Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Aristides de Sousa Mendes: Neznámý zachránce Židů před nacisty

  14:01

Portugalský diplomat pomohl k útěku více než 30 tisícům lidí. Po 70 letech se zachránění a jejich potomci snaží obnovit jeho čest.

V roce 1966 udělil Jad Vašem, památník obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli, na základě ověřených výpovědí některých zachráněných uprchlíků portugalskému diplomatovi Aristidu de Sousa Mendesovi (1885–1954) titul Spravedlivý mezi národy. Byl to první krok na dlouhé cestě k rehabilitaci jeho jména a cti. foto: © foto DIZ Muenchen GMBH, Sueddeutscher Verlag Bilderdienst, sousamendesfoundation.orgČeská pozice

Portugalský diplomat Aristides de Sousa Mendes (1885–1954) byl jmenován konzulem své země ve Francii, když ji za druhé světové války obsadili nacisté. Portugalsko sice oficiálně vyhlásilo neutralitu, ale Sousa Mendes pomohl k útěku více než 30 tisícům lidí, mezi nimi dvanácti tisícům Židů. Jeho humanitární vízum dostal například polsko-židovský básník Julian Tuwim, arcivévoda Otto Habsburský s rodinou, Salvador Dalí s manželkou Galou, někteří členové rodiny Rothschildů, hollywoodský herec Robert Montgomery či celý belgický kabinet.

Sousa Mendes podobně jako několik desítek dalších evropských diplomatů včetně Švéda Raoula Wallenberga působícího v obsazené Budapešti zachránil mnohonásobně víc životů než známý Oskar Schindler. Po 70 letech se lidé, jimž zachránil život, a jejich potomci snaží obnovit jeho čest a uctít jeho památku.

První střet s ministerstvem zahraničí

Aristides de Sousa Mendes do Amaral e Abranches se narodil 9. července 1885 v Cabanas de Viriato v portugalské provincii Beira v zámožné katolické a aristokratické rodině s velmi dobrými politickými konexemi. Jeho otec byl ve třicátých letech 20. století soudcem Nejvyššího soudu a strýc ministrem zahraničí. V roce 1908 Aristides dokončil studium práv na univerzitě v Coimbře a oženil se.

Brzy po svatbě začala jeho diplomatická kariéra, která ho zavedla do několika zemí: Britské Guyany, na Zanzibar, do Brazílie, USA, Španělska a Lucemburska. V jednotlivých působištích přišlo na svět jeho celkem čtrnáct dětí. V roce 1931 byl vyslán do belgických Antverp, kde jeho diplomatickou činnost dvakrát ocenil král Leopold III.

Mendesovy třenice s ministerstvem zahraničí v Lisabonu začaly vydáním dvou víz ještě před hromadným přílivem běženců na jih Francie

Po bezmála deseti letech obětavé služby v Belgii byl vyslán do Bordeaux ve Francii. Když vypukla druhá světová válka, Portugalsko vyhlásilo neutralitu a jeho diktátor António de Oliveira Salazar dal jasně najevo, že se této války nechce zúčastnit. A v nechvalně známém oběžníku číslo 14 nařídil všem portugalským diplomatům, aby „nevydávali víza cizincům neurčité národnosti nebo v soudní při ani osobám bez státní příslušnosti, ani Židům vyhnaným ze země jejich původu nebo ze země, jejímiž jsou občany“.

Mendesovy třenice s ministerstvem zahraničí v Lisabonu začaly vydáním dvou víz ještě před hromadným přílivem běženců na jih Francie. První udělil v listopadu 1939 židovskému uprchlíkovi Arnoldu Visnitzerovi a jeho manželce, druhé španělskému republikánskému lékaři Eduardu Neirovi Laportovi. Manželům Visnitzerovým i doktoru Laportovi hrozilo uvěznění ve francouzských internačních táborech. Za vydání těchto víz byl Sousa Mendes pokárán písemně v telegramu z Lisabonu.

