Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl v polovině června rozsudek v jednom ze sporů, které mohou pro Českou republiku vyústit ve ztrátu desítek miliard korun. Týká se případu státních garancí za předprivatizační úvěry, jimž se ČESKÁ POZICE dlouhodobě věnuje, a pro daňové poplatníky bohužel nevyznívá příznivě.
Soud totiž vážně naboural dosavadní argumentaci státu zastoupeného ministerstvem financí, když konstatoval, že pro vznik záruky není podstatné, kdy byl zadlužený podnik privatizován, ale kdy pohledávka vznikla. Abychom pochopili, proč je to do značné míry průlom, je třeba ve stručnosti popsat, o co v celé kauze jde.
Diamant v uhlí
Když se v 90. letech privatizovalo, byla řada podniků silně zadlužená a stát se rozhodl za tyto závazky stoprocentně ručit. Zákonné ustanovení, o které se ručení opíralo, bylo několikrát a ne zcela jednoznačně novelizováno.
Pohledávky, jež byly prakticky nevymahatelné, se postupně přesunuly do České konsolidační agentury, která je následně prodávala za zlomek nominální hodnoty. Přitom si jaksi „nevšimla“, že za některé z nich stoprocentně ručí stát. Pořídit si takovouto pohledávku znamenalo něco podobného jako koupit si putnu uhlí a nalézt v ní diamant. Řada obchodníků s pohledávkami totiž v následných soudních sporech se státem uspěla a z eráru dostala vyplacenou plnou výši pohledávky, ačkoli původní dlužník už byl bůhvíkde.
Ministerstvo financí se bránilo vyplacení garance stanoviskem, podle něhož je rozhodujícím údajem u každé pohledávky doba privatizaceKauza vyšla najevo nedávno, když ČESKÁ POZICE upozornila na to, že stát čelí žalobám o desítky miliard korun právě kvůli garancím za předprivatizační úvěry. Problémem je, že celá věc je v režimu důvěrné, a proto není snadné o ní zjistit cokoli bližšího.
Ze zatím nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 nicméně vyplývá, že ministerstvo financí se bránilo uplatnění garance stanoviskem, podle něhož je rozhodujícím údajem u každé pohledávky doba privatizace. Jinými slovy že záleží na tom, jaká konkrétní novelizace ustanovení o státní záruce platila v době, kdy se privatizace uskutečnila. Připomeňme, že zákon se v čase několikrát změnil, a tudíž garance státu za dluhy podniků není univerzální.
Tykač na scéně
Jenže aktuální verdikt soudu do dosavadního přesvědčení ministerstva financí lidově řečeno hodil vidle. V tomto konkrétním případě jde o spor mezi Českou republikou a firmou Frenn Trading B. V. z Nizozemska, jejíž majitelé nejsou známi. Ví se jen, že jde o společnost, na niž přešla část pohledávek, které od České konsolidační agentury koupila firma EC Group miliardáře Pavla Tykače.
Původní dlužník, jímž byl Státní plemenářský podnik, koncernový podnik Albertovec, byl privatizován teprve v roce 1999. A právě na tom stála argumentace ministerstva financí – jestliže byl podnik prodán až takto pozdě, stát za jeho závazky neručí, neboť se privatizace uskutečnila mimo účinnost ustanovení o garanci. Soud ale tento názor nesdílel a v rozsudku jasně píše, že je celkem jedno, kdy privatizace nastala – podstatné je, kdy vznikl závazek.
Soud rozhodl, že firma Frenn Trading má nárok na vyplacení té části pohledávek, které vznikly v době, kdy existovalo zákonné ručení. Což se týká právě pohledávky, o níž je řeč. Česká republika tím pádem musí firmě vyplatit více než pět milionů korun za hodnotu pohledávky a za úroky z prodlení.
Čím se bude argumentovat dál?
Proti rozsudku se lze ještě odvolat, tudíž jej nelze brát jako definitivní. Nicméně je zřejmé, že právní argumentace státu v miliardových sporech doznala vážných trhlin.
A neuspěl ani další argument ministerstva – že pohledávka je již promlčenáJednak podle soudu neplatí, že byl-li nějaký podnik privatizován mimo účinnost klíčového ustanovení, ručení nevzniká. A neuspěl ani další argument ministerstva – že pohledávka je již promlčená. V tomto konkrétním případě totiž byla již dřívě přiznána pravomocným rozhodnutím jiného soudu ve sporu mezi firmou Frenn Trading a nabyvatelem státního podniku, tedy novým dlužníkem.
Ve výsledku jde o další peníze, o něž čeští daňoví poplatníci přišli kvůli neuvěřitelné chybě, které se před lety dopustila Česká konsolidační agentura. Přitom – jak ČESKÁ POZICE doložila na příkladu Slovenska – stačilo pohledávky podrobně roztřídit a ty, u nichž vznikne podezření na existenci státní garance, za žádných okolností neprodávat. Česká republika nic takového neudělala. Jak moc bolestivé budou důsledky, ukáže až další vývoj.