Hlasy dalších českých tvůrců v debatě o autorských právech. Tentokrát se ozvali v článku Honzy Vedrala v úterní MF Dnes nazvaném Zpívat a zaplatit nájem. Nedá se říci, že by to byl rovnou odpor k myšlenkám autorskoprávní revoluce, jak pro ni argumentují piráti i řada intelektuálů. Nicméně autoři, jejichž zájmy se všechny ostatní strany diskusní přestřelky zaštiťují, nejsou onou revolucí dvakrát nadšeni.
Ve Vedralově článku promluvily těžké váhy a na popularitě jim to asi nepřidá. David Koller uvádí, že jeho poslední sólové desky na fyzickém nosiči Teď a tady se prodalo asi šest tisíc kusů. Kollerův příjem činil asi 600 tisíc korun. Ale je třeba upozornit, že to neznamená příjem. Koller rozebírá: „Tři čtvrtě hodiny hudby na desce zabere se všemi přípravami tři čtvrtě roku práce a jenom náklady jsou v případě mých desek přes půl milionu za studio, producenta, klip, výrobu, muzikanty… Já nejsem pro komunismus v žádném směru, ale prostě není automatické stáhnout si zadarmo něco, na čem někdo jiný dělá takovou dobu.“
Je pro lidi v produktivním věku opravdu strašně moc zaplatit 250 korun za nový nosič, na kterém kapela strávila třeba dva roky?
Připojuje se manažer kapely Kabát a baskytarista Wanastowých Vjecí Radek Havlíček: „Nemám vůbec žádný zájem na tom, aby si lidi muziku nepouštěli, a když na to vážně nemají, ať si ji zkopírujou. Ale mám z toho pocit, že kolem sebe hodně kopou takzvaní piráti, co mají doma počítač za 140 tisíc a prskají, že mají ještě zaplatit pár desítek korun za hudbu.“ Havlíček se ptá, jestli je pro lidi v produktivním věku opravdu strašně moc zaplatit 250 korun za nový nosič, na kterém kapela strávila třeba dva roky.
Koller i Havlíček konstatují nedostatek financí, který přinášejí desky, byť ve vzduchu je samozřejmě změna distribučního modelu. Havlíček je ovšem skeptický k elektronickým obchodům typu iTunes s argumentem, že zejména menší umělce odírá o procenta ze zisku podobně jako nahrávací společnosti.
Jistou protivahou jsou – k distribuční revoluci smířlivější – postoje autorů jako Vladimira 518, kapely Charlie Straight či Martina Hůly, alias Bonuse, které v textu zaznívají. Je však dobře připomenout, že se nalézají v poněkud jiné situaci než Koller a Havlíček. Vladimir 518 již dříve v rozhovoru pro ČESKOU POZICI připustil, že se občas pohybuje na existenční hranici, Charlie Straight si na sebe pořád nevydělají a Bonus se nechce hudbou živit. Oživuje to otázku, zda se i přispěním technologie nemění sama podstata vytváření hudby. Na to ostatně naráží i Koller: „Netuším, jaký může mít hudební scéna vývoj. Že budou všichni chodit do práce a vedle toho dělat muziku na počítači? Fajn, ale to věci moc dopředu neposune.“
Kompletní text, z nějž stručně citujeme, si lze přečíst v úterní MF Dnes.
Pro další názory tvůrců na budoucnost autorského práva navštivte webové stránky Reflexu, které 10. února zveřejnily výsledky ankety mezi umělci. Otázka zněla až příliš jednoduše: Dovedli byste si představit zrušení autorského zákona? Odpovědi však jsou o poznání strukturovanější. Proti tomu, co nazýváme autorskoprávní revolucí, se s různými argumenty staví Mardoša z Tata Bojs, Karel Holas z Čechomoru, překladatelé Viktor Janiš a Adam Hazdra, spisovatelky Petra Soukupová a Kateřina Tučková či spisovatel Vít Kremlička.
Neměli bychom asi přehlédnout, že většina tvůrců, kteří se v poslední době k tématu vyjádřili, nezpochybňuje potřebu autorskoprávní evoluce. Plíživou revoluci ale vesměs odmítají. Asi by bylo fér, aby se v diskusích, kam média stereotypně zvou zástupce pirátů, ochranných svazů a tu tam nějakého intelektuála, našel sem tam i mikrofon pro autory. A řešit by se už mohly také otázky úhelné: perspektivy profesionálního tvůrce na trhu, který pozbyl jistot, sama smysluplnost profesionální tvorby v novém prostředí a kulturní důsledky, jež tržní nejistota vyvolá.
