Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Arménský památník v Ženevě: Výmluvný střípek složité mozaiky vztahů

Asie

  11:12

Pomník arménského utrpení za první světové války vzbuzuje odpor Turecka, i když se na něm slovo genocida nevyskytuje.

Plánovaný pomník francouzského umělce arménského původu Melika Ohaniana (*1969) bude umístěn v ženevském parku Ariana nedaleko sídla OSN. Pomník, připomínající utrpení Arménů za první světové války, tvoří devět luceren zakončených naleštěnými ocelovými slzami namísto žárovek. foto: archiv Melika OhanianaČeská pozice

Devět luceren inspirovaných osvětlením Paříže a New Yorku z počátku minulého století. Místo žárovek slzy z oceli, v podstavcích vepsané svědectví. Tak má vypadat ženevský památník připomínající utrpení statisíců Arménů za první světové války. Jeho vytvoření schválil místní parlament už před šesti lety. Upomínka na události, které mnozí historici označují za první genocidu 20. století, však stále ještě nestojí. Ženevský příklad jasně ukazuje, jak živá a aktuální může být bezmála sto let stará historie.

Před několika lety to byla velká sláva. Soutěž na stavbu památníku vyhrál mezinárodně respektovaný umělec Melik Ohanian. Představení projektu se osobně zúčastnil slavný, letos v květnu devadesátiletý arménsko-francouzský šansoniér Charles Aznavour. Zdálo se, že zdárná realizace bude otázkou měsíců. Pak se ale vše začalo komplikovat.

Ženevští úředníci odmítli památník umístit v historickém centru, jak se původně plánovalo. Po delších peripetiích se našla nová lokace v parku Ariana v těsném sousedství sídla OSN. V tu chvíli se hlasitě ozvalo Turecko. Proti stavbě protestovalo od samého počátku, nové umístění však vyhodnotilo jako čistou provokaci. Jeho zástupci intervenovali u švýcarské vlády, městské rady i samotné OSN, jejíž místní sídlo má pro město velký význam. Projekt se zastavil na mrtvém bodě.

Ankara se pomocí diplomatického nátlaku dlouhodobě snaží, aby se tragickým událostem přibližně z let 1915 až 1917 nedostávalo veřejné pozornosti a nebyly mezinárodně uznány za genocidu. Brutální postup Osmanské říše, za jejíhož nástupce se částečně považuje, Turecko označuje za nutná válečná opatření.

Křesťanští Arméni žijící tehdy na východě Malé Asie (Anatolie) prý proti sultánovi povstali a spojili se s ruským carem. Jejich nucené vysídlení, při němž v důsledku pochodů smrti, masakrů, podvýživy a epidemií zahynulo podle tureckých údajů 250 až 500 tisíc, podle arménských až 1,5 milionu lidí, tak ospravedlňují arménskou „zradou“.

Zeman Armény potěšil

O tom, zda se v případě Arménů jednalo o genocidu, tedy pokus o jejich úmyslné a systematické vyhlazení, nepanuje v mezinárodní komunitě (na rozdíl například od holokaustu) úplný konsenzus. V posledních letech se ale začaly množit politické iniciativy na její uznání. V roce 2003 přijala příslušné usnesení švýcarská Národní rada, v roce 2010 americký Kongres a před dvěma lety i francouzský parlament.

Český prezident Miloš Zeman označil masové vraždy Arménů za genocidu při lednové návštěvě svého arménského protějšku Serže Sargsjana v Praze. Podle Hradu šlo o vyjádření Zemanova soukromého názoru. Parlamentní deklarace v Česku zatím přijata nebyla. Senátor Jaromír Štětina ji ale údajně chce předložit horní komoře příští rok u příležitosti stého výročí tragických událostí.

Projekt je Turecku trnem v oku i přesto, že jeho tvůrci údajně slovo genocida v arménských a francouzských nápisech na lucernách nepoužívajíVšechny dosavadní iniciativy měly negativní dopady na vztahy s Tureckem. Jeho diplomaté vždy ostře protestovali i proti stavbě arménských památníků, například v bratislavské Petržalce. Ženevský projekt je jim trnem v oku i přesto, že jeho tvůrci údajně slovo genocida v arménských a francouzských nápisech na lucernách nepoužívají a zdůrazňují, že se nejedná o obžalobu jedné země, ale o upomínku na všechny podobné tragédie.

