Atlas daňových rájů. Blíží se jejich konec?

Pravý boom offshore jurisdikcí začíná až zhruba v osmdesátých letech minulého století. Přibližně před třiceti lety se totiž mezinárodní překážky pro pohyby kapitálu zmenšily na minimum. Pro korporace proto začalo být atraktivní prohánět finance přes malé státečky. A tyto státečky zase - z nedostatku jiných ekonomických příležitostí - rády poskytly svá území pro různé finanční služby spojené s přátelským daňovým, bankovním a regulačním režimem.

Finanční krize a „utahování opasků“ však vlády tlačí k reakci. Nad slunečnými ministátečky či horskými lokalitami plnými schránkových firem se stahují mraky. Nebo ne?

Předobraz ráje: Monako

James Bond vystupuje ze svého vozu Aston Martin v dokonale padnoucím obleku a vchází do kasina zaflirtovat si s exotickou kráskou nad partičkou baccaratu. Tak přibližně vypadá v populární představě daňový ráj. Peníze, slunce, elegance... Monako je jakýmsi předobrazem. Není divu. Dlouholetý kníže Rainier III. se oženil s hollywoodskou kráskou Grace Kellyovou, do knížectví zval umělce a posléze sportovní celebrity. Vytvořil lesk a prestiž, která se do jisté míry přenesla i na další podobné lokality.

Ne, že by Rainier III. koncept daňových rájů vynašel. Byl v něm ovšem mimořádně úspěšný. Po druhé světové válce pohlížely vlády na hromadění majetku s nevolí. Vždyť už za velké hospodářské krize například americká vláda zvedla daň z dědictví na konfiskační úroveň. „Předávání obrovských majetků z generace na generaci neodpovídá duchu americké společnosti,“ řekl Kongresu legendární prezident Franklin D. Roosevelt v červnu roku 1935. Po válce pak všechny západní vlády zavedly vysoké daně z příjmů; v 60. a 70. letech dosahovaly v USA, Velké Británii, Francii a dalších zemích mezní sazby až 90 procent. Půda byla připravena.

A tak se vynořily možnosti, jak se daním a kontrole majetku ze strany vlád vyhnout. Bohatý člověk přesídlil. Třeba na ostrov Man, malý kousek země uprostřed Irského moře, s mizerným počasím a stejně mizerným jídlem. Jenže s částečnou autonomií na Spojeném království - a s nižšími daněmi. Nebo na některý z Normanských ostrovů. Jersey, Guernsey, Sark a několik miniostrůvků jsou korunním závislým územím Británie blízko francouzských břehů. V Evropě se nabízela i Andorra, ministáteček mezi Španělskem a Francií, dosti vzdálený od civilizace.

Monako bylo samozřejmě daleko lepší volbou. Příjemné podnebí, výtečné dopravní spojení. Vládě sousední Francie se daňová politika Monaka ani trochu nelíbila, takže prezident Charles de Gaulle nechal dokonce knížectví v roce 1962 dopravně zablokovat. I díky knížecímu diplomatickému taktu se však rychle dosáhlo dohody: malá monarchie se uvolila neposkytovat své daňové výhody francouzským občanům. Jinak dostala volné ruce.

Díky přílivu daňových rezidentů se státeček od poloviny 19. století závislý na příjmech z kasin zalidnil a získal tím větší demografickou a ekonomickou stabilitu. Místní občané, kteří tvoří jen pětinu obyvatelstva a mluví svým jazykem, jsou chráněni výsadami, jako třeba regulovaným nájemným. A jinak využívají výhod života jedné z nejluxusnějších a nejbezpečnějších lokalit světa, i když tuto pověst si země pošramotila třeba bizarní vraždou prominentního podnikatele Edmonda Safry v roce 1999. Údajně jej zabil jeho ošetřovatel, kterému se pak podařilo na chvíli dokonce uprchnout z vězení.

Kde bydlí bohatí?

Ne každý boháč se však stěhuje do Monaka. Nebo do typického daňového ráje. Daňové podmínky upravené tak, aby přitahovaly bohaté jednotlivce, mají ve skutečnosti „běžné“ státy. Například stanovují strop na zdaněné příjmy.

