Až se budou náležitě vybírat daně...

Britské Panenské ostrovy, Barbados a Bermudy mají dohromady jen o pár tisíc obyvatel více než Brno. Navzdory tomu do nich v roce 2013 přitekl větší objem přímých zahraničních investic než do Německa a všechny tři státy zároveň ve světě investovaly více než náš západní soused, jehož ekonomika je nejrozvinutější v Evropě. Ostrovní stát Mauricius, který má zhruba stejně obyvatel jako Praha, byl v roce 2010 největším investorem v Indii. Čtvrtina zahraničních investic do druhé nejlidnatější země světa směřovala ze státu, který má 1,2 milionu obyvatel.

Zní to absurdně. A zároveň to ukazuje obrovskou roli, již v současné světové ekonomice hrají daňové ráje. Místa, kam lidé a firmy v lepším případě ukrývají svůj majetek, aby z něj platili nižší nebo žádné daně, případně aby si zajistili anonymitu. V horším případě, aby vyprali peníze z nelegální činnosti. A nejde o žádné malé částky.

Pokles reálné míry daní

Ekonom z Berkeley Gabriel Zucman ve své knize The Hidden Wealth of Nations: The Scourge of Tax Havens (Skryté bohatství národů. Pohroma daňových rájů) odhaduje, že objem peněz, který je v daňových rájích ukryt, vzrostl za uplynulých pět let o čtvrtinu. V současnosti je tak v nich asi osm procent privátně vlastněného světového bohatství, tedy zhruba 7,6 bilionu dolarů.

Poněkud hůře lze odhadnout, kolik majetku mají v daňových rájích korporace, určitou představu ale dávají Zucmanovy propočty. Podle nich za uplynulých 25 let kvůli daňovým rájům klesla reálná míra daní odváděných firmami do americké pokladny o třetinu. Podobnou díru v daňovém systému odhalila i Evropská komise (EK).

Podle jejích odhadů přicházejí členské země Evropské unie kvůli daňovým rájům ročně o 50 až 70 miliard eur. Jak komisaři s překvapením zjistili, nadnárodní korporace reálně platí daně ve výši jednoho až dvou procent namísto dvaceti či třiceti.

Minimální daně platí společnosti, jako je Google, Starbucks, Apple či Ikea. Stále více ekonomů tvrdí, že je to špatně. Především proto, že se tím zvyšuje majetková nerovnost. Čím méně zaplatí na daních bohatí, tím více se musí vybrat od chudých. Čím méně peněz stát vybere, tím méně investuje do programů, které mají pomoci nejchudším, tvrdí Zucman.

Rozvojové země

Mohou-li pro vyspělé státy daňové ráje představovat velkou potíž, skutečnou tragédií jsou pro země třetího světa. Podle odhadů organizace ActionAid přijdou rozvojové země kvůli únikům zisků nadnárodních korporací do daňových rájů zhruba o 160 miliard dolarů ročně. A to je výrazně více, než kolik dostanou každý rok v rámci oficiální rozvojové pomoci.

Aby to mělo ještě lidštější rozměr – ActionAid spočítala, že jediná australská těžařská společnost ušetřila v africkém státě Malawi na daních díky „optimalizaci“ tolik peněz, že by se z nich dalo zaplatit na rok 39 tisíc učitelů či 8500 doktorů.

Rozvojové země proto i kvůli daňovým rájům vyberou mnohem méně peněz na daních. Jak v roce 2012 spočítal britský parlamentní výbor pro mezinárodní rozvoj IDC, zatímco daňové příjmy vyspělých zemí tvoří 35 procent jejich HDP, v případě zemí rozvíjejících se je to v průměru jen 13 procent. Není tedy divu, že státy třetího světa nemají na to, aby svým občanům zajistily dostatečnou zdravotní péči nebo základní věci, jako je pitná voda. Bohatnou na tom naopak velké nadnárodní korporace.

Poplatky za služby

Způsobů, kterými se brání placení daní v nejchudších zemích světa, je spousta. Jeden se nazývá transfer mispricing a, jednoduše řečeno, jde o to, že společnost, která například v Africe těží nerostné suroviny nebo pěstuje nějaké plodiny, prodá svůj produkt za symbolickou cenu některé ze svých sesterských firem sídlících v daňovém ráji. Rázem má nižší zisk, a tím pádem i daně. Za tržní cenu pak produkt prodá až její sesterská společnost v daňovém ráji, protože neplatí žádné nebo jen minimální daně.