Anděl z Bordeaux

Když v květnu 1940 nacisté vpadli do Francie, portugalský konzulát v Bordeaux oblehly tisíce zoufalých lidí. Byli mezi nimi antifašisté z Francie, Belgie a Lucemburska, intelektuálové, umělci a novináři odsuzující fašismus a tisíce Židů, kteří by v případě dopadení byli posláni do vyhlazovacích táborů. V červnu otevřel konzul Sousa Mendes uprchlíkům bránu.

„Jídelna, ložnice a kanceláře konzula byly přeplněné muži a ženami všech věkových skupin a obzvlášť starými a nemocnými lidmi,“ vypověděl později konzulův synovec César Mendes. „Byly tam těhotné ženy, lidé, jejichž příbuzní zemřeli na cestě při leteckých náletech. Spali v židlích, na podlaze, na kobercích. Nejedli ani nepili z obavy, aby nepřišli o místo ve frontě. Nemyli se, nečesali, neměnili si oblečení, neholili se. Kromě toho, v čem byli oblečeni, neměla většina z nich nic. Na pěšinách, ve vstupní bráně, na schodech vedoucích do budovy se tlačily stovky utečenců, kteří ve dne v noci čekali, až na ně přijde řada.“

Sousa Mendes onemocněl. Během tří dnů mu zešedivěly vlasy. Čtvrtého dne, 16. června 1940, se rozhodl ignorovat nařízení portugalské vlády a začal vydávat bezplatně víza všem žadatelům bez rozdílu. Svolal pracovníky konzulátu a sdělil jim: „Má vláda odmítla všechny žádosti o víza, ale já nemohu poslat všechny ty lidi na smrt. Podle naší ústavy nemůže být způsobena újma na právech nikomu z důvodu vyznání nebo národnosti. Rozhodl jsem se podle této zásady jednat. I kdybych měl být propuštěn, musím jednat jako křesťan, jak mi velí svědomí.“

Portugalský diktátor Salazar vyslal dva agenty, aby vzpurného diplomata chytili a eskortovali do vlasti

Tisícům lidí svitla naděje, že s portugalským tranzitním vízem budou moci překročit španělské hranice, dostat se do Portugalska a odtamtud na americký kontinent. Sousa Mendes spolu se svou manželkou, nejstarším synem a dalšími spolupracovníky tři dny a tři noci nepřetržitě a usilovně pracoval. Od 16. do 18. června vystavil podle zápisů 2862 víz. O tisících víz, jež vydal později, nejsou přesné záznamy.

Propuštění z diplomacie

Dne 19. června 1940 německé letectvo bombardovalo Bordeaux. Sousa Mendes cestoval spolu s vyděšeným davem, který prchal na jih. V Toulouse zmocnil vicekonzula, aby dával razítka do pasů. Když 20. června přijel do Bayonne, podepisoval další víza. Portugalský diktátor Salazar vyslal dva agenty, aby vzpurného diplomata chytili a eskortovali do vlasti. Sousa Mendes dál razítkoval pasy v Biarritzu a v Hendaye, posledním francouzském městě u hranic.

Později o tom vyprávěl jeho nejstarší syn: „Když můj otec přijel v diplomatickém voze do tohoto pohraničního francouzského města, narazil na velkou skupinu uprchlíků, jimž vystavil víza v Bordeaux. Tito lidé se dostali na hranice, ale portugalská vláda se už spojila s pohraničníky a nařídila jim, aby víza podepsaná Mendesem neuznávali. Otec dal pokyn šoférovi, aby zpomalil, a uprchlíkům dal znamení, aby šli za vozidlem k hraničnímu přechodu, kde nebyl telefon. Ve své černé limuzíně s diplomatickou značkou můj otec dovedl uprchlíky do španělského města Irún ke svobodě.“

Dne 23. června byl Sousa Mendes chycen. Než se to stalo, podařilo se mu vydat uprchlíkům celkem 30 tisíc víz, z toho dvanáct tisíc Židům. Většina z těch, jimž se v létě 1940 podařilo přejít Pyreneje a přes Španělsko dorazit na portugalské hranice, za to vděčila právě tomuto muži.

