Archeologie zvuku: Obor, který oživuje dávné rytmy

Jak asi zněla nejstarší hudba? Dají se rekonstruovat pravěké rytmy, které „oživovaly“ výjevy na paleolitických nástěnných malbách?

Vědci pozorují starodávné malby v jeskyni Lascaux. Sloužila předkům i jako... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vědci pozorují starodávné malby v jeskyni Lascaux. Sloužila předkům i jako... | foto: © ReutersČeská pozice
Vědci pozorují starodávné malby v jeskyni Lascaux. Sloužila předkům i jako...

Bizoni, koně či kozorožci, kteří vypadají, jako by se měli jen jen rozeběhnout. Zvláště pak v mihotavém světle svíček a loučí, jež je v temných jeskyních nasvěcují... Jak asi musely malované obrazy, nad nimiž takřka nedutáme ani po 35 tisících letech, působit na pravěké předky? Co se v oněch podmanivých útrobách paleolitických jeskyní odehrávalo? Jaké to byly obřady, slavnosti a události, které utvářely životy i představy dávných lidí?

Hypotéz je celá řada; věnujme se tentokrát jediné. A sice té, která upozorňuje na velký význam hudby a zvuku pro návštěvníky jeskyní jako Lascaux, Chauvet nebo Altamira. V roce 1988 položili dva experi­men­tální archeologové Iégor Reznikoff a Michel Dauvois základy doslova „neslýchaného“ oboru: archeologie zvuku, jemuž se odborněji říká také archeoakustika. Vydali odborný článek ve věstníku Bulletin de las Société Préhistorique Française, ve kterém popsali souvislost prehistorických maleb s ozvěnou zvuků...

Učinili totiž překvapivou věc. Vydali se do trojice vyzdobených jeskyní v regionu Ariege v jihozápadní Francii. Na rozdíl od jiných kolegů nehledali nástroje, úštěpy, kosti či vrstvy maleb. Zpívali. „Přesněji: pohybovali se pomalu jeskyněmi, opakovaně se zastavovali, aby vyzkoušeli rezonanci v každé sekci. Používali not v rozsahu tří oktáv, nakreslili rezonanční mapu každé jeskyně a objevili, že oblasti s nejvyššími rezonancemi také nejčastěji skrývaly malbu nebo řezbu...,“ napsal elitní antropolog Richard Leakey v roce 1994.

Přestože další hypotézy zvažovaly rozmístění malovaných zvířat jako symbolické ztvárnění mužského a ženského principu nebo projevy lovecké magie, Reznikoff s Dauvoisem světu předvedli, že nejvíce obrazů bylo vymalováno na místech s nejlepší akustikou. Sloužily snad působivé síně jako koncertní sály, vyšperkované svatyně? Jaké pohnutky, představy a pocity vířily v pravěkém člověku, jenž se za blikajícího svitu lojových lampiček toulal jeskyněmi a nejspíše naslouchal zpěvům, takzvaným býčím řvounům či flétnám?

Sjezd archeoakustiků!

Toho se snaží dobrat „archeologové zvuku“. Ve dnech 19. až 22. února se na Maltě konala vědecká konference s názvem Archaeoacoustics: The Archaeology of Sound. Spolupořádal ji Rupert Till z britské University of Huddersfield, jemuž uznávaný magazín Nature položil pár otázek týkajících se pozoruhodného bádání v dějinách zvuku. Už zmíněný Reznikoff říkal, že i ve tmě najde nástěnné (parietální) malby jen podle toho, jak bude místo znít. Co na to Till?

„Loni jsme se skupinou archeologů a hudebníků prověřovali tuto hypotézu v pěti jeskyních severního Španělska. Jak v malovaných, tak i v nezdobených jeskyních jsme používali laptop a reproduktor k ,projetí‘ tónů na všech zvukových frekvencích a nahrávali zvukový ,otisk‘ každého prostoru. To nám může naznačit, co se tam asi v minulosti dělo: jak srozumitelná řeč by tam byla; jestli jsou síně vhodné pro muzicírování; a zda-li mohly být prostory rituálně důležité vzhledem k nezvyklým zvukům a efektům,“ řekl Till.

Tillův muzikologický tým zjistil odlišné umisťování maleb podle doby vzniku. Zatímco nejstarší malůvky (staré skoro 40 tisíc let) – včetně prostých teček nebo otisků rukou – bývaly v malých až intimních částech komplexů s menší ozvěnou, tak o 15 až 20 tisíc let později se složitější malby zvířat objevují převážně ve znělejších částech jeskyní, které jsou dostatečně velké na to, aby se tam srocovaly skupiny lidí kvůli nějakému obřadu.

Pískání na pravěké flétničky...

Hrála tam hudba, jak ji známe my? „Spíše můžeme uvažovat o vytváření zvuků, nežli o hudbě s muzikanty a obecenstvem. Obecně je tam málo ruchů na pozadí, takže i zvuky kročejů znějí jakoby hlasitě. Pokud tam probíhaly rituály, každý se mohl zapojit tleskáním, dupáním, boucháním nebo zpěvem,“ odvětil Till. Sám s kolegy v jeskyních hrál na kostěná škrabadla a zvučel mušlemi i říčními oblázky a roztočenými řvouny na lanku (jaké užívali i Austrálci), jejichž varianty byly v nedalekých španělských jeskyních rovněž nalezeny.

