Pochodem na Úřad vlády ČR vyvrcholil studentský Týden neklidu. Zúčastnilo se jej několik tisíc studentů a pěkně ukázal klady i zápory takového společenského vzedmutí. Hlavní však je, že dosud existuje početná skupina občanů, kteří si nechtějí a nedají líbit šlendrián v přípravě komplexních rozhodnutí, jako je změna v systému vzdělávání. Bohudík za to! Současně je však i třeba pečlivě volit slova ve zkratkovitém dialogu. Vykřikují-li studenti, že „vysoké školy jsou jejich“, pak se pletou.
Stát, a tedy společnost dávají na veřejné vysoké školy nezanedbatelné finanční prostředky. V řízení škol jsme, zjednodušeně řečeno, opustili po roce 1989 takzvaný model státní kontroly a přešli k modelu státního dohledu, kdy stát zcela pochopitelně formuluje vzdělávací strategie a jako majoritní poskytovatel financí po školách požaduje záruky jejich efektivního využívání. Po radikálním porevolučním omezení vlivu státu se pomyslný trojúhelník vlivů na univerzity vychýlil jednoznačně k akademické obci – od politické moci a také od podnikatelské sféry. Ideálně by však měl být někde uprostřed: fungovat v zájmu celé společnosti.
Podívejme se do učebnice Teorie a nástroje vzdělávací politiky, kterou v roce 2006 vydala Univerzita Karlova, na níž protireformní protesty odstartovaly: „Vztah státu a jednotlivých vysokých škol při vymezení kompetencí a rozsahu řídících pravomocí je a bude, i přes vzájemnou závislost, představovat potenciální zdroj neshod, při kterých si vláda na jednu stranu pravidelně stěžuje na nejasné a nezodpovědné kroky vysokých škol a vysoké školy na druhou stranu na neoprávněné a netaktní zásahy vlády do jejich aktivit.“
Skutečné ohrožení svobod?
Toho jsme nyní, ve zbytečně vyhrocené atmosféře, svědky. Od mladých, nadšených a zapálených lidí padají ohnivá slova o ohrožení akademických svobod. Právem? Velké téma například detailně rozebral na ČESKÉ POZICI profesor Jiří Chýla z Akademie věd ČR a dospěl k závěru, že o omezování svobod nepůjde, způsob jmenování rad je systémově prospěšný a úpravy „přinášejí několik smysluplných dílčích úprav, které mohou přispět k lepšímu fungování a větší otevřenosti veřejných vysokých škol“.
K podílu studentů na rozhodování profesor Chýla dodává, že studenti jdou na Harvard, Princeton či Caltech, protože tam jsou skvělí učitelé, kteří vědí co a jak dělat a také jak vybrat toho nejlepšího rektora: „Určitě by nechtěli, aby o výběru rektora spolurozhodovali jejich o rok starší spolužáci. Rozumní studenti by to neměli chtít ani u nás.“ Průzkumy veřejného mínění ostatně ukázaly, že zdaleka ne všichni protestující studenti návrhy obou zákonů znají, přičemž v naší manažerské anketě se 50 procent respondentů domnívá, že žádné akademické svobody by změnami ohroženy nebyly (a 28,7 procenta říká, že byly).
Do teoretické roviny však vstupují „česká specifika“. Jmenování univerzitních rad může vypadat jakkoli pěkně na papíře, ale když „reformní“ ministr školství Josef Dobeš (VV) nejprve usadí na ČVUT do správní rady svého stranického „kámoše“ Marka Kukrleho, může pak stokrát opakovat, že akademickou půdu to v budoucnu nijak neohrozí. I kdyby tento ministr říkal, že jedna plus jedna jsou dvě, pozorní lidé už budou pochybovat.
Problém je to naprosto zásadní. Jak uvedl rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek v rozhovoru pro ČESKOU POZICI, máme v Česku „krizi důvěry mezi státem a akademiky“. V takové atmosféře je těžké věcně a s veškerou odpovědností diskutovat. A čím dál více se ukazuje, že ministr Dobeš zklamal jako mediátor mezi oběma stranami, což si uvědomuje i premiér Petr Nečas (ODS), když ve věci nabízí i své osobní angažmá.
Třímali hesla: Dobeše do koše!
Někdejší možný názor, že odvážný ministr Dobeš je ideálním reformátorem, protože se neohlíží na kritiku a jako parní válec sune částí akademiků (pozor, nikoli všemi, jak média občas píší) nechtěné změny, vzal definitivně za své hned v pondělí – v první den Týdne neklidu. Dobešovo odvolání školného, jež bylo jako jasný motivační moment i v programovém prohlášení vlády, jen doložilo, jak chaoticky a nekoncepčně (či poslušně) umí jednat.
Měla to být studentům jakoby podšoupnutá „obálka“, úplateček? Dobešova kiksu dnes využil na dopolední demonstraci prorektor Univerzity Karlovy Stanislav Štech, když se dobešovské (anti)koncepci veřejně vysmál – nejprve prý bylo nutné školné, pak trochu školné, následně „zápisné“, poplatek za delší a druhé studium a tak dále; projekty, ke kterým scházejí přesně analyzované klady či zápory a spočítané finanční dopady.
Ve sporu o reformu, který část akademické obce vede s ministerstvem školství (MŠMT), nabývají akademici převahy. Jde pochopitelně o výjimečně erudovanou a chytře uvažující část společnosti, která se na vlastním bitevním poli lépe vyzná a umně své „vojáčky“ postrčí do potřebných pozic. Oproti tomu je Dobešovo ministerstvo již druhým rokem v rozkladu, žije v totální paranoie a po odborné stránce oslabuje; neumí být partnerem.