Bohatý Francouz, pokud nemusí být většinu roku přítomen v domovské zemi, najde výhodné podmínky třeba v sousední Belgii, která má nižší daňové sazby (příkladem byl donedávna herec Gérard Depardieu). Nejčastější destinací je hlavní město Brusel. Centrum metropole je sice relativně ošklivé a zanedbané, ovšem jižní Ixelles a sousední Uccle jsou velice elegantní, majestátní čtvrti s vysokým životním standardem. Do Paříže to navíc rychlovlakem trvá hodinu a dvacet minut. Takže pro bohaté Francouze není problém si několikrát týdně za obchody odskočit do hlavního města domovské země. Francouzi také často žijí v Ženevě, kam se vůbec nastěhovala smetánka mezinárodních rentiérů.

Pak je tu Mekka superboháčů Velká Británie. Miliardáři ze zemí bývalého Sovětského svazu nežijí v Londýně proto, že jim chutná čaj o páté - britská vláda jim vytvořila výhodný osobní daňový režim. Rusové spolu s bohatými Řeky (ti za krize hromadně skupovali londýnské nemovitosti), Kazachy, Ukrajinci nebo třeba Araby obývají elegantní čtvrtě jako Knightsbridge, jižní Kensington, Chelsea nebo vilový Hampstead. Ti nejbohatší mají často usedlosti i mimo Londýn, jako na soukromě spravovaném majetku Wentworth Estate v hrabství Surrey, který poskytuje dokonalou anonymitu a bezpečí. Větší část svého exilu zde prožil třeba Boris Berezovskij, na konci 20. století jeden z nejbohatších Rusů.

Ve skutečnosti jsou ovšem přesuny bohatých osob jenom kapičkou v moři obrovského offshore byznysu. Prim nehrají prominentní jednotlivci, největší transakce se odehrávají v lokalitách, kudy prohánějí své peníze korporace a investiční fondy. Jejich výhodou často není ani oficiální sazba daně z příjmu - ostatně to ví každý lepší student daňové teorie, že formální sazba daně jen málo vypovídá o sazbě reálné.

Právě proto najdeme v seznamu daňových rájů nejen státy, které mají nízké oficiální sazby (pro mnoho investorů je to důležitý signál), ale také země, kde jsou sazby vysoké. Jejich zákony ovšem umožňují manipulace, které reálnou daňovou povinnost sníží na minimum. A ráje nejsou ráji jen kvůli výši daní, často jde spíše o další výhody, od anonymity vlastnictví po příznivé regulační prostředí. Mnoho lokalit se dokonce vysloveně specializuje na jistý druh firem.

Není ráj jako ráj

Když projíždíte ospalou vesničkou Pfäffikon poblíž Curychu, sotva by vás napadlo, že jste oficiálně v jednom z největších center hedgeových fondů na světě. Mají zde totiž příznivá pravidla pro registraci a fungování. Rájem pro fondy se snaží stát i Malta. Mimo Evropu je významnou základnou fondů nejrůznějšího druhu Mauricius. Odsud podniká třeba i RSJ, firma pro algoritmické obchodování Karla Janečka.

Od konce 90. let získal na významu jako finanční centrum i Gibraltar. Využíval jej třeba ruský oligarcha Michail Chodorkovskij pro svou hlavní investiční firmu Menatep. Gibraltar ovšem brzy zastínila jiná minilokalita.

Jersey, jeden z Normanských ostrovů, býval spíše ospalým koncem světa, kam se občas přestěhoval nějaký boháč na penzi. Dnes je ovšem tento ostrov jednou z nejdůležitějších lokalit pro finanční podnikání, třeba pro transakce realizované mimo oficiální systémy bank, tedy to, čemu se říká stínový bankovní systém. Nedávno se sem přestěhovala i slovensko-česká skupina Penta. Kromě toho je poměrně významnou destinací pro firmy zabývající se online hazardem. V tomto ohledu soutěží s ostrovem Isle of Man.