  • Takto zněly řvouny v Bizoním sále jeskyně El Castillo:

Od roku 2009, kdy skupina Nicholase J. Conarda publikovala v časopisu Nature nález několika fléten z Hohle Fels starších 35 tisíc let, najisto víme, že hudba rozeznívala životy našich dávných předků. A podobné repliky z ptačích kostí si vyrobili i Tillovi kolegové. „Jednou někdo zahrál na kostěnou flétničku v úplné tmě. Vypadalo to, jako by hudba oživila celé prostředí,“ vypráví muzikolog Till.

  • A takto zní replika flétničky v jeskyni La Garma (Zóna 9):

 

Na archeology mocně zapůsobily i stalagmity a stalaktity, které se po úderu rozezvučí jako xylofon! Pravěký člověk je někdy obarvil i rumělkou.

Ačkoliv to někdy vypadá jako výzkum hodný parodického ocenění Ig Nobel, není mnoho jiných možností, jak poznat zřídlo hudby, jíž se lidstvo oddává desetitisíce let...Archeoakustika si ovšem nevšímá jen paleolitických prostor, ale i novějších lidských obydlí a románských kostelů ve snaze celistvěji „znovuoživit“ a pochopit prostorovou zkušenost, jíž byli lidé vystaveni. Publikaci Archaeoacoustics, dá se říci zakladatelskou knihu svébytné disciplíny, sestavili roku 2006 editoři Chris Scarre a Graeme Lawson. Autoři tu ve dvanácti kapitolách analyzují roli zvuku v neolitických stavbách i antických divadlech, možnou záměrnost nástěnných maleb v pravěku nebo popisují, jak akustické „otisky“ měřit a mapovat, jak byla stavba budov ovlivněna jejich znělostí či jak vznikala prahudba.

Till s Brunem Fazendou digitálně rekonstruovali ozvěny v nepoškozeném Stonehenge, řečtí vědci se zaměřili na zvuky rezonančních uren z antických divadel, Ian Cross z Cambridge zase prověřoval „lithoakustický“ potenciál kamene – možného hudebního nástroje. Ačkoliv to vypadá jako výzkum hodný parodického ocenění Ig Nobel, není kromě etnomuzikologie mnoho jiných možností, jak poznat zřídlo hudby, jíž se lidstvo oddává desetitisíce let...

Vědci, kteří jsou sdruženi kolem projektu Songs of the Caves, připravují dokumentární film a v letech 2015 až 2016 by chtěli uspořádat putovní výstavu, která by ukázala – respektive spíše „rozehrála“ – podmínky, v nichž vznikaly nejstarší záměrně produkované zvuky a ruchy. Expozice počítá s ukázkami prehistorických nástrojů, chce simulovat i prostředí jeskynních síní s přesnými zvuky, jaké asi slýchali dávní příslušníci rodu homo sapiens.

  • Takto zněl kravský roh v jeskyni La Pasiega:

V jedné z nejslavnějších jeskyní, ve francouzské Trois Freres, se nachází i pravěké vypodobnění možného šamana nebo „hudebníka“. V husté změti čar a rýh vyniká lidská postava s ohonem v bizoní masce, hrající asi na píšťalu. Jiní vědci – jako Walter Wiora nebo Jacques Chailley – pokládali dotyčný nástroj za hudební luk, jakousi harfu. Jaké „písně“ mohli asi takoví lidé, ať šamané či prostí lovci, v mladém paleolitu hrát?

Oživené rytmy pradějin lidstva

„Hudba v období aurignaciénu byla zajisté převážně vokální. Dochované hudební nástroje jako typy škrabadel, drhel, oslích čelistí, bručáků i píšťal jsou příliš jednoduché, než aby mohly dát vznikat instrumentální hudbě a ji rozvíjet. Víme, že lidské hrdlo i psychika dosáhly takového stupně vývoje, že člověk byl schopen vytvářet zvuky s konstantní, pevnou výškou a tyto zvuky poznávat, znovu opakovat i transportovat; není tedy důvodu, proč by nemohl projevovat a vyjadřovat své myšlenky specifickou formou hudebního obrazu,“ domníval se Bohumil Geist v ojedinělé české práci Původ hudby (1970).

Hudba, zvuky či písně rozhodně neměly jen zábavný účel, ale nejspíše kultovní a magické významy – podobně jako u mnoha přírodních národů od Sibiře přes Afriku po Amazonii. Výtečně prozkoumán je ostatně vliv hudby na extatické prožitky, trans a změněné stavy vědomí; mnohde se tak navazoval kontakt s nadpřirozenem. Lze si pak lehce představit, jak se připravovali členové kmene před výjevem štvanice divokých koní v jeskyni Montespan a prosebně zpívali, tleskali, podupávali, pískali či ťukali... s přáním zdárného lovu.

Tak nějak si to představoval i zmiňovaný Leakey: „Když člověk stojí před tvorbou z jeskyní doby ledové, jak jsem to udělal já s bizonem z Le Tuc d‘Audoubert, vynořují se mu v mysli starodávné hlasy s doprovodem bubnů, fléten a píšťal... Reznikoffův a Dauvoisův objev je tak fascinující, jak řekl archeolog z Cambridge Chris Scarre, že ,přitahuje pozornost k pravděpodobnému významu hudby a zpěvu v rituálech našich dávných předků‘.“ Poznání může přinést onen podivný obor: archeologie zvuku.

Počet příspěvků: 3, poslední 28.4.2014 12:25 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.