Jiným oblíbeným způsobem jsou převody různých služeb v rámci korporací. Například když si firma v chudé africké zemi vezme od své sesterské společnosti v daňovém ráji úvěr. Úroky z půjčky si odepisuje z daní, a už tak poloprázdná státní pokladna rozvojového státu je rázem ještě prázdnější.

Bohatnou naopak firmy, které „odlévání“ peněz do daňových rájů zprostředkovávají. Společnosti, jako je Mossack Fonseca, známá díky aféře Panama Papers, mohou podle některých odhadů na poplatcích za své služby ročně vygenerovat čistý zisk okolo 50 milionů dolarů. Jejich marže přitom podle zdroje blízkého dění citovaného týdeníkem The Economist činí 10 až 25 procent, dle rozsahu služeb, které firma klientovi poskytuje.

Lákadlo anonymity

Daňové ráje ale nepřitahují lidi i firmy jen kvůli možnosti platit nižší nebo žádné daně. Mnohdy je jejich hlavním lákadlem anonymita. Politici do nich odvádějí majetek, protože by jim doma jeho vlastnictví ublížilo buď politicky, nebo by bylo rovnou nezákonné. Někteří podnikatelé pro změnu potřebují skrýt svou účast na státních zakázkách, výjimkou ani není, že v daňových rájích účelově zakládají společnosti, které se pak s jinou jejich firmou „utkají“ ve stejném výběrovém řízení.

K přesunu do daňového ráje ale mohou vést i důvody zcela legální a mnohdy pochopitelné. Řada společností má sídlo v zahraničí kvůli lepší ochraně investic nebo lepší vymahatelnosti práva. Zbyněk Frolík například často poukazuje na to, že svou firmu Linet přesídlil do Nizozemska, protože nedůvěřuje českému právnímu prostředí.

O tom, že v případě českých firem není hlavní motivací pro přesun do daňových rájů snaha skrýt příjmy z nelegální činnosti, svědčí každoroční statistika poradenské společnosti Bisnode. Podle ní mělo v prvním čtvrtletí letošního roku svého vlastníka v daňovém ráji více než 13 tisíc českých společností. Nejvíce takových firem bylo ale v Nizozemsku (4160), USA (3016), na Kypru (2107) a v Lucembursku (1015). Tedy ve státech, do kterých se přesunuly daleko spíše kvůli anonymizaci, než aby vypraly nelegálně získané peníze.

Důsledek finanční krize

Vyspělý svět daňové ráje dlouhá léta toleroval. Zásadní změnu ale přinesla finanční krize, kdy státy vyčerpané pomocí bankám začaly hledat dosud přehlížené zdroje příjmu. A tak se rozjelo tažení proti daňovým rájům, které letos akcelerovalo pod vlivem aféry Panama Papers. Únik 11,5 milionu dokumentů z právní firmy Mossack Fonseca z panamského daňového ráje už vedl k odstoupení několika politiků. Německo a Francie si v rámci boje proti daňovým únikům přislíbily lepší výměnu informací, vytvoření blacklistu daňových rájů a chtějí zveřejňovat jména všech daňových hříšníků.

Chystají se však i dalekosáhlejší opatření. Od příštího roku má třeba v rámci bankovní sféry ve zhruba stovce zemí platit automatická výměna informací. Banka nebo země, která se novým pravidlům nepodřídí, bude moci spolupracovat s bankami ostatních států jen komplikovaně. Podle zákonodárců by to mohlo výrazně snížit přitažlivost daňových rájů pro řadu firem.

Již tři roky se pod záštitou OECD připravuje plán BEPS (Base Erosion and Profit Shifting), který se snaží zabránit firmám ve využívání výhod vyplývajících z mezer v daňových pravidlech. Evropská komise chce, aby se před ní společnosti obrazně řečeno svlékly donaha. Měly by jí nově předkládat přehled příjmů, výdajů, obratu a dalších údajů podle zemí působení, a to včetně svých poboček v daňových rájích. Komise by tím měla získat přehled, kde daná společnost působí, kam přesouvá zisk a kde platí daně. Opatření se má dotknout zhruba dvou tisíc nadnárodních korporací se sídlem v EU.

