Drahně času uplynulo od doby, kdy svět tehdejších mladých ovládlo Nietzscheho krédo „žij nebezpečně“. K čemu tento životní styl tehdy nakonec vedl, víme dnes celkem dobře. Přes všechny ty dějinné peripetie se zdá, že výzva k nebezpečnému žití byla v současné Evropě přijata hromadně. Každému v tu chvíli vytane na mysli terorismus či nějaká velká přírodní pohroma, případně hrozba válečného konfliktu v jeho „horké“ fázi. Zkušeností s obojím máme na tomto kontinentu letité.
Jenomže to všechno jsou hrozby omezené většinou regionálně, jejichž řešení je z minulosti známé. Existuje však jedna horší hrozba působící plošně a zásadně: energetická bezpečnost. Celý civilizační provoz totiž visí na vlásku – pardon, na drátku.
A voda neteče
Vyzývám vás tedy laskavě, abyste si takhle večer v klidu doma sedli, zapálili si svíčku a v teple a pohodlí si otevřeli nějaký ten životabudič (abstinenti nemusí). Tak, máte to? Už se vám začínají tak trošku klížit víčka? Tak právě teď je čas začít přemýšlet, co všechno by se mohlo přihodit, kdyby „nešel proud“.
Pokud vstáváte časněji, začnete ráno porážením nábytku a klením. V koupelně neteče voda, takže se nemůžete umýt ani oholit; elektrický strojek je vám k ničemu. Pokud nemáte plynový sporák, ani vodu na kafe si neohřejete (ostatně, voda stejně neteče). Další ranní hygienu snad raději přeskočím.
Pokud doma nemáte plynové „wawky“, budete v zimě mrznout. Ani plynový kotel vám není k ničemu; plyn v něm sice je, ale nejdou ani oběhová čerpadla, ani řídící elektronika. |
Odcházíte do práce, a to doslova: výtah nejede, tramvaj nejede, metro nejede. Vlaky většinou také ne. Cestou si – podle svého dlouholetého zvyku – chcete koupit noviny a svačinu. Leč nešly rotačky, nepekly elektrické pece, a navíc nejdou pokladny.
Špinavý a hladový (právě tak jako ostatní) přijdete do práce; identifikační čipy se nenačítají, tak se zařadíte do dlouhé fronty, aby vás strážní vůbec pustili dovnitř. Na pracovišti nejdou počítače, telefony, nesvítí světla (s výjimkou nouzového osvětlení využívajícího baterie). Kafe ani náhodou. Pokud pracujete v budově ČEZu, je to stejné jako kdekoliv jinde; akorát naštvanost může být trochu větší. V továrnách navíc nejdou ani stroje, na ulicích bankomaty, v nemocnicích kdovíco, co je nutně třeba (ty s náhradními zdroji přežijí o chvíli déle).
Pokud doma nemáte plynové „wawky“, budete v zimě mrznout. Ani plynový kotel vám není k ničemu; plyn v něm sice je, ale nejdou ani oběhová čerpadla, ani řídící elektronika. Plynová karma vám sice funguje, ale když neteče voda… Nechám na vaší představivosti, kam až jste v takových úvahách schopni dojít...
Kde začíná blackout?
Nemám rád slovo „blackout“. Bylo sem plevelně zavlečeno, protože u laické veřejnosti vyvolává o něco větší strach a respekt nežli české „přerušení dodávky elektrické energie“. Dají se jím tedy například obhajovat i nepříliš košer investice. Ale to sem teď zrovna nepatří.
Pokoušel jsem se získat informace, kdy se ze známého přerušení dodávky elektřiny stává blackout. Je jasné, že ona hranice je ve velikosti plochy zasaženého území či v počtu odběratelů na postiženém území. Nezjistil jsem ovšem, kde leží, tedy kde začíná opravdový blackout. Říci se o něm ale přeci jen něco dá: že je možný, a to nikoliv pouze teoreticky.
Bylo jen málo případů, kdy by přerušení dodávek bylo spojeno s výpadkem elektrárenských zdrojů, zvláště těch velkých. Ty jsou ovšem vážnější a dlouhodobější. |
Ve dvacátém století jsme byli svědky několika blackoutů; ostatně kdysi jsem i o nich psával. Ve většině případů se jednalo o rozpad přenosové a rozvodné sítě, způsobený nějakou nestandardní událostí. Soustava je jištěna natolik, že se brání svému poškození odpojováním rozvoden – a žárovky nesvítí. Bylo jen málo případů, kdy by přerušení dodávek bylo spojeno s výpadkem elektrárenských zdrojů, zvláště těch velkých. Ty jsou ovšem vážnější a dlouhodobější. Všichni to z vlastní zkušenosti více či méně známe.
Umíme-li definovat problém, potom jej můžeme i nějak řešit. Zatím se v souvislosti s ochranou odběratelů proti blackoutu hovoří o dvou typech opatření: inteligentní přenosové sítě a návrat výroby elektřiny do regionů. K tomu se připojuje i snaha vytvořit plošné evropské energetické systémy; ty na jedné straně lépe čelí regionálním problémům, na druhé straně ale zvětšují plošná rizika.