„Pomník má širší záběr, než je upomínka na genocidu. Pojednává o společném povědomí Ženevanů a Arménů a o zkušenosti exilu obecně,“ sdělil ČESKÉ POZICI koordinátor projektu Stefan Kristensen. „Mimo to je projekt důležitým dílem významného současného umělce Melika Ohaniana,“ dodal. Kristensen zdůrazňuje, že osud ženevského památníku je komplikovaný, protože je neobvyklý, velký a „zabírá hodně místa v prostoru“. Zároveň připouští i politický tlak.

Centrální švýcarská vláda se prý snažila a možná bude snažit ovlivnit rozhodnutí města, doposud ale bez úspěchu. Kristensen věří, že pomník bude realizován do konce roku. Společně se svojí ženou Annou Barseghianovou byl prý jedním z prvních, kdo v arménské komunitě na nápad vybudovat pomník přišel. „Leží mi na srdci,“ říká o projektu, který od počátku provázel a koordinoval.

Nyní je podána žádost o stavební povolení a kantonální správa nemá podle Kristensena „žádný věcný důvod, aby návrh zamítla“. Alternativy k umístění pomníku vedle sídla OSN prý nejsou. Jiný účastník projektu, jenž si nepřál být citován, však Kristensenův optimismus nesdílí. Poukazuje na choulostivost celé situace a obává se, že by mediální pozornost mohla jen rozdmýchat polemiku kolem projektu a ohrozit jeho dokončení.

Společná hranice, společná historie

Proč vlastně vzbuzuje interpretace sto let starých událostí takové vášně a proč Turecku vadí památníky, které stavějí soukromé osoby ve vzdálených zemích? Protože údajná genocida Arménů má velmi aktuální politické souvislosti. Vztahy mezi Ankarou a Jerevanem jsou nadále napjaté. Obě země spolu sice za asistence švýcarských prostředníků v roce 2009 slavně podepsaly dohodu o normalizaci vzájemných vztahů, její ustanovení však nikdy nevešla v platnost. Turecko a Arménie neudržují diplomatické styky a nadále se rozcházejí v otázkách společných hranic i společné historie.

Obojí spolu úzce souvisí. Slovu genocida, které běžně v souvislosti s válečnými událostmi v Anatolii používá většina západních historiků, se opatrně vyhýbají i kritičtí turečtí intelektuálové, kteří jsou ochotni přiznat, že docházelo k masovým vraždám nebo brutálním deportacím. Podle naprosté většiny Turků diskuse o genocidě zpochybňují samotné základy jejich moderní státnosti, důležité národní mýty i pověst v zemi klíčové armády. Jejich předkové prý nikdy nechtěli Armény vybít či trvale vystěhovat. Ti se jen stali obětí válečné vřavy jako mnozí Turci.

Turecko a Arménie neudržují diplomatické styky a nadále se rozcházejí v otázkách společných hranic i společné historiePodle odborných statí Emila Souleimanova z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy naopak povědomí o prožitém utrpení Arméni vědomě používají k posílení národní jednoty narušené nestabilitou země po krvavé válce o Náhorní Karabach v letech 1988 až 1994. Téma genocidy je záměrně vztahováno k tomuto nedávnému (a stále nevyřešenému) konfliktu o území s Ázerbájdžánem, který má etnicky blízko k Turecku. Sbližuje Armény v diaspoře s těmi, kteří nadále žijí v postsovětské republice. Pomáhá jim udržet si svoji identitu a posiluje vazby občanů v zahraničí s jerevanskou vládou.

Otázka genocidy má velký vliv i v mezinárodních souvislostech. Jejím oficiálním uznáním podmiňuje většina západních zemí vstup Turecka do Evropské unie. V zákulisí údajně někteří arménští politici kalkulují i s možností nárokovat si území východních provincií Anatolie, z nichž byli Arméni na počátku minulého století vysídleni. To se zatím jeví jako nereálné, přišlo by ale možná na pořad dne v případě dezintegrace Turecka.

Ankara má velký problém se svou stále sílící kurdskou menšinou a jejími „příbuznými“, s autonomní základnou v severním Iráku i s válkou v sousední Sýrii. Hovoří se ale třeba i o možné finanční kompenzaci Arménii za zmařené životy a ztracený majetek. Dávné tragické události tak nadále rozdělují státy, působí napětí v celém regionu a zásadně ovlivňují jejich postavení na mezinárodní scéně. Příběh ženevského památníku je tak jen jedním výmluvným střípkem celé mozaiky.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!