Ani právníci často nevědí, co je v určité situaci správné

Neznalost zákona neomlouvá. Soud zná právo. To jsou jen dvě ze základních zásad právní teorie, jež tvoří základ současné justice. Obě platí mnoho století. Legislativa na ně stále odkazuje a počítá s nimi, praktický život už ale začal tyto postuláty zametat spíše do právních dějin.

Často totiž ani právníci už nedokážou bezpečně odhadnout, jaké chování je v určité situaci to správné. „Soudce dnes zná platné právo jen za pomoci elektronických informačních systémů. Pokud se dlouhodobě rozvrací systém základních zákonů, pak velmi často i právníci řeší právní situace nejprve instinktivně a teprve později hledají normy, které se na zvolené řešení ,tak nějak‘ hodí,“ řekl LN nedávno místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.

Situace se zhoršuje

Formálně je přitom závazná pouze tištěná Sbírka zákonů. Bez soukromých a čistě komerčních právních databází, by však bylo české právnictvo ztraceno. Ve změti českého práva by se nevyznal vůbec nikdo. A to je možná ten vůbec nejvarovnější signál.

Jak praví klišé, dva právníci sice mívají minimálně tři názory, tentokrát se ale bez výjimky všichni shodnou, že je české právo v krizi a že se situace neustále zhoršuje. Svědčí o tom jak rozhovory s významnými experty, které vyšly loni v příloze LN Právo a justice, tak například i série diskusí v rámci projektu Pražský právnický podzim.

„Není vyloučeno, že by společnost mohla rezignovat na právo do té míry, že by zaniklo a bylo nahrazeno jiným normativním systémem. K tomu může dojít, pokud zanikne stát. A my jsme přitom na začátku procesu, který k zániku státu vede,“ varoval dokonce v LN zakladatel zmíněného projektu Karel Havlíček. Krize práva se proto bude v roce 2016 ještě zvětšovat. Pokusím se tedy problémy českého práva postupně rozebrat.

Jeden lidský život nestačí

Začněme u něčeho hmatatelného, tedy u jeho rozsahu. Bezpečně se dopočítat, kolik aktuálně platí různých zákonů, nařízení či vyhlášek, nejde zřejmě jen relativně. Alespoň lehce se s nimi seznámit je však nemožné absolutně. Jeden lidský život na to zkrátka nestačí.

„Zhruba před pěti lety spočítal jeden významný pražský advokát, kolik času by zabralo přečtení všech nových předpisů, co onen rok vyšly. Používal při tom instrukce orgánů činných v trestním řízení k přiměřenosti lhůty k nastudování trestního spisu. A dospěl k závěru, že nové předpisy by bylo nutné číst dva a půl roku,“ popsal v LN advokát Ondřej David.

Nejde přitom jen o čísla, ale také o tématiku. Jinými slovy, reguluje se i to, co se regulovat nemusí a dokonce nemá, a to ještě v megalomanském rozsahu. Zapomíná se na další ze základních pravidel, podle něhož má být právo obecné, protože s konkrétní situací si poradí soudce. Vyhlášky se však vydávají téměř ke všemu, definují se samozřejmosti a co je vůbec nejhorší, při změnách se vychází vstříc společenským náladám.

Ty se samozřejmě rychle mění, a proto se musí měnit i právo. A vyhovění poptávce se logicky pojí s nekoncepčností legislativních kroků. „Náš právní řád neustále bobtná a narůstá o nové a nové právní předpisy, o jejichž smyslu, účelu a potřebnosti mám zásadní pochyby,“ nebere si servítky Roman Fiala.

„Nejhorší jsou laické návrhy, které zákony posouvají do oblastí, která neodpovídá realitě. Přitom pokud má zákon něco upravovat, mělo by to být zejména v souladu s realitou a s respektem k přírodním zákonům. Pokud toto nebude zákon respektovat, může se stát, že naopak lidé nebudou respektovat jej,“ přidal se v LN Vratislav Košťál, šéf právníků společnosti ČEPS.