Donucení k reportování

Zmíněný ekonom Zucman nabízí ještě dalekosáhlejší opatření. Daňové ráje by podle něho měly být donuceny reportovat příjem všech cizinců daňovým úřadům v jejich domovských zemích. V případě Američanů to již platí. Podle zákona Foreign Account Tax Compliance Act, který byl schválen v roce 2010, musejí banky po celém světě sledovat účty svých amerických klientů a jejich příjmy hlásit Internal Revenue Service, což je jakýsi americký finanční úřad. Američané si to prosadili, protože jejich síle mohou daňové ráje odolávat jen stěží.

Podle Zucmana ale mají šanci i menší státy, pokud dokážou postupovat jednotně. Dle jeho výpočtů by stačilo, aby Německo, Francie a Itálie zavedly daň na veškeré švýcarské zboží ve výši 30 procent – a Švýcarsko by to stálo víc, než kolik vydělá na tom, že je daňovým rájem.

Banky nemohou vždy zjistit, kdo je skutečným vlastníkem aktiv, která jsou na bankovním účtu. I v tomto případě ale podle Zucmana existuje řešení. Tím by bylo vytvoření globálního registru, který by evidoval, kdo vlastní jaká aktiva. Stačilo by pod patronátem Mezinárodního měnového fondu sjednotit již existující registry. Následně by fond zavedl novou, relativně nízkou daň na veškerá registrovaná aktiva, třeba ve výši tří procent, jež by se vracela v okamžiku, kdy by se odtajnil skutečný vlastník majetku.

Případ Velké Británie

Potíž je v tom, že taková opatření budou jen obtížně politicky průchozí. Řada vyspělých zemí západního světa totiž vydělává obrovské peníze na tom, že lidé i firmy optimalizují daně. Obrazně řečeno, Zucman požaduje, aby si kapři vypustili vlastní rybník. A to můžeme čekat jen těžko. Typickým příkladem takového tlustého kapra je Velká Británie, jejíž ekonomika je se světem offshorových financí svázána prostřednictvím svého nemovitostního trhu.

Jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak se vyhnout placení daní, je pro oligarchy z někdejších zemí Sovětského svazu a asijských zemí koupě nemovitosti v Londýně, a to především prostřednictvím offshorových korporací a trustů. A britská ekonomika z toho ve velkém profituje. Jak spočítala společnost Savills, hodnota londýnských nemovitostí byla loni v lednu vyšší než HDP Brazílie. Kdyby se Britové snažili přiškrtit daňové ráje, rázem by se hodnota nemovitostí propadla a s ní podle ekonomů i výkon britské ekonomiky.

Místo složitého a politicky neprůchozího Zucmanova řešení by ale podle jiných odborníků stačilo něco mnohem prostšího. Ideálním způsobem, jak zabránit daňovým únikům a agresivním optimalizacím, je zjednodušení daňového systému. „Pokud se zruší spousta výjimek a speciálních režimů, daňovým poplatníkům výrazně klesne dodatečná zátěž časová i finanční. Současně se zmenší prostor pro daňovou optimalizaci, nebo bude alespoň lépe vidět,“ říká hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář. Dalším krokem by mělo být snížení daní.

Vysoká daňová zátěž

Právě příliš vysoká daňová zátěž totiž ty nejúspěšnější a nejbohatší podnikatele vyhání ze země. Proto je již od sedmdesátých let 20. století nejbohatším občanem Švýcarska Ingvar Kamprad, zakladatel světoznámé švédské společnosti Ikea. Do Švýcarska ho nepřitáhly tamní nízké daně, spíše ho tam vyhnaly extrémně vysoké ve Švédsku.

Proti návrhům na snížení daní se přirozeně okamžitě ozve řada protestních hlasů. Snížit daně? Vždyť se tím ohrozí funkčnost státu, budou mnozí lamentovat. Jenže takový argument kulhá na obě nohy. Zmíněné Švýcarsko má dle dat OECD daňovou kvótu o čtvrtinu nižší než Česko a určitě ho nelze považovat za zemi s nefunkční či podfinancovanou správou země. Na straně druhé je jednou ze zemí s nejvyšší daňovou kvótou Belgie. A jak zřetelně ukázaly poslední měsíce, větší daně nejsou zrovna zárukou dokonale funkčního státu, zejména v otázkách vnitřní bezpečnosti.