Na kontinentu je další populární základnou firem Lichtenštejnsko. Malinké knížectví je vklíněné mezi dvě větší země. Říká se, že Lichtenštejnci mají srdce v Rakousku a peněženku ve Švýcarsku. Právě od Švýcarů se učili i finanční operace.

Z evropských minimonarchií je ovšem významnější lokalitou Lucembursko. Ještě v 70. letech byly tamní finanční služby spíše skromné. Anekdoty naznačovaly, jak si tam movitější němečtí právníci nebo zubaři ukládají do sejfů dluhopisy a ke konci každého čtvrtroku si přijdou k přepážce nechat vyplatit pravidelný úrok. Dnes je velkovévodství významným finančním centrem s mnoha možnostmi, jak anonymně vlastnit majetek přes speciálně vytvořené nadace.

Mimo Evropu leží typické daňové ráje známé z literatury i investigativní novinařiny: kromě Panamy a Belize jde zejména o karibské lokality jako Kajmanské ostrovy, Bahamy, Bermudy, a hlavně Britské Panenské ostrovy. Právě přes posledně jmenované přichází deset procent všech investic do Číny. Což mimochodem ukazuje na jeden velice specifický vliv existence rájů - zkreslují mezinárodní statistiky. A to nejen investic, ale i obchodu, protože důležitou částí daňové optimalizace je přenášení hodnoty mezi jurisdikcemi, tzv. transfer pricing.

Tak si třeba britský Starbucks jakoby kupuje know-how u své lucemburské sestry, čímž se na britské straně vyrobí požadovaná ztráta a zisk skončí v nízkodaňovém knížectví. To také vyskočí v mezinárodních statistikách jako významný exportér.

Ráj může být i „onshore“

Postupné otevíraní světových hranic pro kapitálové toky od 80. let ovšem vedlo k růstu významu jiných druhů rájů než jen čistě daňových. Takových, které se specializují na jednu nebo všechny z následujících výhod:

• nízké sazby a jiné daňové výhody (třeba nezdaňování přesunů majetku v rámci holdingových struktur),
• anonymitu vlastnictví akcií,
• bankovní tajemství,
• příznivé regulační prostředí.

To poslední je typické například pro americký státeček Delaware, který využívají velké americké korporace pro specifické výhody při ovládání firem. Většina amerických bank sice podniká v New Yorku, ale papírově sídlí v Delaware. Daňové ráje mohou být i vnitrostátní. V USA jsou to například také státy Nevada, Washington, Jižní Dakota nebo Wyoming. Nabízejí možnosti, jak utajit skutečné majitele, včetně akcií na doručitele. Hodně špinavých peněz se propere i přes floridské banky.

Navíc i velké státy dnes umožňují požívat offshore výhod přímo uvnitř země. Mechanismy jako International Banking Facilities umožňují finančním hráčům chovat se v New Yorku, jako by byli mimo jurisdikci USA. Jsou doma, tedy onshore, a přitom jakoby offshore.

Své vnitrostátní daňové ráje mělo v minulosti i Rusko. V divokých 90. letech, kdy byla moc federální vlády oslabena, se svazové republiky jako Tatarstán, Mordvinsko nebo Kalmycko samoustanovily jako vnitroruské daňové ráje.

Mnohé z opravdu efektivních daňových rájů kromě legislativních výhod poskytují ovšem i kvalifikované finanční služby. Snaha udělat ze sebe daňový ráj mnohdy ztroskotala právě na nedostatku služeb.

Málokdo jako offshore jurisdikci využívá Vanuatu, protože zájemci tam postrádají rozvinutý právní a finanční servis. Stejně jako Bulharsko. To aplikuje v EU nejnižší možnou sazbu daně z příjmu - deset procent - i rychlé a levné založení firem. Do deseti dnů s vkladem jedno euro. Výrazný úspěch ovšem neslaví.