Sisyfovský úkol

Právo tudíž devalvuje nejen množství předpisů, které jej tvoří, ale i jejich špatná kvalita a nestálost. Na začátku roku 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník, kontroverzní dílo o tisících paragrafech. Bezprostředně po jeho uvedení v život se začaly připravovat jeho rozsáhlé a koncepční změny.

Tyto změny sice zatím uskutečněny nebyly, ale důležité předpisy související například s exekucemi se mění tak nějak automaticky několikrát ročně. Zákon o daních z příjmu byl novelizován už snad 130krát. Někdy také až v prosinci, s tím, že podle potvrzených změn se začalo postupovat hned od následujícího ledna. Jistě, proč to dělat dopředu a umožnit živnostníkům i firmám se včas a v klidu připravit.

Navíc dohledat znění daného daňového předpisu, jež platilo třeba jen před dvěma lety, je bez zmíněných právně informačních systémů či listování některým z historických vydání znění zákona, která se ale opět prodávají na čistě komerční bázi, sisyfovským úkolem.

Vůbec nejhorší situace pak nastává, když běžný občan najde původní a desítky let staré znění předpisu, například právě zákona o daních z příjmů, a myslí si, že má v rukou aktuální předpis. Udělá pak fatální chyby.

Nedomyšlenosti české legislativy

Ve Sbírce zákonů totiž většinou vycházejí jen konkrétní změny. A spojit všechny tyto posuny ve stokrát novelizovaném předpisu do určité výsledné podoby je bez určité technické pomoci – kterou ale stát svým občanům v odpovídající kvalitě a zdarma nikde nenabízí, i když už se o tom mnoho let mluví – prací hodnou jen naprostého génia. Kolik by mu zabrala času, si ani netroufám odhadovat.

Nedomyšlenosti české legislativy, její časté odtržení od praxe a nesmyslně rychlé náběhy ostrého provozu nevyzkoušených pravidel vedou rovněž k tomu, že ministerstva ze svých požadavků občas raději předem ustupují. Avizují pak, že nezáleží na tom, co je napsané v zákoně, protože se zkrátka bude postupovat jiným způsobem.

Ministerstvo spravedlnosti takto například svého času vzkázalo firmám, které nestihly zohlednit zákon o obchodních korporacích, že se vlastně nic neděje a že se žádných sankcí bát nemusejí. Co mimoděk přinese taková informace? I ten, kdo právo dodržel, se napříště zeptá sám sebe, k čemu vlastně, když mu to přinese jen stres, práci a náklady a lajdáci budou mít zase navrch.

Nesrozumitelné zákony

Předpisy se navíc člověku vzdalují. Tu jdou do příliš velkých detailů, tu obsahují těžko překonatelné mezery. A tu v nich použitý „legalspeak“ dosahuje kvalit pověstného Orwellova newspeaku. Zákony bývají natolik nesrozumitelné, že stále roste význam různých komentářů a návodů, jak k úpravě přistoupit. Tyto zdroje sice bývají nezávazné, ale řada uživatelů práva si to neuvědomuje.

Zmíněný Karel Havlíček mluví i v této souvislosti o takzvané dualitě práva. S rozvojem technologií a internetu a s pocitem, že informace jsou všude, a především zadarmo, se navíc snižuje význam a rovněž úroveň těchto publikací, jejichž ceny se často pohybují v řádu tisíců korun.

Všechny tyto negativní trendy přitom postupem času zesilují. Otevřeně se o nich mluví, kritizují je mnozí politici, navzdory tomu s nimi společnost ani její reprezentace nebojuje, naopak jim jde přímo na ruku. Právo proto může být už brzy zcela ztraceno. A možná dokonce zatraceno.

Černý scénář

Představme si jeden z černých scénářů. Soukromé právně informační systémy zaniknou. Před českými soudy se tudíž začne dokazovat i české platné právo. Bude jen na schopnostech advokátů, kterou „zapadlou“ novelu či vyhlášku najdou a jejím prostřednictvím přesvědčí soudce o své pravdě.

Česká republika pak ještě více nakročí k obdobě precedenčního systému. Myšlenka nezávaznosti jednotlivých soudních rozhodnutí, na kterou se v ČR až na výjimky oficiálně přísahá, je už ostatně podle všeho rovněž překonaná.