Někteří ekonomové dokonce boj proti daňovým rájům kritizují a tvrdí, že jejich konec může být počátkem daňového pekla. Například ekonom Pavel Kohout říká, že kdyby si státy nekonkurovaly v daňové oblasti, rázem by daňovou zátěž koordinovaně zvýšily. Upozorňuje na fakt, že zastavení růstu daňové zátěže zemí OECD od poloviny devadesátých let 20. století bylo především zásluhou globalizace a také daňových rájů. To samé tvrdí i Roman Joch. Konec daňových rájů by podle něho zapříčinil, že by se daně v různých státech „harmonizovaly“, a to samozřejmě směrem nahoru.

Vyšší investice

„Investoři, kteří využívají daňové ráje, se vyhnou tomu, aby byly jejich investice zdaněny dvakrát, daňové ráje zároveň čestným podnikatelům umožní skrýt jejich majetek před zkorumpovanými politiky. Je zkrátka omyl tvrdit, že nemají žádné opodstatnění. A je rovněž chybou si myslet, že kdyby zkorumpované státy získaly více na daních, budou se mít jejich obyvatelé lépe,“ tvrdí pro změnu ekonom Philip Booth z londýnského Institute of Economic Affairs.

Podle některých propočtů je boj proti daňovým rájům ekonomicky neefektivní. Skupina akademiků z Harvardovy a Michiganské univerzity v roce 2004 zveřejnila analýzu vlivu daňových rájů na okolí s názvem Economic Effects of Regional Tax Havens. Podle jejich zjištění byly firmy díky částečnému přesunu zdanění do daňových rájů schopné více investovat v místě svého skutečného působení. Jinak řečeno, kdyby si peníze „neulily“, platily by sice do státní kasy více, jenže by zároveň mnohem méně investovaly, a ekonomice by to tudíž vůbec neprospělo.

Petr Janský, jeden ze signatářů petice za zrušení daňových rájů, kterou podepsalo více než 300 ekonomů z celého světa, nad podobným argumentem ale jen kroutí hlavou: „Firmám, jako je Google, leží na účtech v daňových rájích na miliardy dolarů. Kdyby daňových rájů nebylo, tak co myslíte, že by s těmi penězi dělaly? Investovaly by je.“

Stačí lobbovat

Je také otázkou, zda je vůbec současné tažení proti daňovým rájům zaměřeno správným směrem. Zda nejde trochu o boj v již dávno skončené válce. Přesně to si myslí například Petr Sklenář, podle něhož i aféra Panama Papers ukázala, že zájem o založení offshorových struktur po roce 2008 ochládá. Například na Barbadosu poklesl počet offshorových bank, sloužících jen jako zprostředkovatel pro transakce, za uplynulých pět let o čtvrtinu.

Proč zakládat firmu v Karibiku, když velkým nadnárodním korporacím stačí prolobbovat v dané evropské zemi vhodnou daňovou úpravu a pak už jen optimalizovat a optimalizovat? „Která velká evropská firma efektivně platí daně, jež odpovídají základní sazbě? Asi žádná. To je v Evropě možná reálně větší problém než boj s offshorovými strukturami v Karibiku,“ říká Sklenář. Navíc se ukazuje, že offshorová finanční centra udělala za uplynulá léta mnohem větší krok k vyšší transparentnosti než vyspělé státy OECD.

Ekonomové Michael Findley, Daniel Nielson a Jason Sharman v roce 2012 v rámci své studie kontaktovali 3773 firem a vydávali se za konzultanty, kteří chtějí pro své klienty založit společnost s nevystopovatelnými vlastníky. Zatímco offshorové firmy k něčemu takovému příliš svolit nechtěly, zprostředkovatelé ve vyspělých státech OECD s tím zpravidla neměli problém. Nabídku třeba odmítly všechny oslovené společnosti na Kajmanských ostrovech či na ostrově Jersey, v USA na ni naopak kývly desítky firem.