. A sice, že nejen Evropská centrální banka, ale ani národní centrální banky nemohou nakupovat státní dluhopisy, což představuje produkci peněz. Z tohoto důvodu EU nedokáže překonat finanční krizi, která začala v roce 2008. Přitom centrální banka USA, odkud se tato krize rozšířila, podobnými nákupy pumpuje do americké ekonomiky miliardy dolarů, díky čemuž se vrátila k dřívějšímu růstu.

Demografická budoucnost Evropy

Turisté z východní Evropy, kteří se před několika desetiletími dostali do západní Evropy, žádné přistěhovalce neviděli. Od té doby se však situace radikálně změnila. To, že je člověk v Evropě, a nikoliv v Africe či na Blízkém východě, lze v západoevropských velkoměstech často rozpoznat jen díky stylu okolních budov.

Podle liberálního učení nezáleží na etnickém původu či náboženství, protože jde o soukromou záležitost. Přistěhovalci se integrují do dané společnosti, a pokud snad přece nikoliv, pak proto, že okolí není dostatečně otevřené, ba naopak přímo rasistické. Ve skutečnosti se čím dál víc imigrantů integrovat nechce, ale přináší si s sebou vlastní kulturu, kterou se stále častěji snaží vnutit svému okolí.

Stačí si vzpomenout na komentáře německého exkancléře Helmuta Schmidta či současné kancléřky této země Angely Merkelové. Podle nich není problém s imigranty z Evropy, ale s těmi, kteří pocházejí s odlišných kultur (především té islámské), neboť soužití v rámci multikulturalismu nefunguje.

Naopak funguje demografie. A budou-li současné tendence pokračovat, bude v západní Evropě ve druhé polovině tohoto století převažovat islámské obyvatelstvo. Ještě předtím, než by meuzzin začal svolávat k modlitbě pravověrce z věže Katedrály svatého Petra v Kolíně nad Rýnem přeměněné na mešitu, by se Evropa patrně nevyhnula krvavým etnickým válkám.

V. Horáková Abychom tak nedopadli ! ! ! ! ! ! ... 21:47 24.5.2014

Počet příspěvků: 15, poslední 27.5.2014 09:52 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.