Dokazuje to i dva roky účinný nový občanský zákoník. Málokdo opravdu čeká na jeho zpřesňující novelu, volá se spíše po prvních judikátech. Navíc soudce musí podle něj přesvědčivě zdůvodnit, když se ve svém rozhodnutí odkloní od jiných dřívějších rozhodnutí v obdobných případech.

Pokud by se však u soudů začalo jednou dokazovat i právo, zároveň by to znamenalo, že by bylo už opravdu a oficiálně nepoznatelné. Pokud by autority uznaly, že se s řádem prakticky nelze seznámit, nutně by se právo stalo nevymahatelným, a naopak nezávazným a nevynutitelným.

Představy lidí

Lidé se v takových situacích začínají chovat podle intuice a podle představ, co je právo.Tyto představy se přitom vlivem různých společenských faktorů mění a často i zcela diametrálně otáčejí, vzpomeňme třeba na krevní mstu, souboje a podobné – z dnešního hlediska – excesy.

Náznaky takové situace, byť v jiných souvislostech, vidíme už nyní. „Podívejte se třeba na zákaz zalévání během toho hrozného letního sucha. S vyhláškou byly seznámeny obce i lidé, ale nikdo ji nevymáhal. Lidé tak třeba viděli, že jim schne polovina zahrady, nebude úroda a uvadají jim květiny za tisíce korun.

Kdo by jim to uhradil? Nikdo, škodu nese vlastník. Zachovali se proto často racionálně a zaléváním předcházeli škodám na svém majetku. Když tedy lidé vidí, že chybí dozor a reálná vymahatelnost předpisu, zachovají se přirozeně,“ popisuje Vratislav Košťál.

Chybné předpoklady

Ne že by se tedy lidé nechovali podle intuice už nyní. Stále však mají alespoň určitou snahu se se skutečným právem alespoň v náznacích seznámit a složitější kroky ponechat raději profesionálům. „Aby právo fungovalo ve společnosti, musí se v zásadě krýt s představami lidí, co je dobré a správné. Většina lidí má plnit to, co je v zákonech, aniž tuší, co v nich je a že takové zákony vůbec existují. Prostě se chovají slušně a poctivě,“ upozorňuje i Roman Fiala.

Už nyní se přitomv zásadních věcech lidé na základě své intuice často v právních předpokladech mýlí. Zažili si třeba představu, že každá dohoda platí, i když ji nesepsali. Právně to přitom vůbec není pravda. Ostatně, kdo měl možnost se trochu seznámit se zásadami právní logiky, zřejmě pochopil, že je jí zdravý selský rozum celkem vzdálený.

Vedle spoléhání se na intuici může krize práva vést také k návratu k jiným normativním systémům, například k morálce či náboženství. Emeritní soudce Ústavního soudu Jiří Nykodým ostatně na jednom sezení Právnického klubu s určitou nadsázkou navrhl, zda by nebylo nejlepší vrátit se k Desateru.

Horší než dříve

K tomu všemu dodejme ještě jeden problém projevující se naplno právě teď, v souvislosti se současnou migrační situací. Právo, samo v krizi, na krize připravené není. To sice není zase až natolik nová informace – navzdory množství přijímaných předpisů bývá právo z logiky věci stále tak nějak pozadu –, ale je to jako s pacientem s kriticky oslabenou imunitou, pro kterého může být sebemenší viróza smrtelná.

Právo nemusí z dlouhodobého hlediska další rány vydržet. Právě nedotaženosti azylového a uprchlického práva prorostou v souvislosti se skokovým opuštěním dosavadních zažitých hodnot do celého jeho systému a do justice jako takové. Mohou proto být pro současný právní řád jednou z posledních velkých ran – samozřejmě nejen v českém prostředí.

Bohužel, optimismus není se začátkem nového roku namístě.Zejména, když si uvědomíme, že se také začnou dohánět resty z loňského roku, třeba elektronická evidence tržeb či nový zákon o veřejných zakázkách. Všechny tyto neduhy proto povedou k tomu, že to s českým právem bude v roce 2016 ještě horší než kdykoliv dříve.