Kypr? Pro chudé. Zkuste Zug

Úspěšnější je Kypr. Za časů občanské války tam začali stahovat peníze obyvatelé nedalekého Libanonu. Chudý ostrov se postupně na finanční služby začal specializovat. Založení firmy je jednoduché, lze s pomocí specialistů zařídit online. Na Kypru mají minimální roční daň, je třeba zaplatit registrační poplatky, ale jinak je tam podnikání levná záležitost.

Triky jsou stejné jako jinde. Reálně podnikáte třeba v Česku, ale vaše firma na Kypru vám jakoby prodává know-how. Anebo půjčuje prostředky za mastný úrok, který se odpočítá od zisků, a tedy z daňového základu v Česku.

Pověsti Kypru jako daňového ráje uškodila bankovní krize na jaře loňského roku. Zvláště média v Německu zdůrazňovala, že německý daňový poplatník nebude zachraňovat zemi, která žije z propírání peněz ruských mafiánů. To bylo trochu pod pás. Mnoho Rusů, kteří si na Kypru ukládají peníze, je podle všeho prostě vyšší střední třída. Mají strach jak z případné bankovní krize nebo měnové nestability, tak z toho, aby o jejich majetku nevěděl třeba někdo z organizovaného zločinu.

A Kypr samozřejmě nevyužívají zdaleka jen Rusové. Mimochodem, německým a jiným evropským politikům a vysokým úředníkům se spíše nelíbilo, že kyperská vláda se poslední dobou chovala hodně laxně při udělování bankovních licencí mimoevropským bankám, občas pochybné pověsti.

Upřímně, Kypr je lokalita, kterou na daňovou optimalizaci využívají spíše chudí bohatí. Máte-li opravdu, ale opravdu mnoho peněz, jdete jinam. Nejspíš do kantonu Zug uprostřed Švýcarska. Tam má domicil opravdová světová firemní smetánka, firmy podobného ranku jako těžařský gigant GlencoreXstrata nebo tajemný ruský obchodník s ropou Gunvor. Ve Švýcarsku si totiž každý kanton určuje daně z příjmu sám a Zug patří k nejpřívětivějším. Není to Kypr, kde si firmu můžete založit přes internet, v Zugu vás nebo vaše právní zástupce chtějí osobně vidět, musíte si zaplatit tamní účetní a podobně. Když to však uděláte a vaše firma je dostatečně velká, můžete si dopřát vrchol podnikatelského luxusu - vyjednat si vlastní sazbu daně z příjmu. Ano, i to místní legislativa umožňuje.

Nizozemsko a Irsko

Daňovým rájem nemusí být jen minilokalita. Mezi evropské země, které lákají investory, aby si tam zaregistrovali firmu, patří Nizozemsko. Nabízí nejen příjemná pravidla zdaňování, obrovskou výhodou jsou neprůstřelné smlouvy o ochraně investic, které země má.

To je ostatně další důvod, proč někdo investuje přes cizí zemi. Může tak získat možnost soudit se s vlastní vládou, pokud ho nějakým postupem připraví o peníze. Nizozemci jsou navíc dobrými hostiteli -zamýšlíte-li se nad registrací firmy v této zemí, máte k dispozici přívětivé služby úředníků, kteří vám klidně telefonují do vaší země a radí co a jak.

Na druhou stranu využívání Nizozemska k propírání korporátních zisků znamená, že peníze chybějí jinde. Jak ukázalo nedávné vyšetřování nizozemských novin Volkskrant, zemí ročně protéká asi 57 miliard eur zisků firem, které království využívají čistě pro daňovou optimalizaci. Kdyby jen firmy ze Španělska, Portugalska a Řecka přesměrovaly své finanční podnikání do mateřských zemí, zmizely by v nich veřejné deficity.

Další významnou lokalitou je Irsko. Před krizí bylo označováno za „keltského tygra“. Ve skutečnosti však v pozadí jeho hospodářského zázraku nebyla inovativní výroba, ale především fakt, že ostrov je vstupní branou do Evropy pro americké finanční hráče. Fondy tam naleznou příznivé regulační prostředí. Ještě dál jdou firmy, které v Irsku našly skvělé daňové útočiště. Společnosti jako Apple nebo Google využívaly specifické nástroje, například dnes notoricky známý „double Irish“ na snížení nebo úplné smazání své daňové povinnosti ve většině světa.