Po návratu do vlasti byl Sousa Mendes propuštěn z diplomatických služeb

Po návratu do vlasti byl Sousa Mendes propuštěn z diplomatických služeb. Byla mu odepřena penze i možnost pracovat v advokacii. Ocitl se bez příjmů. Jeho děti nemohly najít v Portugalsku práci a musely postupně emigrovat. Dva jeho synové vstoupili v roce 1943 do americké armády a 6. června 1944 se zúčastnili vylodění v Normandii. Několik týdnů před koncem války dostal Sousa Mendes infarkt, po němž zůstal částečně ochrnutý. Jeho ženu Angelinu postihla mozková mrtvice a v roce 1948 zemřela. Portugalský diplomat zemřel bez prostředků 3. dubna 1954 ve františkánském špitále v Lisabonu.

Rehabilitace

Na základě ověřených výpovědí některých zachráněných uprchlíků mu v roce 1966 Jad Vašem, památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli, udělil titul Spravedlivý mezi národy. To byl první krok na dlouhé cestě k rehabilitaci Aristidesova jména a jeho cti.

Mezitím jeho syn Sebastiao Miguel, který zažil celé drama za války, vydal knihu, v níž zaznamenal některé hlavní události. Jeho dcera Joana psala dopisy různým institucím i samotnému Salazarovi. V Kalifornii jeho syn Joao Paulo sbíral podpisy pod petici za rehabilitaci, jež byla předána portugalské vládě.

Na základě ověřených výpovědí některých zachráněných uprchlíků Jad Vašem, památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli, v roce 1966 udělil Mendesovi titul Spravedlivý mezi národy

V prosinci 2007 byla v izraelském Knessetu uspořádána výstava na jeho počest. Při té příležitosti Avraham Milgram, historik a kurátor výstavy, uvedl, že Sousa Mendes zachránil největší počet Židů po Raoulu Wallenbergovi, švédském diplomatovi působícím v Budapešti: „Všeobecně je znám Wallenberg a Schindler, ale je velký rozdíl mezi Sousou Mendesem a Wallenbergem, který byl vyslán, aby zachránil Židy. Sousa Mendes nejenže udělil tisíce víz proti vůli portugalského diktátora Salazara, ale udělal to záměrně. Je to jasný příklad člověka, který jednal podle svého svědomí, riskoval své postavení, svou službu a povýšení na ministerstvu zahraničí a zároveň vydával v nebezpečí svou rodinu a svou budoucnost. Je to výjimečný případ čestného člověka a idealisty.“

Vděk za záchranu

V rodné zemi byl rehabilitován v květnu 1987, kdy mu prezident Mário Soares udělil Řád svobody in memoriam, který slavnostně předal jeho dceři Joaně na portugalském velvyslanectví ve Washingtonu. V roce 1988 ho portugalský parlament posmrtně znovu přijal mezi členy diplomatického sboru. Stát vyplatil odškodné členům jeho rodiny.

V roce 2000 vznikla v Portugalsku nadace Funda?ao Aristides de Sousa Mendes, jejímž posláním je propagovat jeho jméno a zásluhy a realizovat projekt obnovy jeho rodného domu Casa do Passal v Cabanas de Viriato. Předseda portugalského parlamentu v roce 2008 slavnostně spustil webovou stránku mapující život a práci Sousy Mendese. Virtuální muzeum nabízí volný přístup k rozsáhlé databázi fotografií, videonahrávkám i historickým dokumentům.

V roce 2010 založili v americkém Seattlu Aristidesovi příbuzní a rodiny těch, které zachránil, nadaci Sousa Mendes Foundation. Ta v současnosti sestavuje seznam zachráněných, kteří pocházeli ze všech částí Evropy a díky portugalským vízům získaným v jižní Francii v dubnu, květnu a červnu 1940 se dostali přes Španělsko do Portugalska a odtamtud během následujících dvou let vycestovali a usadili se v USA, Kanadě, Brazílii, Velké Británii a dalších zemích. Většina z nich ani nevěděla, komu vděčí za svou záchranu.

Autor: