V úterý 6. listopadu končí lhůta pro registraci kandidátů pro první přímou volbu prezidenta České republiky. S jedním z nich, Janem Fischerem, přinesla tento týden MF Dnes obsáhlý rozhovor, v němž byl kromě jiného dotázán, jak by se zachoval jako prezident, kdyby měli komunisté po příštích volbách do Poslanecké sněmovny namířeno do vlády.
„Nejprve bych pověřil jednáním o sestavení vlády vítěze voleb, a předpokládám, že to by komunisté nebyli. Kdyby mi tato osoba přinesla návrh vlády, který by znamenal vládnutí s KSČM, zkrátka a dobře bych ten návrh neakceptoval. I kdybych tak vyčerpal své dva pokusy a pak už to jmenování skončilo na Sněmovně,“ pravil srdnatě, leč ne zcela jednoznačně Jan Fischer.
Následovala proto upřesňující otázka: Bavíme se o přímé účasti komunistů ve vládě, nebo i o jejich podpoře menšinové vládě, kterýžto model připouští ČSSD?
„I v případě menšinové vlády bych se velmi zajímal, zdali tam není skrytá podpora například formou nabídky na místa šéfů úřadů, místa náměstků – při té naší hezky zpolitizované státní správě,“ pokračoval Fischer. „Tento model by mi osobně vadil. Respektuji, že KSČ je parlamentní strana, která zde legálně působí, ale já se prostě vymezuji vůči jakékoli extrémistické straně. Nedávno jsem si znovu prošel programové dokumenty KSČM. Ta strana se nevyrovnala se základním zahraničněpolitickým ukotvením této země. Má vysoce negativní postoj k Evropské unii, k NATO, k působení našich misí… Pak mi taky vadí, že si nechala svůj název,“ říká podle průzkumů favorit prezidentské volby půldruhého týdne poté, co KSČM získala v krajských volbách 20 procent hlasů.
Praxe mimoústavní, nikoli protiústavní
Předseda KSČM a vzděláním právník Vojtěch Filip od něj za „extrémistickou stranu“ žádá omluvu a štiplavě dodává: „Věříme, že Jan Fischer nechce kriminalizovat právo naší strany na legitimní odlišný názor, než sám zastává například z důvodu jeho vlastního konjunkturalismu.“ Ano, Jan Fischer byl v letech 1980 až 1989 členem KSČ, do níž prý vstoupil, aby se mohl stát vysokoškolským pedagogem.
Ústava ČR je v čl. 68 (2) stručná: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“
Bez štípanců, leč velmi pádné však bylo tiskové prohlášení jednoho z Fischerových protikandidátů, totiž Jiřího Dienstbiera: „V demokratické zemi o své vládě rozhodují občané ve svobodných volbách. Prezident není car a ČR není samoděržaví, aby prezident mohl rozhodovat, kdo je mu pro vládu sympatický a kdo ne. Ústava ČR platí pro všechny a kandidáti na prezidenta by si ji měli předtím, než se pustí do podobných populistických výroků, alespoň přečíst,“ reagoval prezidentský kandidát ČSSD.
Jiří Dienstbier, jsa rovněž právnického vzdělání, ví nepochybně lépe než autor tohoto článku, že i co se jmenování premiéra a členů vlády týče, šedivá je každá teorie, ale zelený strom života! Ústava ČR je v čl. 68 (2) stručná: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“
V České republice se však už za prezidenta Václava Havla ustálila jiná – mimoústavní (nikoli protiústavní!) praxe spočívající v následujícím postupu: Prezident republiky ať už po volbách do Poslanecké sněmovny, anebo odstoupí-li během funkčního období premiér a s ním, jak stanoví Ústava, automaticky i vláda, nejmenuje hned „naostro“ předsedu vlády, nýbrž si vybere někoho, jehož neformálně pověří přípravnými rozhovory o složení nové vlády.
Jmenování premiéra, jakmile proběhlo podle čl. 68 (2) Ústavy, nemůže už vzít prezident zpět, a jak se shoduje většina ústavních právníků, sestavu ministrů, kterou prezidentovi jím jmenovaný předseda vlády navrhne, fakticky musí hlava státu akceptovat a do navržených funkcí adepty jmenovat. Ano, hlava státu může tu proceduru trochu pozdržet například tím, že kandidáty na ministerské funkce si začne zvát k pohovorům, že si je dá bezpečnostně prověřit nebo že je prozkouší z angličtiny, jak to měl v úmyslu prezident Václav Klaus před jmenováním Grossovy vlády. Vyhovět premiérovým personálním návrhům však prezident v posledku musí!
Už prezident Václav Havel – tehdy za to kritizován ODS a ČSSD – proto postupoval tak, že nejmenoval hned „naostro“ předsedu vlády, nýbrž nejprve někoho vlastně jen neoficiálně pověřil, aby vedl přípravná jednání o budoucí vládě. Tento způsob usnadňuje hledání vhodného premiéra a složení jeho vlády jaksi nanečisto. A za druhé, prezident může díky své osobní autoritě do tohoto procesu zasahovat svými představami a kombinacemi. Při vzájemné toleranci a dobré vůli lze takto dospět k vládě, jež obstojí ve sněmovně se žádostí o vyslovení důvěry a která má navíc dělné vztahy s prezidentem, což není nedůležité, poněvadž ona i on jsou v ústavním pořádku paralelní součástí moci výkonné.
V roce 2000 nicméně „smluvně opoziční“ ČSSD a ODS připravily návrh novely Ústavy, jíž chtěly prezidenta spoutat a například mu předepsat, zástupce kteréže strany musí po volbách jmenovat předsedou vlády a v jaké lhůtě se tak musí stát. Na podzim v roce 2000 se však po volbách do třetiny Senátu změnilo jeho politické složení v neprospěch „oposmluvních“ pobratimů a návrh novely Ústavy spadl pod stůl.
Mimochodem, kdyby byl býval schválen, po květnových volbách 2010 by byl jako premiér první na řadě reprezentant ČSSD, a nikoli Petr Nečas! Jak vidno, Dienstbierova teze, že „v demokratické zemi o své vládě rozhodují občané ve svobodných volbách“, zdaleka neplatí absolutně a o České republice, v níž se z těsných parlamentních většin obtížně „lepí“ vícečlenné vládní koalice, to lze tvrdit poměrně rezolutně.
Jako car se nechová
Vraťme se však k Janu Fischerovi vystupujícímu v dosavadních průzkumech veřejného mínění jako potenciální favorit prezidentské volby.
Coby car v samoděržaví se rozhodně nechová a předhazovat mu to si mohl Jiří Dienstbier odpustit. Fischer si jen tak docela neví rady s našimi komunisty, v čemž ale není sám, poněvadž s nimi si jaksepatří neví rady například ani Dienstbierova ČSSD. „Nejprve bych pověřil jednáním o sestavení vlády vítěze voleb a předpokládám, že to by komunisté nebyli. Kdyby mi tato osoba přinesla návrh vlády, který by znamenal vládnutí s KSČM, zkrátka a dobře bych ten návrh neakceptoval. I kdybych tak vyčerpal své dva pokusy a pak už to jmenování skončilo ve Sněmovně,“ řekl MF Dnes Fischer. Z těchto několika vět se zdá, že by jmenoval předsedu vlády „naostro“, což by jistě bylo velmi odvážné.Dienstbierova teze, že „v demokratické zemi o své vládě rozhodují občané ve svobodných volbách“, zdaleka neplatí absolutně
Den na to v Právu však k tomu Fischer dodal: „Zásadně dávám přednost vzniku většinové vlády založené na dohodě demokratických stran. Pokud by mi člověk pověřený jednáním o sestavení vlády přinesl návrh obsahující ministry za komunisty, takový návrh bych neakceptoval.“ „Člověk pověřený jednáním“ se v Ústavě nevyskytuje, čili ani Fischer se nebrání mimoústavnímu postupu s využitím neoficiálního vyjednavače. Leč nechme ho pokračovat: „Nejmenoval bych žádnou vládu, kde by se objevil politický subjekt, jehož program, vize či přesvědčení by nebyly v souladu se zahraničněpolitickým směřováním země, demokratickými hodnotami a demokratickými principy, na nichž je tato společnost postavená. O tom, že k nim KSČM patří, se nemusíme přesvědčovat,“ řekl Právu Fischer.
K většinové vládě založené na dohodě demokratických stran však u nás může být „cesta zarubaná“! Poctivě většinová (105 koaličních ku 95 opozičním hlasům) byla první Klausova vládní koalice ODS/KDS, ODA a KDU-ČSL (1992-1996), ale už žádná další! Vláda Nečasova sice začínala se 118 hlasy ve sněmovně, leč byl to slepenec dvou stran a jednoho „čehosi“, slepenec, jehož torzo už dnes nemá v dolní komoře většinu. „Smluvně-opoziční“ vláda ČSSD-ODS (1998-2002) byla skrytou koalicí a formálně menšinovým kabinetem. Menšinová byla rovněž prvá Topolánkova vláda (2006). Všechny zbývající české vlády byly jen těsně většinové: druhá Klausova (1996-1997), trojkoalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU Vladimíra Špidly (2002-2004), Stanislava Grosse (2004-2005) a Jiřího Paroubka (2005-2006), a stejně tak druhá vláda Topolánkova (ODS, KDU-ČSL, Strana zelených, 2007-2009).