Čím hlouběji však někdo do offshore mechanismů proniká, tím méně vnímá atlas daňových rájů jako mozaiku nesouvisejících státečků. Jednotlivé lokality se v optimalizačních schématech doplňují, čímž vznikají nástroje s velice podivnými názvy jako „Double Irish with a Dutch sandwich“. A hlavně, ve skutečnosti jsou tyto lokality jakoby pupeční šňůrou napojeny na „onshore“ centra. Tak je propojen Londýn s Jersey nebo Londýn a New York s Dublinem.

Protiútok

K problematice offshore jurisdikcí vydal před několika lety čtivou knihu Treasure Islands (Ostrovy pokladů) Nicholas Shaxson, bývalý novinář finančních periodik jako The Economist nebo Financial Times. Shaxson dodnes problematiku komentuje, třeba přes svůj blog TreasureIslands.org. Spolupracuje i s hnutím Tax Justice Network (TJN) nebo se skupinou Eurodad.

V Británii působí i hnutí UK Uncut. Na rozdíl od TJN a Eurodadu se nepodílí na výzkumu a připomínkování mezinárodních dokumentů, ale jde mu o přímou akci. Aktivisté pravidelně blokují pobočky nadnárodních firem, které patří k největším neplatičům daní.

Důležitým mezníkem v boji proti daňovým rájům bylo loňské zveřejnění obrovského množství surových dat o transakcích v offshore centrech. Tato data nyní zpracovávají dobrovolníci z různých zemí, díky čemuž už přišla na svět řada odhalení, třeba o tom, jak daňové ráje využívají politici z mnoha rozvojových zemí. Postupem času možná vyjdou najevo i zajímavá fakta o penězovodech z České republiky.

Jednají také vlády. Německé úřady v nedávné době nakoupily elektronické záznamy vynesené informátory ze švýcarských a lichtenštejnských bank. A také zpřísnily tresty za daňové úniky. V březnu za daňové úniky přes Švýcarsko poslal německý soud na tři a půl roku do vězení i prezidenta Bayernu Mnichov Uliho Hoenesse. Jeho případ vedl k záplavě dodatečných legalizací příjmů tisíců hříšníků.

Přísný režim nastavila i Francie. Italské úřady začaly konečně důsledně kontrolovat finanční toky a dodržování pravidel daňové rezidentury bohatými jednotlivci. V květnu odsoudil italský soud slavné módní návrhářské duo Domenico Dolce a Stefano Gabbana k podmíněnému vězení za úniky v hodnotě stovek milionů eur. Peníze měli prát přes firmu v Lucembursku.

Hodně se činí americká vláda - 19. května se švýcarská banka Credit Suisse u amerického soudu přiznala k tomu, že svým americkým klientům pomáhala v rozsáhlých daňových únicích, a zavázala se zaplatit pokutu 2,6 miliardy dolarů. Už dříve americké úřady pokutovaly jiné švýcarské banky, včetně banky Wegelin, nejstarší soukromé banky v zemi. Ta pod tíhou finančního trestu zbankrotovala.

USA mají se Švýcarskem, podobně jako s řadou jiných zemí, už dávno úmluvu o výměně informací o daňových poplatnících. Teoreticky tedy bylo americkým občanům Švýcarsko jako tajný trezor pro příjmy zapovězeno už od roku 1951, kdy vstoupila v platnost první z nich.

Nicméně pověst Švýcarska jako daňového ráje občany USA nadále přitahovala, švýcarské banky toho využívaly a úmluvu se snažily různými operacemi obcházet. S příchodem finanční krize ovšem úsilí amerických úřadů o odhalování majetku jejich občanů v cizině zesílilo.