Týden v neklidné společnosti
V odehrávajícím se Týdnu neklidu se však mísí příliš mnoho věcí; druhý svorný listopad už nastat nemůže. O ohrožení vzdělání vykřikují za všechny studenty i lidé z extremistických „antikapitalistických“ organizací, leč neklid nejvíc vypovídá o pnutí ve společnosti, která je znechucena mírou korupce, kdy i prezident Václav Klaus omilostní ředitelku soukromé univerzity, jež si dle soudu budovala klientelistickou síť, kde lumpárny procházejí bez potrestání a kde chce stát intervenovat do jednoho z posledních „svobodných“ míst.
Když však studenti volají, že takové zásahy nechtějí a budou proti nim bojovat, měli by i jasněji spolu se svými pedagogy říkat, jak chtějí zlepšení zajistit. Pakliže nyní školy fungují ve skoro „ideálním stavu“, mělo by zaznívat, proč i na těch nejlepších univerzitách po desetiletí prospívají lidé, kteří nikdy nic nevyzkoumali. Proč učí lidé, kteří promítají zastaralé přednášky. Jak to, že se svobodné školy samy neočistily od těch průměrných, neschopných, když vlastně fungují tak dobře? Proč univerzity dublují tytéž věci na tolika fakultách?
A je třeba upřímně přiznat, že za zdmi univerzit funguje klientelismus svého druhu. Já na docenta, docent na mě. Školami zní urbánní legendy o tom, kdo koho nemá rád a jak je třeba sestavit habilitační komisi, aby nenastal problém. V předvolebních půtkách se používají i podpásové taktiky, jako jinde na „světské“ půdě – to je pravda. Systém je možná nastaven správně, ale v zemi s takovými mnohými specifikami se trochu zadírá. Jde spravit?
Trochu idealizovaní akademici
Akademici se rádi idealizují. Jsou to však lidé jako všichni jiní – nejen dobří a čestní, ale i podlí a zlí, a často si z veřejného žoku příliš pohodlně žijí. Samostatnou věcí je využívání doktorandů na práce, kterou ti hvězdní akademici nechtějí dělat; známe i případy, kdy se ona „kolegiální spolupráce“ spíš podobá nevolničení. Vpustit skutečně otevřenou soutěž do škol a vypsat funkční docentské či profesorské posty na místa, která si ve strukturách univerzit vyseděly staré a nevýkonné struktury, může být jen ku prospěchu věci i prestiže dobré školy.
Vysoké školy – s těmi všemi úplnými akademickými svobodami – by měly společnosti vysvětlovat, proč si děkanáty pořizují třikrát předražené ledničky na laboratorní vzorky, proč se stamilionové rekonstrukce u domluvené firmy nezdaří a proč někteří kvestoři – ti mocní ministři školních financí – mají pověst největších hybatelů škol. Na to by se vedení měli ptát i ti mladí, akční studenti, kteří bojují za lepší svět a akademické svobody.
V kvapně předložených zákonech jsou chyby a nesmysly, ale o změnách se má jednat. Školy však musejí sebekriticky pojmenovat i své nedostatky; nechlubit se jen, jak jsou skvělé. Bylo by to znakem sebevědomí a zjevné snahy po zlepšení, nikoli jen obrana svého jedinečného způsobu vzdělávání, na něž univerzity mívaly monopol, ale jež se v době sdílených přednášek, konferencí, učení se praxí a elektronických zdrojů rapidně mění.
V zájmu všech tří hrotů
Finanční výhledy pro vysoké školství nejsou zářné. Jiří Nantl, někdejší ředitel odboru vysokých škol a od zítřka náměstek pro legislativu MŠMT, nedávno na blogu Jiné právo uvedl, že „ve veřejném vysokém školství se nutně projeví fiskální vývoj, který můžeme odhadovat tak, že kolem roku 2015 bude pro veřejné vysoké školy k dispozici možná pouze 15 až 17 miliard korun (oproti 20 miliardám v letošním roce, což i tak pro některé veřejné vysoké školy znamená meziroční pokles rozpočtu až o 13,5 procenta)“. Změny budou vážné; hnané jak ekonomickým, tak demografickým poklesem.
Aby prosperovala celá česká společnost, nikoli „jen“ vysoké školy, je třeba spolupráce a dohody všech tří hrotů vlivového trojúhelníku: státu, podnikatelů a akademiků. Nicméně je jasné, že jejich dohoda přes ministra Dobeše je skoro nemožná. Když děkan Filozofické fakulty UK Michal Stehlík v úvodu Týdne neklidu řekl, že Dobeš „není důvěryhodným partnerem pro jednání“, příliš se nespletl. Svědčí o tom instalace pana Kukrleho, pochybné projekty, jako je OKNO, SPORT či Češi v Evropě, i ministrova schopnost veřejně lhát, jak tomu bylo v případě kritických dopisů-nedopisů na téma evropských fondů.
Ministr školství Josef Dobeš by měl rezignovat. Ale pozor! Nikoli proto, že by byly jím prosazované reformní plány skutečně natolik špatné a zločinné, jak studenti na ulicích vykřikují s jeho častou personifikací, ale protože zklamal jako prostředník pozitivních změn. Jednu z posledních šancí bude mít v pátek, kdy má o těchto veřejných věcech osobně debatovat se študáky v Národní technické knihovně. Pokud tedy neonemocní a nepošle zase za sebe nějakého náměstka.