Na co se ovšem zcela – a někdy záměrně – zapomíná, je predikce vývoje spotřeby energií. Opravdu nevím, nakolik je současná německá iniciativa míněna vážně, přesněji v jakém rozsahu jsou plány na dvoutřetinovou redukci energetické spotřeby do roku 2050 uskutečnitelné; v každém případě to znamená, že spotřeba energií bude klesat. Nevidím důvod, proč by tomu u nás či v jiných evropských zemích mělo být jinak.
Kde ty velké zdroje jsou?
Jak tak na to ale hledím, nějak mi to celé nesedí. Jednotná evropská elektrizační soustava vyžaduje zapojení velkých výrobních zdrojů. Kde jsou – ale hlavně, kde (podle dosavadních představ) budou? Provozovat evropskou přenosovou soustavu bez velkých elektráren postrádá smysl; je to tudíž celé spíše pěkné dilema: buď budu rozvíjet evropské přenosy, ale potom mohu těžko likvidovat klasické zdroje, a to včetně těch jaderných. Nebo vyšlu do Evropy uhlíkové stopaře, vyhlásím jádro za nepřijatelnou technologii – a zbyde mi ebonitová tyč s liščím ocasem.
Někteří experti prohlašují, že po zastavení dodávek elektřiny „zamrznou“ regulační stanice. Není to pravda, provoz je i nadále možný, byť s jistými překonatelnými obtížemi. |
Jakkoliv jsou obnovitelné zdroje potřebné a žádoucí, zůstávají i přes vysokou technologickou koncentraci na stále větších částech kontinentu zdrojem založeným na neovlivnitelných klimatických faktorech. Jinými slovy: jejich výkon musí být jištěn flexibilním výrobním zdrojem, jehož ekonomická efektivita však bude vlivem nízké míry časového využití záporná (viz odstavené plynové elektrárny v Německu a Itálii).
Druhou cestu potom představuje návrat k prvotním elektrorozvodným systémům založeným na místních elektrárnách. Decentralizovaná výroba elektřiny je ve vztahu k plošným výpadkům dodávek elektřiny odolnější a v případech nouze umožňuje ostrovní zásobování regionu, jenomže to má háček: uhelné zdroje jsou do budoucna zcela nepřijatelné, jaderné elektrárny „okresní velikosti“ jsou (vlivem jednoznačně baseloadového charakteru) utopií, takže zbývá už jenom zemní plyn nebo metan z místních bioplynových stanic. Obě tato média jsou v oficiální energetice silně proskribována, ať již jako „importně nejistá“, nebo jenom proto, že by došlo k cenovému tlaku na výrobce centralizovaného tepla.
Dodávky plynu totiž nezávisí na dodávce elektřiny. Někteří experti prohlašují, že po zastavení dodávek elektřiny „zamrznou“ regulační stanice. Není to pravda, provoz je i nadále možný, byť s jistými překonatelnými obtížemi. Tento fakt je důležitý při posuzování vhodnosti plynu jako paliva pro kogenerační jednotky. Ty mohou zajistit lokální dodávky tepla a elektřiny i ve chvílích, kdy se přenosová soustava rozpadne. Stačí jen vytvořit ony „ostrůvky zásobování“.
Janusovská tvář evropské energetiky
Evropská energetika, zvláště pak plynárenství, má janusovskou tvář. Nikde jinde není patrný tak silný rozpor mezi deklarovanou bruselskou politikou bezpečnosti a praktickými kroky evropských plynárenských podnikatelů. Na straně jedné jsou definovány centrální kroky, jak omezit vliv dodávek ruského plynu na unijní bezpečnost, na straně druhé jsou formulovány a přijímány kroky vedoucí k posílení přenosových kapacit tohoto plynu. Nejedná se pouze o posílení přenosové kapacity plynovodu Nord Stream na 60 miliard m3 plynu ročně, ale i o plynovod Turkish Stream, tedy o vytvoření nového přepravního koridoru přes Řecko do Itálie.
Nepůjde-li tedy ruský plyn přes Ukrajinu, jsou země Balkánu zcela odsouzeny k dodávkám přes Turkish Stream, střední Evropa potom přes onu plynovou tkaničku, která se u nás nazývá Gasela |
Anoncované „neprodloužení“ tranzitního kontraktu mezi Gazpromem a Ukrajinou znamená, že za čtyři roky můžeme prakticky odepsat přepravní kapacitu českého Net4Gasu, slovenského Eustreamu, a z větší části i polského Jamalu. Pokusy o vytvoření propoje Ost Ring jsou sice za dané situace logické, ale nedosáhnou požadovaného výsledku – zachování aktivní přepravy plynu přes střední Evropu. Nepůjde-li tedy ruský plyn přes Ukrajinu, jsou země Balkánu zcela odsouzeny k dodávkám přes Turkish Stream, střední Evropa potom přes onu plynovou tkaničku, která se u nás nazývá Gasela. Zajímala by mne pozice Rakouska v této plynové hře – posílí odběry z Německa, nebo se spolehne na dodávky přes Turecko a Balkán?
Vraťme se však k onomu elektroenergetickému konceptu. Pokročí vytváření společné evropské plynárenské sítě tak daleko, aby pro střední Evropu zajistilo
záruky bezpečné dodávky plynu pro regulační kapacity výroby elektrické energie? A pokud ano, nahradí plyn uhlí a ropu? Generální ředitel Pražské plynárenské říká, že plyn se na trhu prosadí navzdory všem koncepcím. Mám tendenci s ním souhlasit.