Nový mezinárodní daňový režim

Americký Kongres přijal v roce 2010 zákon (Foreign Account Tax Compliance Act, FATCA), který vynucuje ještě rozsáhlejší výměnu daňových informací s jinými zeměmi než doposud. Podobně Evropská unie je v této chvíli v procesu schvalování novelizace své Směrnice o zdaňování úspor z roku 2005, která vytvořila jednotný rámec pro srážkovou daň z úroků a výměnu informací mezi zeměmi. Vztahuje se jak na všechny země EU, tak i na řadu mimoevropských států, které se směrnici zavázaly přijmout do svého právního řádu jako podmínku hospodářské spolupráce s Unií.

Původně ovšem tři státy EU získaly výjimku. Belgie tu svou přestala uplatňovat ke konci roku 2009, Lucembursko na základě své výjimky připouští dvojí režim. Majitel účtu si může vybrat, zda ho má kompletně zdanit Lucembursko, které údaje o něm neposune dál, nebo zda lucemburské úřady mohou údaje o něm poslat mateřské zemi, kde si srážkovou daň může pak třeba odečíst z daňového základu.

Třetí z těchto zemí, Rakousko, za své bankovní tajemství, které má ošetřeno i v ústavě, dlouho bojovalo. Nakonec ovšem novelizovanou směrnici v březnu schválila Rada EU a čeká se na parlament. Novelizace výrazně rozšířila rozsah finančních toků, které budou zdaňovány a které budou podléhat automatické výměně informací mezi finančními úřady členských států.

V květnu se k automatické výměně informací připojilo také Švýcarsko. Do dvou let, než vstoupí příslušná legislativa v platnost, tak „ulejvání“ peněz přes švýcarské účty pro evropské občany ztratí smysl. I když je dlužno říci, že zvláště nové členské země mají tak poddimenzované daňové správy, že často tápají i při zpracování jednodušších informací.

Dalším pilířem nového mezinárodního daňového režimu bude takzvaný country-by-country reporting (CCR). Princip, podle kterého korporace musí souhrnně vykázat všechny finanční transakce, které v zemích svého působení realizovala. Nadnárodní firmy totiž využívají mezer v mezinárodním režimu, stačí jim peníze „prohnat“ přes jednu nebo dvě lokality se slabým reportovacím režimem a informace o únicích se účinně zakryjí. CCR byl po tlaku občanských organizací vsunut do nedávných směrnic EU a bude se týkat těžařských společností. Právě ty účinně vyvážejí hodnotu svých afrických nebo asijských operací tak, že domovské země vidí jen málo z obrovského bohatství ve svých daňových příjmech.

Na podobném principu funguje také nejnovější iniciativa EU. Členské země se koncem června dohodly na opatřeních, která zabrání, aby nadnárodní korporace využívaly rozdílnosti v daňových systémech jednotlivých zemí k umělému snížení daní.

Opravdu průlomovým krokem by ovšem byla konsolidace daňových základů jak na společném evropském trhu, tak i mezi Evropou a obchodními partnery. Významně by to zprůhlednilo finanční toky. Evropská komise už jistou omezenou iniciativu vyvinula tím, že vypracovala návrh na nepovinný společný konsolidovaný základ - firmy kdekoliv v Unii by si mohly vybrat zdaňování podle tohoto režimu. I tento skromný návrh ovšem zatím „usnul“ v orgánu členských států, Radě EU.

Konec zatím určitě ne

Mocné a vlivné megakorporace jako Apple nebo Starbucks by bez agresivní daňové optimalizace neměly na svých trzích takovou převahu, jakou mají. Svět offshore lokalit je vůbec nespravedlivý třeba k menším firmám, které si nemohou dovolit armády právníků a účetních. Při tlaku vlád na fiskální konsolidaci tak vlastně zaplatí za své větší konkurenty.

V odporu k daňovým rájům se proto často sjednotí levičáci i přívrženci čistého, konkurenčního kapitalismu. Problém je, že offshore lokality jsou dnes hodně složitým propletencem vetkaným do světové ekonomiky množstvím smluv a obhospodařujícím obrovské peněžní toky. A tak i přes velké pohyby v posledních letech zůstávají pro tuto chvíli významným prvkem mezinárodní ekonomiky. Konec patrně jednou přijde. Zítra to ovšem nebude.