Náš poměrný způsob volby do Poslanecké sněmovny bude mít přitom i nadále tendenci generovat v lepším případě jen těsné parlamentní většiny. Vezmeme-li současně v úvahu pokles důvěryhodnosti a slabší volební výsledky ČSSD a ODS, počínaje sněmovními volbami 2010, a zároveň také odliv příznivců od TOP 09 zhruba v posledním roce, nemůžeme vyloučit, že se sestavování většinové vládní koalice „na dohodě demokratických stran“ (Fischer) stane časem doslova rébusem. Zvláště kdyby se do sněmovny dostal větší počet stran disponujících jen několika poslanci, bude bez komunistických mandátů těžké dopočítat byť i jen 51procentní koaliční většinu!
K většinové vládě založené na dohodě demokratických stran u nás může být „cesta zarubaná“!
Zásadový prezident rovná se chaos?
Zaznamenáníhodný je také Fischerův úmysl neakceptovat návrh na vládu s KSČM i za tu cenu, že by vyčerpal svoje dva pokusy a jmenování by skončilo ve sněmovně. Po volebním patu na jaře 2006 znalci parlamentní matematiky spočítali, že na to, aby prezident dvakrát po sobě jmenoval premiéra, jehož vláda poté nezíská ve Sněmovně důvěru, a do třetice aby jej navrhnul prezidentovi šéf Poslanecké sněmovny a ani tato v pořadí třetí vláda nezískala její důvěru, by bylo zapotřebí zhruba šest měsíců. Teprve poté by hlava státu mohla vyhlásit nové volby do sněmovny. Jistě, prezident by zůstal zásadový a komunistům nepodal ani jen prst, ale zemi by nejspíš hrozil chaos a její mezinárodní pověst by utrpěla.
Tak trochu si s komunisty zadat považuje Fischer za možné jen v případě menšinové vlády, jíž by kryli záda. Tuto variantu mimochodem preferuje předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který by také nerad pustil komunisty rovnou do Strakovky, kdyby se stal po volbách premiérem. „Prezident Fischer“ by se ale v takovém případě velmi zajímal, zdali ČSSD nenabízí komunistům za tichou podporu své menšinové vlády „místa šéfů úřadů, místa náměstků“, kterýžto model by mu prý „osobně vadil“.
Vadil by leckomu, jenomže… Kdo ví, zdali by se KSČM nechala na vládní úrovni přimět k tiché podpoře ČSSD? V krajích to už odmítá! I kdyby ale nakrásně jen s tichou podporou menšinové vlády ČSSD souhlasila, jen nenapravitelný idealista může očekávat, že by za to komunisté nic nechtěli. Vedoucí místa na úřadech, toť přístup k drahocenným informacím, když už ne k ničemu jinému.
KSČM legálně existuje
Tak trochu si s komunisty zadat považuje Fischer za možné jen v případě menšinové vlády, jíž by kryli záda
Problém problémů spočívá v tom, že KSČM legálně existuje, ačkoli navazuje na svou předlistopadovou předchůdkyni. Pro někoho je stranou extrémistickou, pro jiného radikální a protirežimní, poněvadž vývoj u nás po listopadu 1989 odmítá. Od svého ustavení před víc jak dvaceti lety však KSČM vždy disponovala kvalitními právníky, kteří její stanovy, programové a jiné dokumenty průběžně uváděli do souladu s Ústavou ČR, zákonem o sdružování v politických stranách a jinými nepřekročitelnými právními normami.
Proto se dosud nikdy nepodařilo omezit či pozastavit její činnost. Proto se jako kterákoli jiná politická strana nepřekračující rámec Ústavy a platných zákonů účastní politické soutěže včetně voleb všech stupňů, proto mandáty, které získává, mají stejnou váhu jako mandáty kterékoli jiné legálně působící politické strany.
Ani prezident republiky si nemůže vybírat, zdali s KSČM bude mluvit, anebo ne, poněvadž i ona má své voliče a on je také jejich prezidentem. Navíc jakékoli vytlačování KSČM do izolace, „do ghetta“, jak to dramaticky formuloval v polovině devadesátých let její tehdejší předseda Miroslav Grebeníček, se ukázalo být kontraproduktivní, neboť stranu stmelovalo a přivedlo jí další příznivce.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.